Seznam kaptiol: 1, 2, 3, 4, 5, 6

Zatím co si Denis prohlížel hromádku připravených dárků, pozornost rodičů a ostatních hostů se soustřeďovala na nádherný čokoládový dort, umístěný uprostřed svátečního stolu. Na dortu slavnostně svítila žlutohnědá svíčka a jen čekala na Denisovo sfouknutí. Ten si snad konečně uvědomil, že je to právě jeden rok, co se ocitl na tomto světě a začal hromadit ve své pusince vzduch. Tvářičky se naduly, plamen zaplápolal a svíčka zhasla. Ozval se velký potlesk. První kus dortu byl ukrojen a narozeniny tak šťastně zahájeny. 

Všichni, Tom, Denisův otec, Lil, Denisova matka, děda Alfred a jiní příbuzní, se hojně bavili a vzpomínali na léta, kdy byli taky tak malí jako on, roční oslavenec. Netrvalo dlouho a malý Denis šel spát. Ostatní si spokojeně povídali, pili a jedli, co hrdlo ráčí. Jen Tom byl celou dobu neklidný. Seděl naproti svého otce a zamyšleně ho pozoroval. Všiml si, že otec není ve své kůži a že s ním nepochybně není vše v pořádku. Pozoroval to již od samého začátku, od zahajovacího připíjení. Otec Alfred jen ve chvějících ruko přiblížil sklenku aperitivu k ústům, vůbec se nenapil a hned jakmile to šlo, urychleně zpět klesl unaveně na židli. I v době, kdy se hojně tleskalo, sedmdesátipětiletý stařec ruce k sobě jen přitiskl a nebyl s nimi schopen žádného pohybu. Konečně si tom uvědomil, že by bylo vhodné s tím něco udělat. Vstal, obešel stůl a svého otce se tiše otázal:

„Tati, není ti něco ?“. Pak ticho. Ozval se hluboký skomírající hlas:

„Ne,“ zazněla odpověď a děda se svalil na židli jako když ho klepne palicí.

„Tati, proboha, tati !“ zvolal Tom a za chvíli dodal: „Pomozte mi s ním, prosím vás, odneseme ho vedle do pokoje na postel.“ V tu chvíli již nikdo neseděl, všichni stáli v kruhu a místností zněl jen tlumený šepot.

„Zavolám doktora !“ navrhla Lil a odběhla k telefonu. Děda, uveleben již ve vedlejším pokoji na lůžku, konečně po dlouhé době zase otevřel oči a snažil se cosi říct. Potom se natáhl, sevřel Tomovy ruce a zkusil to znovu. Konečně ze sebe vypravil pár slov:

„Synu, já už...“ položil hlavu zpět na polštář a přejel očima po ostatních příbuzných. Když zjistil, že nenašel toho nejmladšího člena rodiny, pevně sevřel Tomovy ruce a opět promluvil:

„A kde je...“

„Denis ?“ skočil mu do řeči Tom a když viděl, jak děda pohnul hlavou na znamení souhlasu, vstal a vydal se ke dveřím do dětského pokoje. Cestou ho však vyrušilo náhlé zazvonění dveřního zvonku.

„To je doktor !“ zvolal a šel otevřít. Skutečně se nemýlil a doktora zavedl k dědovi. Tom pak poprosil své blízké, aby ho tu s doktorem nechali o samotě. Ti se dle jeho přání odebrali do vedlejší místnosti. Děda, když viděl místo vnuka někoho jiného neznámého, zmohl se na další slova:

„Ale já jsem chtěl ještě naposledy...“ nedořekl, neboť mu  Tom opět skočil do řeči:

„Ale tati, žádné naposledy nebude, tady pan doktor tě uzdraví a vše bude jako dřív!“ Znovu dědovi pevně stiskl jeho teplé ruce a přenechal slovo doktorovi. Ten po chvilce prohlížení dospěl k tomuto závěru:

„Bohužel, pane Koffer, stáří je stáří a život je život. Jednou začíná a  jednou také, ve vašem případě, končí. Je mi líto, ale vašemu otci nelze nijak pomoci...“ odmlčel se a z místnosti odešel.

Děda už jen ležel, nehýbal se, akorát vnímal Tomovy teplé ruce, které ho stále pevně držely. Teď Tom zpozoroval bod zlomu, kterého se tolik obával. Jeho vzlykot se zvýšil a dědovy ruce začaly pomalu chladnout. Tom přejel otci po víčkách a oči tak zavřel.

V tu chvíli se dveře pokoje otevřely a v nich se objevil malý Denis. Připochodoval blíž k posteli a řekl:

„Dě-da, dě-da“

„On mluví, on mluví !“ konstatuje s údivem Tom a slzy se mu pomalu ztrácí z očí. V tom se ozvala ohromná rána až se celý byt zachvěl. Jako kdyby spadla Eiffelova věž. Tom nyní zaznamenává, že dědovy ruce nabývají lidské teploty, krev znovu proudí v žilách a lidský organismus začíná opět pracovat.

„Dě-da!“ opakuje Denis a děda vzápětí otvírá oči. Jeho ruce již hřejí jako kamínka a Tom ho šťasten objímá a vítá do života.

„Maminko, náš syn mluví !“ radostně křičí Tom a běží s Denisem v náručí do vedlejšího pokoje.

„Denis mlu....“ nedořekl, když dveře do obývacího pokoje otevřel a spatřil všechny jak stojí u okna a zírají ven do neznáma.

„Stalo se něco ?“ zeptal se, když na jeho radostné oznámení nikdo nereagoval. Přistoupil k oknu a zahleděl se do tmy. Konečně si ho shluk vyjevených všiml a Lil se zeptala:

„Ty´s to neviděl ?“ otočila se a zadívala se Tomovi do očí. Ten odložil své dítě do křesla a vrátil se k oknu.

„Co, jestli jsem neviděl ?“ zeptal se nač byl tázán.

„No ten meteorit, ten krásnej žlutě zářící meteorit !“ zněla odpověď. Tom se nyní  pořádně zadíval z okna a nechal si ukázat přibližnou dráhu meteoritu.

„A tu ránu, tu jsi slyšel ?“ řekl někdo jiný.

„Jo“

„...Ale já ne“ prohlásil děda, který se právě objevil ve dveřích. Všichni se na něj upřeně zadívali a snad jen kromě Toma hledali možné příčiny zlepšení jeho stavu.

„Řekl jste, doktore, nelze pomoci ?“ řekl děda a čekal na odpověď. Ta se však nedostavila, neboť doktor byl velice zaražen, a tak děda pokračoval:

„Tady Denis mě vrátil k životu !“ Když Denis zaslechl své jméno, znovu vyslovil:

„Dě-da.“ Sotva to děda uslyšel, vzal si ho do náručí a políbil ho.

„Ah, on mluví, on skutečně mluví!“ zakřičela udiveně Lil a vzala svého syna na prsa.

„No ano, drahoušku, to už jsem ti ale říkal. „ podotkl Tom. Lil ho ani nevnímala a dále se věnovala  Denisovi.

„Tu ránu, tu jste skutečně neslyšel?“ zeptal se dědy doktor a vrátil se tak k předchozímu tématu.

„Ne“ zněla tichá dědova odpověď.

Druhého dne:

„Tá-ta, řekni tá-ta !“

„Á-ja“ promluvil Denis a na postílce se posadil. Když Tom již po dvanácté zjistil, že jeho úmysl je marný, vstal z křesla a šel pomáhat Lil s utíráním nádobí. Kuchyně nádobím po včerejšku přímo přetékala, a tak jeho práce přišla vhod.

„Lil, chtěl jsem se tě zeptat, jak souvisela ta rána s tím meteoritem ?“ otázal se Tom, když zrovna utíral velký kastrol a vzápětí dodal:

 „Ozvala se snad, když ten meteorit dopadl ?“ Lil se zamyslela, podívala se z okna, aby si celou tu situaci připomněla, a pak sebejistě odpověděla:

„Ne, slyšeli jsme ji asi 30 sekund potom, co nám meteorit zmizel za rohem domu, takže to muselo určitě být po dopadu. „

„Víš, mě totiž spoustu věcí vrtá hlavou. Třeba například co se dělo včera s dědou ? Seděl jsem u něj a držel mu ruce, když tu jsem cítil, jak pomalu chladnou. A pak, najednou, v podstatě hned po té ráně se začaly zase zahřívat na normální lidskou teplotu.“ vyjádřil se Tom.

„Jedno je jisté. Děda prodělal klinickou smrt. Nasvědčuje tomu i to, že tu ránu neslyšel. A ta byla! Tu by i hluchej zaslechl.“ sdělila Lil a vzápětí dodala:

„Co vlastně říkal včera doktor, když dědu viděl opět na nohou ?“

„Nic, jen se divil a pak nakonec odešel potěšen, či snad zklamán, že neměl pravdu...“

 

Téhož dne u večeře:

„Zapnu televizi, budou zprávy“ rozhodl se Tom a svůj úmysl provedl. Po známé znělce se na obrazovce objevil televizní hlasatel:

„...Možná jste si včera nenechali ujít nádhernou podívanou na žlutě zářící meteorit a pokud snad ano, tady jsou naše bližší informace: Kolem včerejší deváté hodiny proletěl nad naším jasně svítící meteorit a shodou okolností vletěl do právě soptící sopky Bumalávy. Během necelých 5ti sekund byl však vymrštěn zpět a, jako kdyby se chtěl vrátit odkud přiletěl, od naší planety se vzdaloval. Ale asi ve vzdálenosti 10km nad Zemským povrchem se rozštěpil a kolem 90% již nezářících úlomků tohoto tělesa dopadlo zpět na Zemi. Tuto zajímavou atrakci doprovázela ohlušující rána, které jste si nepochybně všimli a která se ozvala v době, když byl meteorit uvnitř sopky. Její příčinu si zatím nedokážeme vysvětlit. Bližší informace o tomto jevu poskytneme zítra.“

„Docela bych chtěl jeden z těch úlomků mít.“ přerušil hlasatele Tom.

„Hm...“ zabručela Lil a dále ze sebe vysoukala:

„Tak mě tak napadlo, že asi začnu být pověrčivá. Já jsem si totiž včera, jakmile se ten meteorit za oknem objevil, přála, aby...“

„...aby se děda uzdravil, viď ?“ Lil zaskočeně přikývla a Tom pokračoval:

„Tak fajn, už máme další vysvětlení objasňující dědovo znovuprobuzení. Celkem třetí pro informaci.“

„Třetí ?“

„Jo, jednou to byl přece podle dědy Denis, pak teď to tvoje přání a potom ta velká rána.“

„Proč jsi tam zařadil tu ránu ?“ divila se Lil.

„Nevím, ale rozhodně je to nejpravděpodobnější.“

 

Ani jeden z nich však netušil, co vše může takový obyčejný meteorit s planetou Zemi udělat, nachází-li se v jejím středu a mající tak styk se zemským jádrem. Dostat se tak daleko do vnitrozemí nebyl pro meteorit  žádný problém; umožnil to sopečný krb sopky Bumalávy, do níž právě vletěl. Na neštěstí měl tolik energie, že vystačila na změnu náboje celého zemského jádra. Důsledkem je absolutní katastrofa pro živé organismy - ZPĚTNÝ CHOD.

Za nic nemohoucí organismy se tak pomalu, ale jistě blíží k zániku, zpětně se vyvíjí. Již nevznikají nový jedinci, již neexistuje buněčné dělení; živočichové „ mládnou „ a na konci je smrt. Během necelých tisíci  let tak zanikne veškerý život a zbyde pustá, mrtvá zem.

 

Třetího dne na chatě:

„Vidíš tohle rajče?“ diví se Lil a ukazuje pravou rukou na keříček rajčat.

„Který ?“ ptá se Tom a zírá na zelené plody.

„Támhle to vlevo“ říká Lil a ruku k rajčeti přiblížila.

„A co s nim, vždyť je zelený !“

„No právě proto, že je zelený. Minulou neděli začínalo krásně červenat.“

„A nemýlíš se, třeba sis to spletla.“

„Ne, na 100% ne.“ kroutí hlavou Lil a obhlíží další zeleninu.

„Podívej se třeba na tuhle cukýnu! Ta byla určitě minulý týden minimálně o pět cenťáků větší. Zatracená práce, jako kdyby se všechno vyvíjelo zpátky do květu. Za tři neděle tu snad nebude  žádného plodu!“ rozčiluje se Lil, aniž by si uvědomila, jakou to hroznou pravdu právě řekla, a hledí na zelený porost cukety.

„Nesmysl, to se ti jen zdá. Uvidíš, až příště přijedeme, jaká tu bude pěkná úroda.“ uklidňuje ji Tom.

Opět u večeře:

Akorát, když Lil každému členu rodiny rozdala porci leča, začaly zprávy:

„Poprvé v dějinách lidstva během včerejšího a dnešního dne nepřivedla ani jediná matka na svět nového jedince. V porodnicích vzniká čím dál tím větší panika. Nejmenší kojenci záhadně umírají a matkám ustávají porodní bolesti. Rodit přestávají nejenom matky, ale i všechny samice veškerého živočišného druhu.“

„Slyšel jsi to? Nejmenší kojenci záhadně umírají. Ještě tak aby se stalo něco Denisovi!“ zděsila se Lil a hodila na spokojeného, nic netušícího syna zoufalý pohled.

 

Zase doma:

Tom, stojící u okna, hleděl ven na zarostlý parčík před domem. Tráva tam dosahovala kolem 30cm a po dešti měl každý návštěvník promočené boty skrz na skrz. Musím ji posekat, usmyslil si Tom a přemýšlel, kde by sehnal sekačku. Netrvalo dlouho a již se objevil venku i se sekačkou a dal se do práce. Po deseti minutách se ozvalo:

„vrrr - džt - džt.“ zarachotila sekačka a její dva kovové nože odlétly do kytek.

„Do prdele práce, zase nějakej blbej kámen!“ rozčílil se Tom a sekačku vypnul. Když se motor dotočil, Tom sekačku převrátil a zkoumal zbytky nožů.

„To musel  být ale šutr!“ pomyslel si a začal ho hledat. Během chvíle již držel stříbrošedý kámen v ruce; důkladně si ho prohlížel. Už ho chtěl zahodit, když tu si vzpomněl na Denise. Kámen strčil do kapsy, práci přerušil a vrátil se domu na oběd.

„Hele co pro tebe tatínek má!“ zvolal na Denise a kámen mu předal. Ten ho uchopil do ručiček a šťastně s ním odkráčel k sobě do pokoje, aniž by si uvědomil jaký to poklad světa právě vlastní.

Neuplynula ani celá hodina, když Lil vstoupila do dětského pokoje a Denise začala převlékat.

„Půjdeme ven, za klukama, na písek !“ oznámila mu a Denis se rozzářil. Denis využil situace, kdy ho Lil nepozorovala, a do kapsy si strčil svůj oblázek, který mu daroval Tom. Pak už se jen čekalo, až se oblékne Lil, ...a šlo se.

 

Již na pískovišti:

Denis se shledal se všemi svými kamarády. Zvláštními posunky a zvuky si s nimi vyměňoval své názory a domlouval se tak, co dalšího na pískovišti podniknou. Když tu jeden z jeho kamarádů vytáhl  z kapsy krásné modré autíčko. Denisovi se moc líbilo, atak mu za něj nabídl svůj oblázek. Kamarád souhlasil, neboť každé dítě má rádo něco nového, a předměty si vyměnili.

Ničemu nerozumící Denis si bohužel vůbec neuvědomoval, co svým činem vše způsobil a jak by si moc pomohl, kdyby tak neučinil. Jeho organismus totiž vůbec netuší, že přesně za necelý rok bude jeho existence konec. Tento zdánlivě obyčejný oblázek, který pochází z onoho meteoritu, jež vše zavinil, ruší totiž Zpětný Chod v okolí několika desítek metrů od místa výskytu, podle toho jak je veliký. Tuto schopnost nemá však pouze tento úlomek meteoritu, ale i všechny ostatní. V okruhu několika mála metrů od výskytu těchto úlomků se živé organismy dokonce i normálně vyvíjejí, živočichové tedy stárnou. Čím dále bychom se vzdalovali od úlomku, tím by se organismy vyvíjely pomaleji až by nastala tzv. NESMRTELNOST - tedy zastavení veškerého růstu /vývoje/ organismů. Pokud bychom se i nadále od úlomku vzdalovali, projevoval by se silněji a silněji Zpětný Chod, až by měl maximální vliv. Kdyby si tedy Denis býval svůj oblázek nechal, měl by zabezpečen osobní vývin a jeho život by nebyl ohrožen.

 

Večer při TV zprávách:

Televizní zprávy se stávaly čím dál zajímavější a pro občany naléhavější. Právě dnes se obyvatelé planety Země dozvěděli všechny podrobné informace o Zpětném Chodu, i o oněch úlomcích tajemného meteoritu:

„...naše výzkumná biologická stanice v současné době vlastní tři tyto úlomky. Snažíme se co nejvíce využít jejich moci, a proto bylo založeno město Kojenců, kde ve středu tohoto města jsou tyto úlomky uschovány. Zde by se měly uchovávat kojenci do dvou let a přečkat tak pro ně nepříznivé  období. Velikost úlomků není bohužel zrovna největší - dosahují objemu kolem několika mála krychlových centimetrů, podle toho také odpovídá síla jejich rušivých účinků. A proto vás všechny naléhavě prosíme: Kdyby se někomu z vás podařilo najít další kusy tohoto meteoritu, neváhejte a zaneste je nám, sem na adresu: Planton, Výzkumní 12. My je přidáme k oněm třem a město se tak bude moc dále rozrůstat a pobere více kojenců, což by znamenalo záchranu několika desítek životů.Podrobnější informace o městě vám sdělíme zítra.

Důležité je také uschovat do bezpečí, tj. do míst, kde nepůsobí Zpětný Chod, od každého živočišného druhu pár, aby nedošlo k vyhynutí. Dále bude bezpodmínečně nutné založit „bezpečná“ území pro chov dobytka a pro pěstování plodin, jinak se stane, že na Zemi nebude jediného kousku jídla. Možná, že i Vy, diváci, máte svoje zahrady a zahrádky a na nich ještě nesklizenou úrodu. Pokud totiž nechcete přijít o sklizeň, je právě nejvyšší čas začít sklízet. Jinak byste za nedlouho místo plodů měli květy a místo zeleniny semena.

Možná si říkáte, že celá tato akce s městem Kojenců je zbytečná, neboť se za určitou dobu stanou postupně ze všech lidí kojenci a do města se stejně nevejdou. Našemu výzkumnému středisku se ale naštěstí podařilo přesně zjistit podle úlomků meteoritu jak se celá tato katastrofa přihodila a z toho jsme odvodili, jak bychom celou tuto situaci mohli zachránit. Onen meteorit, jež nám sem samo peklo seslalo, se setkal se zemským jádrem. Měl silný záporný elektrický náboj a ohromnou vnitřní energii, což zapříčinilo, že změnil kladný náboj zemského jádra na záporný. V tom okamžiku se ozvala ta ohromná rána, po které jsme málem všichni ohluchli, a od té doby se na naší planetě vše zpětně vyvíjí. My předpokládáme, že kdyby se nám podařilo sehnat dostatečné množství úlomků meteoritu, nabít je ohromným kladným nábojem a dopravit je k zemskému jádru tak, aby došlo ke styku, potom by se vše vrátilo do původních kolejí a planeta Země by byla zachráněna. A proto vás znovu prosíme, abyste nám nalezené úlomky svěřili a přispěli tak na záchranu lidstva a všeho živého.PataJak meteorit poznáte? - má stříbrolesklou barvu a  vyznačuje se šedivými kruhovitými pruhy.“ Tom se prudce zarazil, vyvalil oči a začal tápat v paměti.

„Stalo se něco, miláčku ?“ zeptala se Lil.

„Ne,...i když vlastně ano; Denísku ?“ a na Denise se otočil, „vzpomínáš si na ten oblázek, co jsem ti dneska dopoledne dal ?“

„Ue-e“ promluvil Denis a usmál se.

„Kampak si ho schoval ? Kdepak ho máš ?“ přistoupil k němu Tom a posadil si ho na klín. Denis opět něco zabrumlal a dále s Tomem odmítal komunikovat. Když Tom zjistil, že zpovídání je bezvýznamné, vydal se do dětského pokoje s cílem najít oblázek stůj co stůj.

„ Já jedu vlakem na chatu - posbírám všechnu zeleninu a sklidím vše, co se sklidit dá.“ oznámila Tomovi Lil a šla se oblékat.

„Teď večer ?“divil se Tom.

„No mám snad čekat do zítra, až se nám to všechno na zahradě zase zmenší?“

„Jo, to je fakt,... tak běž a dej na sebe pozor!“.- - - Lil odešla.

Tom už hledal aspoň půl hodiny ale stále bez úspěchu. Když tu si najednou povšiml krásného, modrého autíčka. Uvědomil si, že on ani Lil ho Denisovi nekupovali. Pokusil se navázat s Denisem znovu řeč:

„To auto,“ a ukázal na něj prstem, „to ti dal nějaký kamarád ?“. Denis přikývl.

„...a ty jsi mu za to dal ten oblázek, viď ?“ domyslel si Tom a Denis opět kývnul na znamení souhlasu.

„ Aha...tak proto jsem ho nemohl najít...Víš co, my se teď sebereme a půjdeme za tím tvým kamarádem.....no jo, ale já neznám žádného z tvých kamarádů - to by věděla tak leda maminka .....hm, nedá se nic dělat, budeme muset čekat, až se vrátí.“, sedl si do křesla a hrál s autíčkem.

Lil dorazila na chatu kolem deváté večerní hodiny. Byla už tma a foukal silný, studený vítr, který práci nemile stěžoval. Sklízet musela Lil s baterkou. Rajčata byla už všechna zelená a nejdelší cuketa dosahovala délky 10ti centimetrů. Ředkvičky, které ještě před dvěma dny krásně „vykukovaly“ již nebylo vidět, nebylo to však způsobeno tmou. Stěží Lil přece jen všechnu úrodu sklidila a domu, do bytu, se dostala kolem půl druhé večer. Když vstoupila pak do dětského pokoje, spatřila nejen nepředstavitelný nepořádek po hledání oblázku, ale i oba sladce spící v křesle.

 

 

 

Téhož dne v tutéž dobu na opačném konci města Planton:

„Ty úlomky toho meteoritu musím mít !“ prohlásil muž v černém smokingu svým služebníkům.

„Zjistěte, kde město Kojenců leží, kde jsou uschovány ty úlomky a jak se k nim dá dostat. Zítra tu chci mít všechny potřebné informace. Sejdeme se tu na tomhle místě přesně ve dvě hodiny. Zbraně zítra nebudete potřebovat, a proto zůstanou všechny tady! To jen pro případ, abyste to nezvorali. A ještě něco: ať vás nikdo nevidí.....Má někdo nějaké dotazy ?“ zeptal se a přejel očima po všech pěti podřízených. O slovo se přihlásil Fred a svým hlubokým hlasem prohlásil:

„Jo - já, co s tím budeme dělat?“

„Hlupáku, myslel jsem, že jste inteligentnější. Budeme pěstovat zeleninu a ovoce, chovat dobytek a sklízet, přátelé, sklízet budeme milióny! Můžeme za to chtít nepředstavitelné peníze, protože lidi nebudou mít jiný zdroj potravin než nás! Musíme proto získat všechny tyto úlomky, abychom neměli konkurenci. Nebude to tedy jediná vaše cesta, ale budou i další.“

„...a co ty kojenci, ty necháme chcípnout ?“ otázal se pro změnu Kvido.

„No snad si nemyslíš, že se nad nimi slituji. Vždyť už to snad máš jedno, kdysi umírali starci, teď umírají kojenci.....to je snad vyvážený, nebo ne?“ pronesl šéf bandy.

„...a kdy máme začít ?“ zeptal se Bernard.

„Hned, pitomci! Dejte se do práce, a nezapomeňte: zítra ve dvě!“ řekl šéf a banda se rozešla.

 

Druhého dne ráno:

Ráno, když již všichni byli vzhůru, začala Lil vyprávět, jak se měla včera na zahradě. Tom ji však stále přerušoval, až nakonec začal řeč o včerejším hledání oblázku. Ptal se Lil, komu by ten oblázek mohl Denis vyměnit. Ta chvíli přemýšlela a pak dobře poradila. Tom neváhal, lehce se oblékl a upaloval za rodinou, jejíž syn by měl údajně postrádat modré autíčko.

„Dobrý den,“ pozdravil Tom matku rodiny, když dorazil, a pokračoval: „já jsem nějaký Tom Hardlook,“ a podal udivené matce ruku.

„Není toto vašeho syna ?“ a vyndal z kapsy modré autíčko. Žena souhlasila.

„Můžete si ho rovnou nechat, váš syn ho totiž včera na pískovišti vyměnil mému synovi za takový pěkný oblázek, který je vlastně důvodem mé cesty k vám. Mohl bych ho dostat zpět, prosím vás, víte, taková stará rodinná památka...“ lhal Tom, jen aby oblázek dostal zpět.

„Bohužel, mladý muži, musím vás zklamat; to nebyla žádná rodinná památka, ale úlomek meteoritu, který můj muž ještě včera odnesl do té výzkumné stanice, ... poslouchal jste snad zprávy, nebo ne ?“ otázala se matka.

„Ale ano, jistě že jsem je slyšel. Nicméně vám děkuji a zatím nashledanou!“

„Nashledanou!“ zakroutila hlavou matka a bouchla dveřmi. Tom odešel.

 

 

Stejného dne ve 2 hodiny odpoledne:

Šéf bandy se sešel se svými služebníky.

„Půjde to docela snadno, šéfe, vstupní brána je na severu a hlídají ji dva policajti a jedna ženská. Pouští ale dovnitř jen ženy s kojenci do dvou let. Před vchodem je velký parkoviště a dovnitř se jde pěšky. Už jsme vše promysleli. Tadyhle Kvido se přestrojí za mimino a vleze si do kočárku. Místo chrastítek ale bude mít dvě bouchačky. No a pak už to půjde jako na drátku. Kvido odpráskne ty dva poldy a já si vezmu na starost tu ženskou. Dobrý ne ?“ vyprávěl Fred.

„Jo, skvělý a obhlédli jste ty úlomky ... mám na mysli poplašný zařízení, trezor a podobně ...“

„Nemějte strach, šéfe, a kdy máme jít do akce ?“ zeptal se Bernard.

„Pozítří, 13.července, v osm hodin večer ... musíme počkat, až se nám tam těch úlomků nahromadí víc. Lidi se určitě nechají unést tou jejich báchorkou o záchraně lidstva a všechny úlomky, co najdou,  jim dají. No a my je pak hezky všechny vezmeme.“ zaradoval se šéf a dal příkaz k přídělu zbraní.

 

Toho dne večer:

Tom byl zoufalý, že ztratil takovou velkou šanci zbavit se všech problémů souvisejících se Zpětným Chodem. I když si na druhou stranu říkal, že kdyby ten oblázek teď měl, že by ho nejspíš také odevzdal na stejnou adresu jako ta matka. Schylovalo se k půl osmé a všichni s napětím očekávali zprávy a s nimi bližší informace o městě Kojenců. Konečně se dočkali:

„... Město Kojenců bude poprvé otevřeno zítra 12.července v 15 hodin. Město se nachází severně od města Slepá nad Smetánkou mezi městy Vltavice a Dolní Uhozenice. Město poznáte podle vysoké bíle věže na 10 mil viditelné. Doprava: osobní, tedy autem, nebo vlakem do Vltavic po trati Praha - Kolín - Planton - Oskořínek - Ubušínek - Vltavice. Odsud pak jezdí autobus až přímo k městu Kojenců.

Do města mohou pouze matky s dětmi do dvou let. Ostatním lidem je vstup zakázán. S sebou je zapotřebí občanský průkaz matky a rodný list dítěte. Za denní pobyt a stravu se platí: matka 100 Kč, děti do 1 roku 30 Kč, děti do 2 let 50 Kč.

Pro vaší informaci se na stavbě města podílelo přes 10 tisíc stavbařů, a tak město bylo rekordně vybudováno během čtyř dnů.

Pro vás nezvyklou a neobvyklou věcí zajisté bude zavedení tzv. Zpětného kalendáře. Je to kalendář, kde se den po dni ubírá, neboť vše jde vlastně pozadu a s tím musí tedy jít i kalendář. Ke Zpětnému Chodu došlo 7.čevence roku 2094. Podle starého, stále platného, kalendáře je dneska 11.července a zítra 12. Podle nového kalendáře je dnes ale 3.července a zítra bude tedy 2. Od 7.července v obou případech uplynuly 4 dny, jednou se přičítaly, podruhé odečítali. Kterým kalendářem se máte řídit? Řiďte se, kterým chcete, ale ve všech novinách a v jiných sdělovacích prostředcích se od této chvíle vždy budou objevovat obě data. Starý kalendář bude označován Normal, Zpětný - New. Bude to tedy vypadat nějak takto:

Normal: 11.7.2094

New: 3.7.2094 „. Zprávy pak ještě pokračovaly, ale Toma ani Lil to již nezajímalo.

„Tome, prosím tě, seber se a běž mi zjistit, kdy nám jede vlak. Chci tam být už radši kolem 12. hodiny.“ starala se o svou zítřejší cestu Lil.

„Už ve dvanáct ? Co tam budeš ty tři hodiny dělat ?“ divil se Tom.

„Víš kolik tam bude lidí ? Však já už si tam něco na práci najdu, neboj!“ bránila se Lil.

„Jak myslíš !“ řekl Tom a odešel vedle do pokoje. Za chvíli se vrátil a povídá:

„Jede ti to v 9.³⁵ a v 10.¹⁵ a budeš tam prvním vlakem v 11.⁰⁵ a druhým v 11.⁴⁵.“

„Jo, díky, pojedu tím druhým.“.

A tak uplynul den a bylo ráno. Lil měla spoustu práce s balením a vůbec s přípravou na cestu. Čekal ji úplně nový život - ve městě Kojenců. Nevěděla přesně, kam jede a hlavně jak dlouho tam bude. Přesto tam jela dobrovolně, s nadějí, že zachrání svého syna. Blížilo se půl desáté a Lil s Denisem odcházeli z domu. Rozloučení bylo pro oba manžele nesmírně těžké.

Tom zůstal doma úplně sám a ještě ke všemu teď, o prázdnichách, kdy má na všechno dvojnásobně času. Rozhodl se tedy, že navštíví dědu, svého otce, a že u něj pár dnů pobude. Sbalil si pár věcí a vydal se též na nádraží. Děda bydlel na vesnici. Cesta k němu trvala kolem půl druhé hodiny, a tak se setkali právě v čas oběda. Děda si hojně užíval mládnutí a chodil na poutavé procházky, které si dříve nemohl dovolit; respektive mu to nedovolovalo jeho slabé srdce. Děda syna s radostí přivítal a ve své dřevěné chaloupce ubytoval.

Lil a Denis ve městě KOJENCŮ:

Jak Lil správně předpokládala, bylo zde již tisíce matek s dětmi před vchodem, přestože ještě nebylo dvanáct. Před vstupní bránou stálo 20 policajtů, připravených odbavit davy žen a dětí. Dovnitř se začalo pouštět již kolem jedné hodiny odpoledne. Lil se tam však dostala až kolem šesté hodiny. Nejdříve byli totiž vpouštěni děti, jejichž stav byl natolik vážný, že jim hrozil každou chvíli zánik. Krom toho šla fronta strašně pomalu.

Město Kojenců je celé bílé. Sestavuje se ze samých sloupů a vysokých budov, ale skutečně vysokých - dosahují kolem 60ti metrů. Skoro uprostřed náměstí, pokud se vůbec dá říct, že tam nějaké náměstí je, se nachází jeden velký bazén. Neslouží však k  plavání, ale pro všeobecné mytí. Ve městě jsou stejně jenom ženy a děti jsou natolik mladé, že sexu ještě vůbec nerozumí. A tak se ženy nemají před kým stydět. Není to samozřejmě jediný zdroj vody, na každém „pokoji“ teče pitná voda. Slovo pokoj zde ale neznamená to, co si každý pod pokojem představuje. Rozměr takovéhoto pokoje činí jen 9m². Liší se trochu i vybavením. Je zde obyčejně jedna postel pro matku a několik malých lůžek, pro každé dítě jedno. U okna pak stojí stůl a dvě nebo více židlí. Součástí města je samozřejmě také jídelna, veliká jako deset sportovních stadiónů. Matky s dětmi se zde ale nemusí stravovat; z těchto důvodů zde  byly vybudovány drobné obchody s potravinami. Televize je umístěna v jídelně.

Lil, když si již všechny věci vybalila, uchýlila se do jídelny a čekala na TV zprávy. Konečně se v půl osmé dočkala. Nevysílali nic obzvláště zajímavého. Jediné poutavé bylo, že se výzkumnému středisku již podařilo získat sedm úlomků meteoritu a to sice díky poctivým občanům. A znovu prosili diváky, aby jim nosili nalezené oblázky.

„Já jsem vám říkal, kdo počká, ten se dočká. Už jich tam je sedm! To bude úloveček!“ zasmál se šéf bandy po skončení  zpráv a připil si se svými kumpány na zítřejší akci.

Den utekl strašně rychle a blížila se osmá hodina večer. Banda snílků po úlomcích meteoritu již dávno vyrazila. Do města Kojenců se dostali poměrně hladce podle Fredova návrhu. Druhý bod plánu se jim však zdánlivě ztížil, neboť kolem meteoritů přibylo nové zabezpečovací zařízení. Před trezorem, v němž byl „poklad“ schován, byly teď umístěny světelné paprsky, jejichž přerušení by vyvolalo poplach a zloději by měli téměř nulovou šanci uprchnout. Celou situaci však lupičům pětinásobně zlehčovala ta skutečnost, že právě přicházela skupinka lidí s novým úlomkem, který se měl do trezoru umístit. Vychytralí bandité tedy počkali, až bude sejf otevřen, a pak, pomocí zbraní, skupinu lidí zlikvidovali a úlomky odnesli.

Nově postavené město tak ztratilo význam a Zpětný chod zde působil jako všude jinde.

 

Druhého dne /14.7.2094/ u dědy:

„Kde tu máš telefon, tati ? - potřeboval bych si zavolat.“ ptá se dědy Tom.

„Ale vždyť já tu žádný nemám. To už jsi zapomněl ?“ diví se děda a dále pokračuje: „Hochu, odsud můžeš jedině psát poštou.“

„Dobře tedy, napíšu dopis“

„A komu chceš psát ?“

„Lil, vždyť ani neví, že jsem u tebe! ... a chci se jí zeptat, jak to tam vypadá.“

„Kde ?“

„Kde - ve městě Kojenců !“

„Co je to za město ?“

„Pane bože, tati, posloucháš ty vůbec někdy zprávy ?“

„Ne - vždyť tu nemám televizi.“

„Ty tu nemáš televizi ? To je špatný, to neuvidím zprávy ... a ty jsou zrovna tak zajímavý.“ litoval Tom a pustil se do psaní dopisu. Když skončil, otázal se svého otce:

„Máš tu nějakou obálku a tříkorunovou známku ? ... a kde je tu vlastně poštovní schránka, ani jsem ji tu neviděl !“

„Obálku ? Známku ? Vždyť já už jsem chlapče léta nikomu nepsal. Poštovní schránku najdeš ve vedlejší vesnici. Je vidět, že už jsi tu dlouho nebyl ... to by ses mě takhle vůbec neptal !“

„Jak to dlouho trvá do vedlejší vesnice ? Půjdu tam hned !“

„Pěšky asi třičtvrtě hodiny. Počkej, počkej!“, zavolal děda, když Tom vstal a z chaty odešel, „počkej na mě, jdu s tebou ... bude to pěkná procházka“ volal na Toma dále děda a začal se oblékat.

Do vesnice se dostali kolem půl třetí odpoledne. Tom  koupil dopisní obálku a známku a dopis poslal. Cestou zpátky se ještě ve vesnici zdrželi u dědovi známé, která je mile přivítala a usadila ke stolu. Tom si s ní sice neměl o čem povídat, neboť ji viděl poprvé, a tak jen tak seděl a naslouchal.

„Co já bych vám tak nabídla k jídlu ? Co takhle amoletku z čerstvých vajíček a k tomu mléko od naší kozy Lízy ?“ otázala se hostů dědova známá.

„Vy máte čerstvá vajíčka ? ... no vidíte a mně ty moje už skoro týden nenesou a mléko, to ty moje kozy blbý taky nemají.“ divil se děda.

„Jó ? To je divné, - - - tak copak si dáte ?“ zeptala se znovu hostitelka.

„Počkejte, skutečně vám ty slepice snášej vajíčka ?“ zapojil se do řeči Tom.

„A co je na tom tak divného ?“ divila se hostitelka.

„Všechno - vy totiž porušujete zákony Zpětného chodu ! Z toho usuzuji, že tady někde máte ten meteorit !“ odpověděl Tom, vstal ze židle a začal úlomek meteoritu hledat.

„Proboha, já porušuji zákony ?“

„Ale ne, aspoň tedy ne ty normální. ... Koukám, že vy tady taky nemáte televizi, viďte ?“

„Ne, nemám, tady na vesnici ji nemá skoro nikdo.“

„A co je to vlastně ten Zpětný chod ?“ promluvil děda.

„O tom vám dvěma budu vyprávět později, teď mi ale pomozte najít ten meteorit. Je to takový oblázek, má ...“ a meteorit podrobně popsal jako onehdy ve zprávách. Oba staroušci tedy vstali a začali též hledat. Po půl hodině již Tom držel meteorit v ruce a důkladně ho zkoumal.

„Je mi vás paní strašně líto, ale dneska jste měla čerstvé mléko a vajíčka naposledy.“ sdělil paní domu Tom a meteorit si strčil do kapsy.

„Naposledy ? A proč ?“ rozvzlykala se hostitelka a děda ji začal utěšovat.

 Tom s dědou  ještě chvíli pobyli a pak se vydali na cestu domů.

 

 

Ve městě Kojenců:

Lil a všichni ostatní obyvatelé města byli z ukradení úlomků meteoritu na mrtvici. Mnozí z nich sem vážili dlouhou cestu, někteří dokonce až přes několik set kilometrů, a teď je vše ztraceno - cesta marná. A hlavně jejich děti jsou opět ohroženy. Tato akce však měla daleko strašnější důsledek - lidé již nebyli ochotni své nalezené úlomky odevzdat a tím tedy pomalu mizela i naděje na celkovou záchranu Země. Rozhořčení obyvatelé neodjížděli z města hned; mnozí čekali na zprávy.

„Včera, 13.července, došlo k uloupení všech osmi úlomků meteoritu, které výzkumné středisko vlastnilo a které byly uschovány ve městě Kojenců. Tento otřesný zločin tedy způsobil, že ve městě působí Zpětný chod a kojenci znovu umírají. Nikdo z nás nedokáže pochopit, jak je to vůbec možné, že k tomuto činu došlo. Co je to za lidi, když nechtějí zachránit životy stovkám neviňátek a nestojí o záchranu naší planety ? A proto vás, kteří tento hrozný čin máte na svědomí, prosíme, abyste ho co nejdříve napravili a úlomky vrátili. Slibujeme vám absolutní svobodu, když tak učiníte do zítřejšího večera do 19.³⁰... jinak zahájíme pátrání a trest vás nemine...“ skončil řeč televizní hlasatel.

„Jedeme okamžitě domu ! Pojď Denisi, jdeme si zbalit !“ rozhořčila se Lil po skončení zpráv a odešla do svého pokoje. S balením si pospíšili a tak byli již na noc doma v Plantonu.

 

Následujícího dne / 15.7.2094 / :

„Paní Vránová, přišel nějaký dopis pro paní Lil Hardlookovou ! Nevíte, kde je ? Na pokoji není a nikde jinde taky ne.“ ptala se pošťačka paní správcové ve městě Kojenců.

„Ale myslím, že včera odjela, ... počkejte já se vám podívám ...“ a vyndala ze šuplíku spoustu listů papíru. Chvíli něco hledala a pak pokračovala „Tak ano, řekla jsem to správně ... včera o půl deváté odjela. „

„A co s tím dopisem mám dělat ?“

„Nechte si ho, její blbost, že odjela ...“

Zatímco ve městě Kojenců probíhal zmatek, u dědy na vesnici byl poměrně klid. Oba příbuzní seděli venku na lavičce a užívali si čerstvého vzduchu a pohledu na krásnou přírodu. Děda konečně rozuměl celému Zpětnému chodu i moci meteoritu, který teď Tom vlastnil. Nechal si to od něj podrobně vysvětlit. Na jednu stranu byla rád, neboť mu znovu slípky snášely a kozy dávaly mléko, na druhou byl však zarmoucen, protože v přítomnosti meteoritu opět stárnul, a jeho srdci to nedělalo příliš dobře.

A jak tak oba seděli, objevil se před vstupními vrátky neznámý muž. Tom ho pozval dál a nabídl mu místo k sezení. Cizinec však odmítl:

„Ne, děkuji, zdržím se jenom chviličku. Dovolte, abych se představil. Jsem Kvido Mol. Přišel jsem za vámi, pane ...“

„Tom, Tom Hardlook je jméno mé.“ představil se Tom a muž pokračoval: „... pane Tome, abych vám nabídl malý obchod. ... Mohl bych s vámi mluvit mezi čtyřmi očima ? - jedná se o tajnou záležitost.“

„Ale jistě ... tati prosím tě, mohl bys na chvíli ...“

„Samozřejmě“ a děda odešel do chaty.

„Dám vám půl miliónu dolarů v hotovosti, když mi ovšem přenecháte jednu maličkost“

„Půl miliónu dolarů ?“ vykřikl Tom.“Tiše, tiše, prosím vás ... „ uklidňoval ho neznámý muž.

„Ach, promiňte, ... a copak je tou maličkostí ? - smím-li se zeptat.“

„Takový malý ... dočista obyčejný ... kamínek.“

„Myslíte tenhle ?“ zeptal se Tom a vytáhl z kapsy úlomek meteoritu.

„Ano, přesně ten !“

„Tak to máte ale smůlu, ten já nedám ...“

„Dobře, dám vám za něj celý milión“

„Ani za deset bych ho nedal ! Dal bych ho jedině tomu výzkumnému středisku, do města Kojenců !“

„Tak to byste ale šeredně prodělal ... včera bylo všech osm těchto kamínků odtamtud ukradeno. Bůh ví, jestli by neukradli i ten váš, kdybyste ho tam dal“

„Co jste to říkal ? - ty kamínky že byly z  města Kojenců ukradeny ? - pane bože, ... no tak to vám ho nemohu dát i kdybyste se na hlavu postavil. Budu ho potřebovat ! Mám roční dítě ! Myslel jsem, že je v bezpečí, ale teď ...“

„Ptám se vás tedy naposledy: Přijimáte mojí nabídku ?“

„NE !!!“

„Nu což, jak myslíte, promarnil jste svou životní šanci, ... nevidíme se ale naposledy ! Sbohem.“ Pomalu se vzdaloval ke vrátkům, když tu ještě cosi dodal:

„Kdybyste si to přece jen rozmyslel; tady je adresa, na které mě najdete“ a předal Tomovi malý papírek s nápisem.

„Jo - s tím ale nepočítejte“ odsekl Tom, papírek strčil do kapsy a dodal:

„A ještě něco, jak jste se o mně dozvěděl ?“. Muž neodpověděl, nasedl do černé limuzíny a tiše odjel.

 

 

Druhého dne /16.7.2094 / :

„Dej sem ten meteorit ! Vím, že ho máš,“ promluvila na Toma asi popáté postava stojící právě ve dveřích. Vlasy padaly Tomovi stále do očí a na jazyku cítil pot, jak mu z čela stékal. Jeho zrak se soustředil na otevřené okno. Neváhal, oknem proskočil a utíkal dál do tmy. Neznámý vetřelec běžel za ním. Netrvalo dlouho a zraky obou se znovu setkaly. Neznámý zopakoval požadavek.

„NÉéééé...“ zvolal Tom a vyčerpaně se rozběhl dál. Neměl však dostatek síly. Stále se ohlížel, nedával pozor na cestu, a tak se jeho obličej setkával docela často se studenou zemí. Neznámý pronásledovatel jako kdyby měl snad sílu a zdraví z oceli - vždy se za ním hbitě objevil. A pak přišel další Tomův nešťastný pád a jeho nemohoucí tělo se tak ocitlo na zemi. Pronásledovatel vytáhl z opasku pistoli, zopakoval naposledy svůj požadavek a hlaveň zbraně namířil Tomovi mezi oči. Něco cvaklo - zbraň byla nabita. Tom skoro nedýchal a rychle se snažil něco vymyslet. Když ale zjistil, že ukazováček neznámé postavy se pomalu, ale jistě hýbe a s ním se i pohybuje spoušť, vykřikl opět dlouze „Ne“.

 Ozval se výstřel, který Tomovi ještě dlouho zněl v uších. Seděl na posteli a jeho rozespalé oči zaznamenaly sluneční paprsky. Cítil, jak mu srdce rychle tluče. Narovnal si peřinu a položil hlavu zpět na polštář. Nástěnné hodiny ukazovaly čtvrt na osm - děda ještě spal. Tom zavřel oči a chvíli přemýšlel. Uvědomil si, že vlastní věc cennější než peníze, dalo by se říct - věc nejcennější na světě.

Chtěl si udělat něco k snídani. Když ale zjistil, že došel chleba, vzal peněženku, meteorit si strčil pro jistotu do kapsy, a vydal se do vedlejší vesnice nakoupit.

Kolem desáté hodiny se již vracel domů. Vstupní vrátka a dveře byly však kupodivu pootevřena. Zrychlil krok a vtrhnul do světnice. Všechno tam bylo převrácené, šuplíky ze skřínek vyházené, skříně násilím otevřené a listy papírů se povalovaly na zemi. Vypadalo to jako po výbuchu atomovky. V rohu byl chudák děda, svázaný na židli a v puse měl roubík. Tom k němu přiběhl, vyndal mu hadr z pusy a začal ho rozmotávat.

„Dobře, že jdeš, už jsem se obával, že to dál nevydržím. Chtěli ten meteorit. Řekl jsem jim, že ho máš s sebou, ale zřejmě mi nevěřili a tak to tu celý převrátili vzhůru nohama. Pak se ptali, kam jsi šel. Odpověděl jsem, že domů, do Plantonu. Vynutili si na mně tvoji adresu. Ví tedy, kde bydlíš. Obávám se, že k tobě teď půjdou !“ pověděl mu děda a pořádně si oddychl.

„Neměj strach, k nám se nedostanou ! V poslední době jsme si nechali s Lil nainstalovat dokonalé ochranné zařízení. Náš byt je teď jako jeden velký nedobytný trezor. To by jim tak leda musel někdo otevřít, ale u nás není nikdo doma. Lil s Denisem jsou přece ve městě Kojenců, a tak nemají bandité žádnou šanci !“ sdělil dědovi Tom, aniž by věděl, jak  hluboce se mýlí. Lil už totiž byla s Denisem doma skoro dva dny. Po chvíli rozmýšlení Tom ještě dodal:

„Pro jistotu se tam ale raději zajedu podívat. Vyrazím hned po obědě.“

„To bude nejrozumnější !“ souhlasil děda a začali spolu v pokoji uklízet.

 

 

V Plantonu, kolem dvanácté hodiny:

Lil právě chystala něco k jídlu, když se ozval dveřní zvonek. Neváhala a šla otevřít.

„Vy jste Lil Hardlooková ?“ řekl jeden ze čtyř mužů, kteří stáli před dveřmi.

„Ano ... A kdo jste vy ?“ divila se Lil.

„To vás nemusí teď zajímat !“

„Kde je váš manžel ?“ zeptal se Fred.

„To bych taky ráda věděla. Nebyl doma už dva dny.“

„Lžete !“ řekl Fred a vytáhl pistoli. Namířil ji na Lil a pokračoval:

„Ptám se vás znovu: Kde je váš muž ?“

„Ale já to skutečně nevím. Věřte mi !“ bránila se oprávněně Lil.

„Svázat a byt prohledat !“ rozkázal šéf svým pomocníkům.

„A co máme udělat s tímhle ?“ zeptal se Kvido a ukázal šéfovi Denise, kterého držel v náručí.

„Vezmeme ho s sebou !“ rozhodl a přistoupil k již svázané Lil.

„Nééééé !!! Dám vám všechno, co budete chtít, jen mi ho tu nechte !“ rozplakala se.

„Všechno ? Máte snad ten meteorit vy ?“

„Jaký meteorit, o žádném nevím !“

„Manželovi vyřiďte, že ho dnes čekám v osm hodin na jemu známé adrese. Ať si s sebou vezme ten meteorit, jinak vašeho syna dnes vidíte naposledy. A ať vás ani nenapadne volat policii ! To by to s tím prckem špatně dopadlo, to jistě chápete. Uděláme takovou malou výměnu.“

„Na jaké adrese ?“ ptala se zoufalá Lil.

„On bude vědět, včera ho totiž jeden z mých mužů navštívil a dal mu takovou vizitku. Tak nezapomeňte; dnes v osm. V sázce je život toho škvrněte !“ zasmál se šéf, strčil Lil do pusy roubík, a odešli.

Když do sebe Tom hodil již poslední kousek květáku, co měl k obědu, sbalil si svých pár švestek, rozloučil se s dědou a vydal se na cestu do Plantonu. Vlak neměl zpoždění, a tak se domů dostal kolem půl čtvrté. Vyjel výtahem do sedmého patra a šel pomalu ke dveřím.

„No vida, jako kdybych to neříkal; dveře jsou neporušené a byt v pořádku“ říkal si Tom pro sebe a vsunul do zámku klíč.

„Ha ...,“ trochu se polekal, když zjistil, že byt není zamčený. Po otevření se zvědavě zeptal:

„Lil, miláčku, jsi tu ?“. Najednou se z obývacího pokoje ozval prapodivný zvuk - Lil se totiž pokoušela cosi říct, ale roubík jí to moc nedovoloval.

„Proboha, ty jsi taky svázaná ? Kdo ti to udělal ? A co tu vůbec děláš ? Vždyť máš být s Denisem ve městě Kojenců ! A kde je vlastně Denis ?“ vychrlil ze sebe Tom, když k Lil dorazil. Ta byla ale ze všeho tak vyděšená, že se nezmohla ani na jediné slovíčko. Jakmile ji Tom rozvázal, vrhla se mu s pláčem na ramena. Chvíli trvalo, než se uklidnila, a pak Tomovi vše převyprávěla. Ten jí zase pověděl, co se mu přihodilo u dědy.

„Neboj se, všechno dobře dopadne. Já jim dám meteorit a oni nám vrátí Denise.“ utěšoval Lil Tom a začal hledat vizitku s adresou únosců.

„Kam já jsem ji mohl jen dát ? Někam jsem si ji tady založil...“ a začal prohledávat štos novin a jiných papírů, které se na stole válely. Během hledání ho upoutal zajímavý novinový článek, který si vzápětí přečetl.

„MOŽNÁ JE JEŠTĚ NA ŽIVU“

Dr. Ing. Artur Autof, objevitel betamolekulárního záření, byl údajně zavražděn před pěti lety dodnes pohřešovanou gangsterskou organizací. Při včerejší exhumaci jeho těla však bylo zjištěno, že se jedná o jinou osobu a že skutečný Autof je možná ještě na živu. Muž, kterému patří nalezené tělo, měl totiž schodné tělesné nedostatky a proto nebylo možno...

 

Dále už to Tom ani nedočetl, protože se pod rohem novin objevil onen papírek, který tolik hledal.

„Tak je to Suchozemská 27, Planton 4. Podívám se na plán Plantonu, kde to je.“ oznámil Lil, když adresu přečetl, a otevřel skříň s mapami.

„Neměli bychom to přece jen oznámit policii ?“ zeptala se stále ještě vyděšená Lil.

„Ať tě to ani nenapadne !“

„Dobře, ale půjdu tam s tebou !“

„Ne, tohle je mužská práce. To nejde.“

„Nevydržím to ale tady bez tebe sama - čekat než se vrátíte, jestli se vůbec vrátíte !“

„Neměj žádné starosti !“

Chvíli se na sebe jen tak koukali a pak se přesunuli na postel. Tom, když viděl, jak je Lil stále nešťastná, něžně ji povalil a začal líbat.

„Napadlo mě, když jsme teď tak hezky sami, spolu, zase jednou po dlouhé době - mohli bychom se ... „ nedořekl Tom, neboť mu Lil skočila do řeči:

„Jak můžeš teď, proboha, myslet na sex, když nám ukradli dítě ?“ odvrátila se od Toma a odešla do své pracovny.

Blížila se sedmá hodina a Tom se chystal k odchodu.

„Tak dobře pořiď !“ popřála mu Lil a zavřela za ním dveře. Když slyšela, jak Tom nastoupil do výtahu, vrhla se k telefonu. Vytočila patřičné číslo a po spojení se zeptala:

„POLICIE ? ... tady Lil Hardlooková, .......“

 

 

Stejného dne v osm hodin večer, v Suchozemské ulici, v domě číslo 27:

Tom byl zaveden do prapodivné temné místnosti, kde se setkal se samotným šéfem bandy. Chvíli se rozhlížel, aby zjistil, jestli je tam dostatečně bezpečno, a pak se posadil na židli.

„Kde je můj syn ?“ zeptal se, když svého syna mezi přítomnými nenašel.

„Je v bezpečí a v pořádku.“

„Chtěl bych ho vidět !“

„Dobře. Frede, přiveď ho !“ rozkázal šéf. Za chvíli byl již Fred zpátky a malého Denise pevně držel za ruku.

„Tady je ten meteorit“ řekl Tom a položil meteorit na stůl. Poté, co si ho šéf bandy důkladně prohlédl, dal příkaz k Denisově propuštění. Ten se vzápětí rozeběhl a vylezl tátovy do klína. Chvíli se radostně objímali, když tu se najednou ve dveřích objevil Kvido, přistoupil k šéfovi a cosi mu pošeptal. Šéf ukázal na Bernarda, který se hned postavil k východu jako zábrana. Tom se kolem sebe rozhlédl a nechápavě se zeptal:

„Co se děje ? Já jsem vaše požadavky splnil, tak snad mám právo odejít !“

„To bych se spíš měl ptát já - co se děje ? ... Celý dům je obklíčen policajty.“ Tom se zarazil a studený mráz mu přejel po zádech.

„Ale já za nic nemohu, já o ničem nevím „

„Jo tak nevíš - já ti to připomenu!“ řekl Kvido, Toma prudce udeřil a namířil na něj pistoli.

Šéf se podíval z okna, aby měl o všem přehled, a prohlásil: „Venku je příliš nebezpečno ! Musíme jít tajnou chodbou a z města co nejdříve vypadnout“.

„A co uděláme s nimi ?“ zeptal se Kvido a kývl na Toma a Denise.

„Ten starší půjde s námi jako rukojmí a toho prcka strč třeba támhle do skříně!“

„Ne“ vykřikl Tom a pokusil se vysmeknout z Kvidova zajetí. Bohužel však marně.

„Jen žádné hlouposti.“ řekl Kvido a pistoli směřující na Tomovu hlavu odjistil.

„... budou ho hledat a těch pár vteřin, co tím stráví, se nám může nesmírně hodit.“ dále pokračoval šéf. Tom pak byl donucen projít nepříjemně zatuchlou chodbou. Všichni se objevili na malém parkovišti, kde stála černá limuzína - přesně taková, v které onehdy přijel za Tomem Kvido. Nastoupili a auto se tichounce rozjelo.

Šéf vytáhl vysílačku a cosi do ní promluvil. Tom jen zaslechl, že se jednalo o nějakém letadle.

„Mám mu zavázat oči ?“ zeptal se Fred.

„Ne - není to zapotřebí - je to stejně jeho poslední cesta, tak ať se po tom světě ještě naposled porozhlédne.“ Tomovi již podruhé za tento den přejel studený mráz po zádech, neboť si právě uvědomil plný význam šéfových slov.

Policie zanedlouho zjistila, že jim „oběť“ i s Tomem podzemní chodbou uprchla a několik policejních aut se je hned rozjelo sledovat. Jejich časové zpoždění však bylo natolik veliké, že se jim nepodařilo bandity dohonit, a tak to po necelé hodině vzdali.

A to už Tom se svými vězniteli dorazili na jakési malé letiště, kde je čekalo nevelké letadlo s připraveným pilotem. Všichni se nalodili, během chvíle se letadlo vzneslo jako pták a letělo na jih, do teplých vlhkých krajin, kde slunce svítí od rána do večera. Ano, přesně tam si šéf usmyslel založit své plantáže a pastviny s hojným zemědělstvím a přesně tam umístil všechny své meteority.

Let trval kolem pěti hodin. Letadlo přistálo uprostřed deštných lesů v rovníkové oblasti na nevelkém ostrově. Sneslo se na podivnou přistávací plochu, kde je již vítali nadšení domorodci tmavé pleti. Když posádka z letadla vystoupila, vydala se do jedné z moderních budov, která se nacházela na severozápadě ostrova.

„Věřte mi; je mi líto, že musíte zemřít, ale sám jste si to zavinil. Říkal jsem vám přece: Neříkejte o tom policii ! Upřímně řečeno: je vás škoda, jste docela sympatický. Každopádně vám ještě ukážu chloubu mého života: provedu vás po mých zahradách... pojďte za mnou...“ řekl šéf a vzal Toma na malou procházku po ostrově. Když došli k půdám, na nichž pracovali oni zvláštní domorodci, zeptal se Tom:

„Co jim za tu práci dáváte, že jsou tak pilní a pracovití ?“

„Nic, mají dovoleno tu žít i se svými rodinami - a to jim stačí, když tu nepůsobí Zpětný chod.“

„A kde žijí, kde bydlí ? Nevidím tu žádné chýše nebo tak něco.“

„Kde ? Na stromech. Udělali si tam docela pohodlná obydlí. Jsou ale strašně fanaticky věřící. Na druhou stranu dokážou poměrně přesně předpovědět počasí, především co se týče náhlých teplotních změn, takže jim to náboženství ani nijak nezazlívám

„A tady pěstuji Kambodec Skořepový“ řekl šéf, když dorazili k zelenožlutým porostům, a dále pokračoval:

„ - bez této rostliny bych se s vámi nikdy nesetkal. Je to, jak vidíte, taková obyčejná rostlinka, která ale strašně rychle roste. V současné době by se vlastně měla vyvíjet zpětně, ale tady u mě samozřejmě normálně. Podle této rostliny vždy bezpečně poznám, kde se nějaký z těch úlomků meteoritu „schovává“. Tam, kde se tato rostlina vyvíjí normálně - tedy roste do výšky a zvětšuje tak svůj objem - tam se bezprostředně ten meteorit nachází. Mám ale velké štěstí, že tato rostlina, díky svému rychlému růstu, na planetě Zemi už vyhynula - vyjma samozřejmě mých plantáží. Nemám tedy žádnou konkurenci. Díky této rostlině jsem také dosáhl mé neuvěřitelné sbírky - patnácti meteoritů. A v současné době stále přináším další a další kousky a má sbírka se tak stále zvětšuje. Moje skromná farma se tak může dále rozrůstat.“

„Taky tu rostlinu znám. Ale proč je kolem nich ten trojitý ostnatý drát ?“

„Kdyby se ji někdo zmocnil, mohl by snadno vypátrat skrýš meteoritů. Jsou sice bezpečně ukryty, ale člověk se musí mít vždy na pozoru. Ti domorodci o to sice naštěstí nemají vůbec zájem; ti snad ani neví, co je to Zpětný chod.“

„Víte, co mi stále zůstává záhadou ? Jak jste to tady stihnul tak rychle všechno vybudovat ? Vždyť Zpětný chod začal teprve před čtyřmi týdny !“

„K tomu se váže dlouhá historka. Tak abych byl stručný, řeknu vám jen toto: můj otec byl pilotem přepravního letadla. Příležitostně mě bral s sebou na své dlouhé zámořní lety a učil mne létat - to bylo také jediné, co mě kdy naučil. A právě jednou jsme objevili tento ostrov. Bylo mi teprve šestnáct a už jsem tehdy věděl, že si na ostrově vybuduji něco jako své celoživotní sídlo. Svého snu jsem dovršil ve dvaceti, kdy na ostrově vznikla první budova. Támhleta vpravo“ ukázal na stavbu podobající se letištní budově a dále pokračoval:

„Nejdůležitější součástí celého technického vybavení, které tu mám, je betamolekulární generátor. Toto zařízení mi umožnuje vytvořit kolem ostrova optickou clonu, která je viditelná pouze zvenčí. Nijak samozřejmě nenarušuje sluneční záření, takže se tu dobře daří veškeré vegetaci. Pro vnějšího pozorovatele tato clona představuje různé skalní a korálové útesy, na první pohled ostrov vypadá jako několik vyhaslých sopek. Vnitřní pozorovatel - tedy my tady na ostrově - však tuto clonu vůbec nevidí.“

„Asi špatně vidím, ale když jsme sem přilítali, tak jsem žádná skaliska nebo sopky nespatřil.“

„Ne, ne, viděl jste naprosto správně. Optická clona totiž vyvolává silné elektromagnetické vlnění, které narušuje ovládání našeho letadla. Proto, když jsme sem přistávali, musela být clona vypnuta. Ostrov je díky cloně naprosto neobjevitelný.“

„Jak jste vlastně k takovému zařízení přišel? Muselo to stát strašné peníze ! A také jsem si vůbec nevšil, že bych to už někde jinde ve světě viděl!“

„Nezapomínejte, že se píše rok 2094! Nechal jsem si to vyrobit od Japonců. Stálo to skutečně hodně - to máte pravdu - chtěli za to 15 miliónů dolarů.“

„15 miliónů dolarů ? Kde jste to vzal ?“ divil se Tom a s napětím očekával odpověď.

„Jo, jo, tehdy jsem se rozhodl, že se vydám po stopách zločinu; nic jiného mi také nezbývalo, pokud jsem ty prachy chtěl sehnat. A jak to šlo dál, tak to už vám snad vyprávět nemusím.“ skončil šéf a jejich procházka se pomalu chýlila ke konci. Netrvalo dlouho a u Tomovi hlavy se ocitla pistole ráže 45 a šéf, který ji držel v ruce, zbraň odjistil.

„Věřte mi, že to dělám skutečně nerad ale...“

„Počkejte ještě chvíli, jsem agronom, mohl bych se vám hodit, vždyť tu nemáte žádné kvalifikované odborníky a to já jsem.“ vzpomněl si na poslední chvíli Tom.

„Je mi líto, ale znáte k nám cestu - musíte zemřít !“ dořekl šéf a odvrátil od Toma hlavu. Jeho ukazováček se chvěl na spoušti, aby ji v nejbližší chvíli mohl zmáčknout.

 

 

 

Denis byl zanedlouho po odjezdu Toma a jeho věznitelů objeven a předán matce. Lil byla zprvu velice šťastná, ale když si uvědomila nepřítomnost svého muže, zeptala se policistů, kteří jí přivedli Denise:

„A kde je můj manžel ?“ Když se jí ale hned nedostalo odpovědi, začali se jí slzy drát do očí.

„O - on je mrtev... ?“ zděšeně ze sebe ještě vysoukala.

„Nevíme to jistě, ale pravděpodobně...“ chvíli se odmlčel a pak potichu dodal:“... ano“

„Ne, to nemůže být pravda, vždyť nic neudělal, je nevinen, za nic nemůže, tak proč by..“ a rozplakala se.

„Dělali jsme, co bylo v našich silách...“ Policisté ji pak ještě pomohli dostat se do křesla a odešli.

 

 

U Toma, uprostřed deštných lesů, v  rovníkové oblasti:

„Šéfe, šéfe, jedna kráva chce rodit, co s ní mám udělat ?“ přiběhl za šéfem Fred, těsně před tím, než stačil vykonat trest smrti.

„Byl byste tak laskav a na chvíli mě omluvil ?“ zeptal se zdvořile Toma šéf.

„A - a - ale jis - jis - jistě, samozřejmě ...“ koktal ze sebe Tom a šéf odešel. Během chvíle však byl zpátky:

„Vyznáte se v krávách ?“ zeptal se Toma ukvapeným hlasem.

„Ano, měli jsme to ...“

„A porod byste zvládl ?“ skočil mu do řeči šéf.

„Ano, měl bych to ...“

„Fajn, tak pojďte za mnou !“ přerušil ho znovu šéf, rozvázal ho a z chaty pak společně běželi do kravína - do takové té velké budovy, kde se chovají krávy, kde to strašně zapáchá a poletuje spoustu much. Přestože byl Tom pan inženýr agronom, věděl o krávách docela dost, a tak vedl a organizoval celý porod sám. K jeho údivu se vše zdařilo a na svět bylo šťastně přivedeno nové telátko.

„Práci jste odvedl tedy skutečně dobrou; to se musí uznat. Měl jste asi pravdu, když jste říkal, že se nám můžete ještě hodit. Daruji vám život, ale musíte tu strávit zbytek svého života. A o práci se vám postarám, to nemějte obavy. Prozatím budete dělat tady u krav - nějak moc nežerou. Asi jim dáváme blbou trávu. No, já myslím, že už si poradíte. Tady Fred vás seznámí s vaším denním pracovním rozvrhem. A abych nezapomněl: bydlet budete samozřejmě na stromech, s těmi hotentoty ... nebo co jsou to vlastně ti černoši zač, však vy víte, koho tím myslím.“ řekl Tomovi šéf a z kravína odešel. Fred mu stručně oznámil něco o jeho budoucím životě a poté též kravín opustil. Tom byl ze všeho tak zneklidněn, že si sedl na zem do sena a chvíli odpočíval. Zanedlouho se k němu přibelhala vyčerpaná matka se svým telátkem a začala ho vděčně olizovat. Ten ji něžně hladil a vduchu jí děkoval za záchranu života.

Schylovalo se k večeru a Tom se zmoženě vyšplhal do koruny jednoho stromu, kde si hned poté začal budovat obydlí. Zvědaví černoši se hned přišli, či spíše přilezli, na svého nového souseda podívat. Shromáždili se na sousedních větvích toho rozsáhlého stromu a upřeně sledovali Tomův každý pohyb. Ten zprvu nevěděl, co má dělat. Začal na ně tedy aspoň pomalu promlouvat, ale když na to nereagovali, věnoval se dále stavění svého nového „domečku“. A tu se najednou všichni zvedli, každý vzal nějaký ten list nebo klacek, co našel, a začali Tomovi se stavbou pomáhat. Ten se na ně usmál a první dorozumění, které se mu dostalo, bylo posunky. Stavba chatrče tak rychle pokračovala a na noc měl již Tom střechu nad hlavou.

Druhého dne si Tom dále zařizoval svůj „byt“ a také zavítal na návštěvu ke svým novým společníkům, kde se s nimi lépe seznámil. Z jejich řeči, které nejdříve vůbec nerozuměl, a z jejich posunků se během tohoto a dalších dnů dozvěděl spoustu nových a zajímavých věcí. Jednou z nich byla i tato informace: celý areál, jak sám brzy zjistil, je obklopen ocelovým plotem s ostnatými dráty a vysokým elektrickým napětím. Zdrojem elektrické energie je zde sluneční elektrárna, která je umístěna na nejvyšším bodě na ostrově. Jediná možnost jak se z ostrova dostat je letadlem, kterým pravidelně šéf odlétá a rozváží potraviny do světa. Po celé délce v plotě neexistují žádná vrata nebo dveře, kudy by se dalo vyjít ven. Dalo by se říci jedna velká klec.

Z domorodců a Toma se stali časem přátelé, kteří si již dobře rozuměli. Tom se účastnil jejich náboženských oslav a mší a oni zase pozorně se zaujetím naslouchali Tomovu vyprávění ze všedního života ve městě.

Často během svého nuceného pobytu myslel a vzpomínal na Lil a Denise. Stále si dělal naději, že jednou z tohoto místa odejde a zase se vrátí k rodině. Přemýšlel, jak nejlépe uniknout, ale nikdy se mu zatím nenaskytla ta správná příležitost. Až teprve jednoho deštivého dne, kdy mu byla uložena nějaká práce v centrální budově, zaslechl rozhovor dvou jeho věznitelů. Nebyl sice nijak obzvlášt zajímavý, ale jediné, co Tomovi utkvělo v hlavě, bylo jméno Artur Autof - onen pohřešovaný vědátor, o kterém se Tom právě nedávno dočetl. Z rozhovoru vyplynulo, že tento muž stále žije a že se dokonce nachází tady na ostrově. Dále se Tom dozvěděl, že tu zastává docela významnou funkci - hlavního operátora s betamolekulár- ním generátorem. Tomovi už pak bylo vše jasné: proč byl Autof unesen a proč tady na ostrově je tak potřebný. Vždyť řídí celý systém s optickou clonou ! Toma hned napadlo, že by bylo velice vhodné s ním jakkoliv přijít do styku.

 

Planton, u psychyatra MuDr.Ivana Chytrého:

„Nemůžu spát. V noci se někdy budím s křikem. Už jsme se několikrát přistihla, jak na mého syna zbytečně křičím. Jsem velice neklidná. Ať se v bytě podívám kamkoliv, chce se mi brečet. Dělala jsem číšnici; musela jsem toho nechat ... během jediného dne jsme rozbila šest plných talířů. Jsem tedy bez práce. Teď ještě představa, že mě opustí i moje vlastní dítě. Kdybych tak aspoň věděla, co s mým mužem je...“ vypověděla zoufalá Lil Hardlooková a rozplakala se.

„Já vás chápu ...“ řekl doktor soucitně, chvíli počkal až Lil uklidní a dále ji poprosil:

„Povídejte mi teď cokoliv, co vás o vás dvou jen napadne.“

„Byli jsme spolu tak šťastni a při tom tak krátce ... seznámili jsme se asi před jedním a půl rokem, tady na rohu u Mc. Donalda. Neuplynulo ani pět měsíců a strojili jsme svatbu, bylo to možná trochu ukvapené, ale měli jsme se strašně rádi. Během prvních čtrnácti dnů jsme si udělali dítě. Našeho Deníska. ... všechno bylo v pořádku. Teprve až teď,  ten Zpětný chod, zničil všechny mé naděje.“ řekla vysíleně a utřela si z čela pot.

„Máte zahradu, nebo nějaké jiné klidné místo, kde ráda pobýváte ?“

„Ne, to nemám; jedině snad v Protáhlově, u manželova otce, tam ráda pobývám. Je to taková malá odlehlá vesnice obklopena romantickou přírodou.“

„A co u vašich rodičů ? Ty nenavštěvujete ?“

„Zemřeli při autonehodě...“ zesmutněla ještě více Lil a vysmrkala se.

„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout.“ Chvíli se na sebe jen tak dívali a pak doktor znovu začal řeč:

„Doporučoval bych vám se do toho Protáhlova aspoň načas odstěhovat. Já bych vám radil minimálně na půl roku. Práce se tam snad nějaká pro vás najde. Kdyby vám cokoli nevyšlo, můžete se na mě vždy obrátit. Prášky nebo tak něco vám předepisovat nebudu. Uvídíte sama, vše chce svůj čas. „ Lil tiše přikývla, pevně uchopila svou kabelku a vydala se ke dveřím. Ještě než je otevřela, se otočila, zadívla se doktorovi do očí a tiše pronesla:

„Děkuji.“ Pak odešla.

Doma ji už vítal Denis ve své dřevěné ohrádce.

„Budeme se stěhovat.“ oznámila mu polovesele a odešla balit kufry. Zanedlouho byla hotová. Posadila se do křesla, vzala do ruky tužku a pokoušela se cosi napsat. Třesoucí se rukou nakonec stvořila:

„Jedu k dědovi.“ a podepsala se: „miluji tě Lil“. Papír se vzkazem položila na stůl v obývacím pokoje, kufry připravila ke dveřím a šla oblékat Denise. Vzápětí se však vrátila, dopis roztrhala a hodila do koše.

Do Protáhlova dorazili až kolem osmé hodiny večer. Děda měl z jejich návštěvy velkou radost. Když ale pak zjistil, co se stalo Tomovi, jeho synovi, zesmutněl.

 

 

Druhého dne po odjezdu Lil a Denise:

Lil se skutečně podle rady psychyatra dobře u dědy odreagovala a uklidnila. Zaměstnání si našla poměrně snadno - dělala něco mezi kuchařkou a servírkou v jídelně na pile nedaleko od vesnice.

„Dědo,“ oslovila jednoho slunného odpoledne Lil svého tchána a dále pokračovala: „Jak tu máš už dlouho ty tvoje slepice ?“ Děda se zamyslel a pak odpověděl:

„Tyto tři“ a ukázal na tři mladé slípky, „ty se narodily letos na začátku ledna. Tamty dvě ...“

„Na začátku ledna ?“ přerušila ho prudce Lil.

„Ano, a co má být ?“

„Víš, co to znamená ?“ Děda nechápavě zakroutil hlavou.

„To znamená, že pokud z nich nechceš mít malá žlutá kuřátka, tak je nejvyšší čas je podříznout. „ řekla skoro až krvelačně Lil.

„Podříznout jako zabít ?“ divil se děda.

„Jo - přesně tak - podej mi nějaký nůž a já to udělám.“

„Ale to bys přece nemohla udělat, vždyť jsou to ta nejmladší, co tu mám !“

„No právě proto, že jsou nejmladší ! Bude z nich výborná večeře ! Jak vidím, tak tobě to stále není jasné, co je to ten Zpětný chod ,viď ? Budu ti to muset asi připomenout.“ Poté, co si děda poslechl celý příběh o Zpětném chodu znovu, svolil a Lil ze slepic udělala dobrou večeři, na které si oba smlsli.

Seznam kaptiol: 1, 2, 3, 4, 5, 6