Během uplynulého roku se Tom s Andělou šťastně oženil, sehnali si vlastní byt a narodil se jim syn Tomášek. RNDr. Norbert Skřet každým dnem toužil po fyzickém kontaktu s Andělou, ale veškeré jeho snahy byly marné. Až teprve dnes 26. října 1995 mu jeho životní cestu zkřížila nehoda, která dala vznik několika výjimečným událostem, během kterých se mu naskytla nejedna příležitost pro uskutečnění jeho přání.

 Zprávy řídícího komplexu doktora Skřeta:

" - pokožka na 30% částech těla poškozena, příčina poškození: čelní náraz s protijedoucím autem

 - zjištěno vnější a vnitřní krvácení

 - šance na záchranu organismu 98%

 - dolní končetiny zničeny

 - horní končetiny zničeny

 - rozmnožovací orgán zničen

 - ztráta krve 15%

 - šance na záchranu organismu 80%

 - smyslové orgány zničeny

 - všem ovládacím komplexům pozor: dýchací systém zničen, přísun kyslíku zastaven, převeďte své jednotky na umělé dýchání, kyslík bude dostupný na kanále číslo 4

 - cévní soustava zničena ...srdce zastaveno

 - šance na záchranu organismu 15%

 - všem ovládacím komplexům pozor: hrozí poškození nervové soustavy, zahajte úplnou automatizaci

 - nervová soustava zničena, zprávy ovládacím komplexům ukončeny

 - Mozul 1 odloučen od primárního myšlenkového centra, jeho samostatná existence potvrzena

 - zahájeno otevírání Dimenzionální brány 3,4

 - navigační systém do čtvrté dimenze zničen

 - Mozule 1, použijte nouzový únik

 - prudký náraz do hlavy, lebka poškozena, šance na záchranu organismu 0%

 - očekáván přísun energie z jiných dimenzí... 5..4..3..2..1 nano sekunda, energie nedostavena

 - Autodestrukce spuštěna

 - D-brána 3,4 otevřena

 - zbývá 10 nano sekund do úplné destrukce, Mozule 1, opusťte urychleně 3. dimenzi

 - druhý náraz do hlavy, lebka zničena

 - Mozule 1, vlivem prudkého otřesu došlo k znehodnocení vašeho identifikačního kódu a k poškození mozulární struktury, což způsobilo vzájemné propojení vnitřní (interní) a vnější (externí) paměti; přiděluji vám záchranný UIK - Universální Identifikační Kód

 - Mozul 2 zničen, obranný systém zničen

 - paměť rozšířena o informaci týkající se životní energie duše

 - Mozule 1 poslední výzva: opusťte urychleně 3. dimenzi, zavírání D-brány 3,4 zahájeno

 - totální destrukce za 5 nano sekund ...4..3..2..1.. DESTRUKCE AKTIVOVÁNA" řídící komplex utichl a doktor Skřet proletěl D-bránou 3,4, která se vzápětí zavřela.

 

Druhého dne brzo ráno ve čtvrté dimenzi:

Doktor Skřet stojí u Tomovi D-brány 4,3 a netrpělivě očekává její otevření. Tu se D-brána začíná otevírat a k Tomovi je vyslán volací signál. Doktor Skřet vsunuje do identifikačního zařízení svůj kód, vzápětí ho bere zpět a stoupá si za práh D-brány. A to už se tam objeví Tom a nestačí se divit. Rychle se identifikuje svým kódem, ale tělo ho odmítá přijmout.

"Jak to, že jsi uvnitř ? Kde si vzal můj kód ?" volá zuřivě na doktora.

"Víš, co to je UIK ?" Tom kroutí hlavou."...to je Universální identifikační kód, s tím si vlezu do kteréhokoli těla budu chtít. Tak zatím pá pá..."

"Počkej ještě. Proč tohle děláš ? Co máš sakra v úmyslu a co ode mě chceš ?"

"Od tebe nic, ale od Anděly ...trochu si s ní užiju, vždyť víš, o co mi jde, nebo ne ?"

"Ty hajzle jeden, ...ale jedna věc mi stále nedochází, když si teď vlezeš do mě, tak co bude s tvým tělem ?"

"Ani ti nevím, co s ním je. Pravděpodobně je někde v márnici ...i když to asi těžko, protože bylo dost rozsajrajtovaný." D-brána 4,3 se v tu chvíli zavřela a Tom jen znechuceně sledoval, jak se doktor Skřet probouzí na manželské posteli vedle Anděly - oba nazí, přikryti peřinou.

 Doktor (v Tomově těle) se podíval na budík a zjistil, že bude za pět minut zvonit. Rychle přeřídil čas i buzení o hodinu dozadu, tak aby to vypadalo, že budík zvoní předčasně. Položil hlavu zpět na polštář a dělal, že spí. Ale nedalo mu to, musel se ze zvědavosti podívat, jak je na tom po fyzické stránce těla. A tak ze sebe opatrně stáhl peřinu a podíval se mezi nohy. V očích mu zajiskřilo a spokojeně se usmál. S takovým aparátem si rozhodně nemohl stěžovat. Celý blažený si pak opět lehl a budík v tom okamžiku zazvonil. Anděla se probudila nesmírně unavená. Hodila na "probouzejícího se" doktora rozespalý pohled a zároveň jedním okem mrkla na budík.

"Proboha, co ten budík zase blbne, nebo jsi ho snad výjimečně špatně nařídil ?" řekla otráveně.

"Ne, kdepak, to se určitě pomátl."

"Ach jo, co teď budu jenom dělat ...takhle po ráno už neusnu."

"Já bych věděl," řekl doktor a prudce z Anděly strhnul peřinu. Když spatřil její půvabnou postavu v plné kráse, nestačil se vynadívat. Své ohromení se snažil nedávat moc najevo a něžně se na Andělu převalil. Ta k jeho údivu nic nenamítala. Tom, který vše s odporem ze čtvrté dimenze pozoroval, rychle přemýšlel, co udělá a jak doktorovi překazí jeho úmysly. Konečně ho něco napadlo. Vyhledal duši svého syna a aniž by mu cokoliv oznámil, děsivě na něj zakřičel. Chudák dvouměsíční dítě se k smrti leklo, okamžitě zaznamenalo volací signál a vrátilo se do těla.

 Rty doktora a Anděly se k sobě pomalu přibližovaly. Už se skoro dotýkaly, když tu se z vedlejšího pokoje začal ozývat úporný pláč. Anděla bez váhání ze sebe odsunula doktora a letěla se za svým synem podívat, co se děje. Tom si spokojeně oddechl.

"Proklatě, parchant jeden malej, proč zrovna teď ?" pomyslel si doktor a otráveně se převalil.

"Pane bože, vždyť už je půl osmé, ten zatracenej budík se fakt zbláznil !" zděsila se Anděla, když vkročila do pokoje a letmo zavadila pohledem o nástěnné hodiny.

"No, dneska se člověk vážně nemůže na nic spolehnout," podotkl potměšile doktor.

"Doufám, že se budu moci spolehnout aspoň na tebe, potřebuji, abys Tomáška oblékl, já s ním jdu totiž v osm na kontrolu. Tak sebou, prosím tě, hoď, abych to stihla !" řekla Anděla a šla se upravit. Doktor Skřet chvíli váhal, jestli ji má nechat jen tak odejít a nebo ji násilím zadržet a dělat si s ní, co uzná za vhodné. Uvědomil si ale, že je pro něj velice výhodné si k ní přátelský vztah zachovat, protože věděl, že stačí jen změnit identifikační kód Tomova těla a je v roli Andělina manžela navždy. Rozhodl se jí tedy vyhovět a Tomáška obléknout. Neměl ale ani ponětí o tom, jak se takové malé dítě obléká, natož aby věděl, kde má šatičky. Nakonec to přeci jenom nějak zvládl a ačkoliv s tím Anděla nebyla moc spokojena, popadla dítě a odešla.

 Když se vrátila, velice jí překvapilo, že je doktor stále doma.

"Ty dnes nejdeš do práce ?"

"Ne, dnes jsem si vzal volno, abych ti trochu v té domácnosti pomohl, víš..."

"No to jsi moc hodný, ale neříkal jsi včera náhodou, že máš dnes tu důležitou schůzku se svým šéfem ?"

"Jo, ale sotva jsi odešla, tak mi volal a dohodli jsme se jinak." Neuplynulo dlouho a doktor Andělu něžnými slůvky svedl do postele.

Tom ve čtvrté dimenzi vše sledoval a kde se vzal, tu se vzal jeho bratr a povídá:

"Čau brácho, co tady člověče děláš ? Jak to, že jsi tady ?"

"Ale ani se neptej, doktor Skřet má universální identifikační kód, vyfoukl mi před nosem tělo a teď se chce vyspat s Andělou."

"Hm, to ti teda nezávidím..."

"A co ty, proč ty jsi tady ?"

"Taky na tom nejsem obzvlášť dobře, chytil jsem nějakou hnusnou nemoc. Mám horečku 39,9 a teď právě spím."

"A co je to za nemoc ?"

"To by doktoři taky rádi věděli. Já jen od řídícího komplexu vím, že je to virus ZERO. Stále mi píše: >>Nalezen neznámý virus ZERO, protilátky nelze aktivovat.<<" Tu oba vidí, jak doktor Skřet Anděle stáhl poslední kus spodního prádla.

"Takhle to přece nemůžu nechat, musím mu v tom nějak zabránit!" povídá nervózně Tom.

"OK, ale jak ?"

"Zabiju ho," řekl zamyšleně,"prostě a jednoduše mu zastavím srdce."

"Co ? Vždyť tak zničíš své tělo ale ne jeho duši!"

"Je to má jediná šance, jak Andělu před ním uchránit."

"To bych se na to raději, bejt tebou, vykašlal! Život ti snad za to stojí, ne ? Vždyť zas o tolik, proboha, nejde. Ona si stejně myslí, že spí s tebou!"

"Můj život, kamaráde, je už v háji. Jsem už v podstatě mrtvý; předpokládám totiž, že mi Skřet změnil identifikační kód a tím mě vlastně pohřbil za živa. Když mu v tom teď nezabráním, tak nejenže bude trpět Anděla, která se to časem dozví, ale hlavně budu trpět taky já, který se na to budu muset po zbytek svého života koukat."

"Ale co tvoje děti, kdo jim bude dělat tátu ?"

"Snad si Anděla najde někoho jiného hodného."

"Bude to pro ní velká rána, ztratit muže po necelém roce manželství, ...pravděpodobně jí to psychicky poznamená."

"Stále lepší ho nechat odejít ze světa, než aby od ní odešel z nějakého důvodu on sám a na to vem jed, že by to Skřet určitě udělal. Bůhví, jak by se k ní choval. Ne, kdepak, jsem definitivně rozhodnut, jdu na věc."

"Počkej ještě, to se jako s nikým nerozloučíš ? Co s mámou a tátou ...a s Andělou hlavně!"

"Není už na to čas. Tak je aspoň pozdravuj, ale Anděle o tom neříkej. Chci, aby si myslela, že jsem to byl já, kdo s ní strávil poslední chvíle života. ...Jsi vlastně můj jediný svědek. ...Tak se měj dobře brácho, bylo mi s tebou fajn," obejmul ho, přičemž oba uronili pár slz, a naposledy se podíval na Andělu, která již dosvlékla doktora Skřeta a nedočkavě se těšila na sex. Pak se rozplynul. Na místě, kde zmizel, se objevila zářící energetická koule, vystartovala ohromnou rychlostí k doktorovi Skřetovi, jakýmsi nevysvětlitelným způsobem se dostala do třetí dimenze, vnikla do Tomova těla a způsobila zastavení činnosti jeho srdce. Tomovo tělo se bezmocně svalilo na zem, vyhnalo doktora Skřeta do čtvrté dimenze a Anděla celá polekaná a zoufalá se vrhla po telefonu.

 Tom je proti své vůli přemísťován světlým bílým tunelem. Vůbec nechápe, co se s ním děje a proč stále žije. Teď se blíží k ohromné bráně, asi tak třikrát až čtyřikrát větší než D-brána lidského těla, na které září nápis BOŽSKÁ DIMENZIONÁLNÍ BRÁNA 4,5. Již je otevřená, Tom pokračuje ve své cestě stále dál a prochází touto podivnou bránou. Tunel náhle končí a začíná nový prostor, na vzhled nerozpoznatelný od čtvrté dimenze.

"Vítejte v Božské páté dimenzi, v dimenzi klidu a odpočinku," ozvalo se odkudsi z neznáma. Pak chvíli bylo naprosté ticho.

"Vítám tě, Tome," oslovila ho duše, která se vedle něj právě objevila,"my se vlastně ani neznáme, ale Anděla ti o mě už určitě vyprávěla; jsem její matka a tvoje tchýně," podala mu ruku.

"Těší mě," řekl zadumaně,"mohla byste mi trochu objasnit..."

"Jistě," přerušila ho hned Andělina matka a dala se do vysvětlování,"jsi v Božské páté dimenzi, v dimenzi pouze pro mrtvé duše, takže ty sem vlastně nepatříš."

"Ale vždyť jsem mrtvý!"

"Bohudík nejsi, Anděla přivolá první pomoc a elektrickým šokem tě zachrání. Máš opravdu štěstí, že to takhle dopadne."

"Tomu říkáte štěstí ? To je přímo katastrofa. Já jsem se zničil, ale mé tělo i Skřet stále existují."

"Za prvé mi tykej a za druhé ses tak úplně docela nezničil. Pokud se D-brána tvého těla od teďka ještě jednou otevře a tvé tělo bude poté stále žít, budeš automaticky vrácen zpět do čtvrté dimenze. To mi věř. Musíš doufat, že se Skřet do tvého těla ještě jednou vrátí, a já si osobně myslím, že to určitě udělá. Bude chtít zjistit, co a proč se s tvým tělem stalo."

"Tím se ale nic nevyřeší. Já potřebuji Skřeta z mého těla vyhnat, chci se ho zbavit."

"To je mi jasný. Bohužel ti neporadím, jak se ho zbavit, ale řeknu ti, jak se dostaneš do těla. Tak tedy poslouchej: Musíš sehnat tvé rodiče, myslím samozřejmě ve čtvrté dimenzi. Pak se musí oba - jeden po druhém - identifikovat u tvého těla. Jakmile tak učiní, identifikační zařízení samo pozná, že jde o tvé genetické předky, a automaticky podle obou jejich kódů sestaví nový tzv. ge-kód, přesně tak, jak se to stalo při tvém narození. Má to ovšem jeden háček. Už sis někdy od narození měnil kód ?" Tom chvíli přemýšlel.

"Ne, myslím, že ne."

"Tak fajn, v tom případě by to mělo vyjít. A ještě něco: Až vlezeš do těla, tak ať tě ani nenapadne změnit si kód. Před Skřetem se neubráníš, má UIK, přišel bys tím jedině o možnost ge-kódu."

"Dobře, tak děkuji za radu. A ještě za něco ti dlužím velké díky - za záchranu života."

"Rádo se stalo. Eh, abych se přiznala, tak jsem to stejně udělala hlavně pro štěstí své dcery než pro tebe, ...ale každopádně bych teď byla velice nerada, kdyby si ten život s Andělou nějak pokazil, což se ti málem úspěšně podařilo."

"Existuje ještě nějaká šestá dimenze, nevíš ? Můžu odsud vůbec použít na něco svou energii ?"

"Ne, šestá již není. Je ale ještě jedna pátá - Ďábelská. Tam se určitě dostane Skřet. A s tou energií je to tu dost podobné, máš jí ale mnohem míň a až ji vyčerpáš, tak musíš dlouho čekat, než se ti zase obnoví."

"A pohyb v čase tu je též možný ?"

"Jistěže. Jak bych jinak zjistila, co se stane s tvým tělem ?" Chvíli si ještě o něčem povídali a pak se přemístili do nemocnice k Tomovi, který byl stále ještě v bezvědomí. Vedle na židli seděla Anděla a pevně držela jeho pravou ruku.

"Ani jsem vám dvěma nestihla pogratulovat k synkovi, opravdu se moc povedl, je to fajn kluk," řekla Andělina matka a usmála se.

"Já vím, díky," reagoval Tom,"kdepak je asi teď? Že by ho Anděla nechala doma samotného?"

"Pochybuji. Nejspíš bude u dědečka, tedy u mého muže."

"Podívám se," řekl Tom a zmizel. Za chvilku už byl zase zpět a vyprávěl:"Měla jsi pravdu, je u něj." Náhle oba vidí, jak Tom ve třetí dimenzi pomalu otvírá oči.

"Ha há, máš vyhráno! Skřet se vrátil," volá nadšeně Andělina matka a pozoruje, jak Tom, doposud stojící vedle ní, mizí. Je přemísťován zpět do čtvrté dimenze. Cestou si neuvědomuje, že při průchodu Božskou D-bránou 5,4 ztrácí veškeré informace, které v páté dimenzi získal.

 Doktor Skřet ještě před tím, než se stal součástí Tomova primárního myšlenkového centra, chvíli hledal a získával z řídícího komplexu potřebné informace. Přečetl si následující zprávu: "Srdce zastaveno, příčina zastavení: nucený příjem energie ze čtvrté dimenze; dárce energie: Tomáš Handl". Neváhal a okamžitě změnil identifikační kód.

 Doktor Skřet (v Tomově těle) počkal, až od něj odejdou všichni otravní doktoři, kteří se k němu seběhli, a přemýšlel, jak se Tomovi pomstí. Plán měl vymyšlen velmi rychle. Rozhodl se jednoduše usnout, což se mu úspěšně podařilo až teprve v půl sedmé, kdy měl pro klidný spánek ideální podmínky. Ve čtvrté dimenzi se za D-bránou setkal s Tomem.

"Ty si jako myslíš, že k tomu, abych se vyspal s Andělou, potřebuju zrovna tvoje tělo ? Tak to se teda šeredně mýlíš ! Vezmu si, které tělo mě napadne ! A s tím tvým se můžeš brzo rozloučit, už si tam totiž nehodlám vlézt. Odhaduji to tak na devátou hodinu, kdy tě přijdou vzbudit, aby ti oznámili výsledky testů. Jo, jo, fakt si myslím, že v devět, tak ňák to ten doktůrek říkal. A teď mě omluv, musím si jít opatřit nové tělo," dořekl doktor Skřet a vzápětí zmizel. Tom nestačil nijak zareagovat. Potřeboval sehnat oba své rodiče, ale děsila ho představa, že ani jeden z nich do devíti do čtvrté dimenze nedorazí.

 Tomova matka ve svém pokoji právě nařizovala budík na devátou, aby jí připomněl, že Petr (Tomův nemocný bratr, viz 1.díl) má brát další lék. Sotva tak učinila, nalila si dalšího frťana rumu, jako dezinfekci proti synově nemoci, vypila ho na ex a během chvíle v pohodlném křesle usnula.

"Díkybohu, že jsi tady!" přivítal ji Tom ve čtvrté dimenzi a hned jí vysvětlil, co se mu přihodilo a co od ní potřebuje. Matka se zděsila a pravila:

"Panebože, to je strašný..."

"Co je strašný ? To, že možná zemřu ?"

"Ne, to ne. ...I když to vlastně taky, promiň, ale..." zmlkla.

"Co ale ? Jsem snad adoptivní ?"

"Ne," usmála se,"nejsi. A už se mě neptej, nemůžu ti to zkrátka zatím říct. Spíš mně pomoct najít tátu, touhle dobou již obvykle sedí v tramvaji a jede domů. Snad si cestou klimbne."

"Dobře. Kdo ho najde, zavolá toho druhého a něco vymyslíme. Tak zatím sbohem." Rozešli se.

 Vše provedli tak, jak se dohodli a okolo osmé hodiny se znovu setkali. Tomův otec skutečně seděl v tramvaji, hlavu měl svěšenou dolů, oči zavřené, ale stále nespal. Tom s matkou se radovali. Věděli, že je to jen otázka několika minut, než se dostane k nim do čtvrté dimenze. Přemístili se k jeho D-bráně, která se v tu chvíli začala otvírat.

"Tati, na nic se mě, prosím tě, neptej a pojď s námi, rychle než se zase probudíš," popadl ho za ruku Tom, jakmile se objevil, a přemístili se k Tomově D-bráně. Nadešel okamžik, kdy se měli oba rodiče identifikovat svými kódy. Matka byla velice nervózní a rozrušená. Vsunula svůj kód do identifikačního zařízení a po ní tak učinil i otec. Chvíle napětí.

"Gekód nelze vytvořit, chybí druhý genetický předek!" oznámil počítač a matka omdlela. Tom ji okamžitě zvedl a snažil se ji probrat k vědomí.

"Oskar Mitrmann!," volala poblouzněně,"zavolej Oskara Mitrmanna ...sežeň ho!"

"Kdo je to ? Proč ho mám sehnat ?" ptal se nechápavě Tom.

"Je to tvůj otec!" zasténala matka, otcova depresivní nálada překročila mezní hranici a vrátil se do těla.

"Proboha, tak můj otec... jak je to možné ...kdo je tedy Miroslav Handl..."

"Všechno ti to vysvětlím, ale teď se podívej na hodiny, je třičtvrtě na devět! Zbývá čtvrt hodiny, tak běž rychle za ním!"

"Ne, neodejdu, dokud v tom nebudu mít jasno!"

"Proboha, synu, není na vysvětlování čas! Zachraň si život!"

"Ne, já to musím vědět teď hned," stál si tvrdohlavě na svém Tom.

"Tak jo. Před pětadvaceti lety, asi pět měsíců po svatbě s tvým tátou, jsem nastoupila k firmě "Bobův svět". Dělala jsem tam malou nevýznamnou úřednici. Šéf podniku, Oskar Mitrmann, si mě velice oblíbil. Věděla jsem, že když budu dělat, po čem touží, bude mi zvyšovat plat i vylepšovat postavení ...a tak se také stalo. Několikrát mě pozval i k sobě na večeři... vždycky to byla jen něžná slůvka, polibky a drobné osahávání, ale jednoho dne zašel moc daleko. Nechtěla jsem se s ním milovat a on to dobře věděl, ale nedokázala jsem říct ne. Když jsem pak přišla domů, byla jsem hrozně nešťastná a moc jsem plakala. Nevím proč, ale tvému otci jsem nikdy nic neřekla a doufala, že se to nedozví. Od té doby jsem do toho podniku už nikdy nevkročila, podala jsem výpověď. ...Ještě toho dne, když jsem se vrátila domů, se mě tvůj otec zeptal, jestli si nechci udělat děťátko. Samozřejmě jsem řekla ano a celý život věřila, že jsi jeho syn. Bohužel jsem se mýlila. Je mi to moc líto, Tome, a nevím, jak to všechno teď řeknu tvému tátovi..." zarmouceně vyprávěla matka.

"To bude v pořádku, mami, já mu to nějak vysvětlím..." Chvíli se na sebe jen tak dívali a pak se matka vzchopila.

"Teď pojď, musíme najít tvého pravého otce, nechci tě ztratit, hochu. Ve čtvrté dimenzi ještě není, takže bude nejspíše u sebe doma. Máme málo času, už jen sedm minut," chytli se za ruce a přemístili se do Oskarova bytu. Když ho tam ale nenašli, vydali se do jeho kanceláře do práce. Oskar Mitrmann seděl u svého pracovního stolu a hledal něco v zásuvkách.

"Obávám se, že jsme v koncích. Je to bez šance," pronesl zoufale Tom.

"Nepodceňuj situaci, nikdy nevíš, co se může ještě stát," uspokojovala ho matka, ačkoliv vůbec nevěřila svým slovům.

"Nehledáte náhodou tohle ?" zeptala se žena držící svazek knih a štos různých desek, která se právě objevila ve dveřích kanceláře. Pomalu dokráčela ke stolu. Už chtěla přinesené materiály položit, když tu ji nějaká vnější síla donutila se rozpřáhnout a vší silou s nimi Oskara praštit po hlavě.

"Proboha, drahoušku, co to děl..." stačil ještě vykřiknout Oskar a bezmocně se sesunul pod stůl. Andělina matka, která Toma a jeho matku doposud z páté dimenze sledovala, vítězoslavně zvolala:"Dokázala jsem to!" Nástěnné hodiny se rozezvučely, začaly odbíjet devátou. Jakmile se Oskar objevil ve čtvrté dimenzi, Tom ho bez vysvětlování popadl za ruku a dopravil před svoji D-bránu. Tam teď dorazila i jeho matka, identifikovala se, zaznamenala volací signál, protože u jejího těla zazvonil budík, a vrátila se do těla.

"Prosím vás, pane, vložte svůj kód do mého identifikačního zařízení, zachráníte mi tak život!" naléhal na Oskara Tom a též obdržel volací signál.

"A proč ? Kdo jsi ? Vůbec tě neznám!"

"Není čas na vysvětlování, již jsem obdržel volací signál, udělejte, prosím, co vám říkám!"

"OK, ale proč se mám identifikovat já, když do těla jdeš ty ?"

"Protože potřebuji vytvořit gekód. A ty jsi můj otec - můj druhý genetický předek!"

"Jo, to by mohlo být klidně možný," strčil kód do příslušné zdířky a začal na prstech počítat, kolikátý je to jeho neplánovaný syn.

"Gekód úspěšně vytvořen," oznámil počítač, Tom se identifikoval a D-brána 4,3 se otevřela. Tom se šťastně po dlouhé době vrátil do těla.

"Kde to jsem ?" vyhrkl Tom na doktora, který ho právě vzbudil.

"Kde ? No přece v Hofferově nemocnici," odpovídal neochotně.

"A co tady dělám?"

"Utrpěl jste snad ztrátu paměti ? ...měl jste srdeční mrtvici !"

"Já měl mrtvici ?" otočil se na Andělu,"Andělo, je to pravda ?"

"No ano, chtěli jsme se zrovna milovat a zastavilo se ti srdce..." připojila se Anděla.

"Milovat ? Na nic si nevzpomínám..."

"Ale vždyť už si byl jednou vzhůru a všechno sis pamatoval!"

"Skutečně ? To je tedy zvláštní..." divil se stále Tom. Doktor užasle kroutil hlavou a říkal:

"Právě jsem vám chtěl oznámit, pane Handl, že výsledky vašich testů jsou naprosto v pořádku a že můžete jít domů, ale když vás poslouchám, tak bychom si vás tu měli snad ještě nechat..."

"Kdepak," skočil mu do řeči Tom,"já už si teď všechno vybavuji," zalhal,"pojď Andělo, jdeme domů," vstal z postele a rozhlédl se, jako kdyby něco hledal.

"Kde jsou moje šaty ?"

"Ale, miláčku, žádné si neměl, přivezli tě sem nahého," připomněla mu Anděla.

"Nahého?" zarazil se, chvíli tápal v paměti,"...ale vždyť já už vím, my jsme se přece milovali, tak jdeme, Andělo, já si nechám na sobě tento župan, to by snad mohlo stačit..." Přes všechny zmatky nakonec společně z nemocnice odešli a odjeli autem.

 Anděla cestou zajela ke svému otci, aby vyzvedla Tomáška, kterého mu svěřila na hlídání. Když dorazili na místo, Anděla navrhla:

"Zůstaň v autě, dojdu tam sama."

"Dobře. Je tvůj bratr doma ?"

"Ne, myslím, že není. Proč se ptáš ?"

"Něco jsem mu chtěl, to je jedno. ...Nezdržuj se, prosím tě, dlouho, je mi v tom županu docela zima, tak ať tu nemusím mrznout."

"Neboj se, během pěti minut jsem zpátky," vystoupila z auta a odešla.

 Když se dostala ke dveřím, zjistila, že nechala v autě klíče."Sakra," utrousila mezi zuby a zazvonila na zvonek. Otec jako kdyby ji už očekával v tu chvíli otevřel.

"Ahoj, pojď dál."

"Ne, díky tati, dej mi Tomáška a já musím zas jít. Venku v autě na mě čeká Tom."

"To nevadí. Pojď dál, povíš mi, jak žiješ..."

"Ne, prosím tě, tati, nezdržuj mě a přines mi mého syna."

"Ale jistě, beze všeho, pojď ale nejdřív na chvíli dál."

"Tak ty mi ho teda nepřineseš ? Tak dobře, jdu si pro něj sama," rozčílila se, vstoupila dovnitř a šla najít svého syna. Aniž by si toho byla všimla, otec za ní zamkl. Své dítě našla spokojené, vzala ho do náruče a vracela se zpět ke dveřím. Když zjistila, že jsou zamčené, zakřičela:

"Tati, dej sem klíče! Nebudem si snad hrát na schovávanou jako malé děti!"

"Chci si s tebou jen popovídat, tak odlož synka, pojď sem za mnou a posaď se," zavolal na ni otec klidně z obývacího pokoje. Andělu zalil horký pot."To chce klid, Andělo, to chce klid," říkala si chvíli pro sebe, pak se otočila a odkráčela za ním. Dítě odložila na stůl a posadila se na proti otce.

"Tak o čem si chceš pořád povídat ?" pronesla otráveně.

"O sexu," zajiskřilo se mu v očích a vrhnul se na Andělu. Chytil jí obě ruce, násilím je sevřel do své levé ruky a pravou jí serval krátkou sukýnku. Zoufalá Anděla křičela a ječela, jak jí to jen hlasivky dovolovaly. Kdyby tak chudák aspoň věděla, s kým má tu čest. Nemohla tušit, že v těle jejího hodného otce se skrývá šílený doktor Skřet.

 Tom se každou chvíli díval na hodinky, bylo mu divné, že se Anděla stále ještě nevrací. Nakonec se dopálil, odmítl nadále čekat a vydal se Anděle naproti.

 Doktor Skřet (v těle Andělina otce) ztrhl z Anděly spodní prádlo a začal si rozepínat poklopec. Anděle se podařilo ho v nepozorovaném okamžiku kousnout do ruky, uvolnit se tak z jeho sevření a kopnout ho do břicha. Rychle popadla Tomáška, doběhla ke dveřím a začala na ně bušit a volat o pomoc.

"Andělo, co se děje, to jsem já, Tom!" zavolal Tom, který se právě objevil na patře.

"Ach, Tome, jsem tu zamčená, přines rychle klíče, zůstaly v autě," volala skrz dveře Anděla. Tom neváhal ani sekundu a rozběhl se po schodech dolů. Anděla stála nalepená na dveřích a utěšovala brečícího synka, ačkoliv by to nejvíc potřebovala ona sama. Doktor se vzchopil, zvedl se ze země a vydal se k Anděle. Ta se zatím kolem sebe rozhlížela a hledala vhodný předmět na sebeobranu. Chopila se dlouhé lžíce na boty, kterou našla vedle botníku. Doktor se objevil na druhém konci chodby a zvolal:

"Odlož to dítě, radím ti dobře!" Anděla neuposlechla a pevně stiskla svou zbraň. Doktor vytáhl dlouhý nůž, který doposud skrýval za zády.

"Proboha, tati, co se to s tebou jenom stalo ? Tohle nejsi ty! Vzpamatuj se! A k čemu máš ten nůž ? Přece bys nám neublížil ? Odhoď ho," promluvila Anděla mírumilovně. Doktorovi se jakoby hnulo svědomím.

"Tak jo, ale k čemu máš tu lžíci ? Boty už máš snad nazuté, nebo ne ?"

"Jestli tě znepokojuje, tak já ji klidně odhodím, podívej, " a lžíci odhodila.

"Ha, to byla chyba, Andělo, nikdy nepřítele nepodceňuj!" Tu Anděla slyšela, jak někdo odemyká, udělala krok na stranu a dveře se rozletěly. Tom s velkým šroubovákem v ruce byl připraven svou ženu bránit. Doktor po něm hned mrštil svůj nůž, ale netrefil se, Tom včas uhnul a rozběhl se za ním. Bez problému ho doběhl a pěstí udeřil do hlavy. Doktor zavrávoral a spadl na zem. Tělo zůstalo ležet bez jediného pohybu, jeho duše byla vyhnána do čtvrté dimenze.

"Proboha, tati! ...Ty's ho zabil ?" zděsila se Anděla a pohlédla tázavě na Toma.

"Ne, neboj se, jen ztratil vědomí. A teď pojď, za chvíli se z toho dostane, tak ať jsme pryč." Odjeli.

 Když za čtvrt hodiny dorazili domů, setkali se u vchodu s Anežkou (Andělina přítelkyně z Vysoké školy, viz 1.díl).

"To je dost, že jste tady, už tu na vás čekám pěkně dlouho, " pravila Anežka.

"Ahoj, to je fajn, že jsi tady. My jsme měli jen takový malý problém s mým tátou. Co tě k nám přivádí ?"

"Bude to znít asi divně, ale tvoje matka."

"Moje matka ? Vždyť víš, že na duchy nevěřím," usmála se.

"Vím, ale poslouchej: Představ si, že jsme dnes odpoledne s Pavlem vyvolávali Elvise Preslyho a místo něj se nám zjevila tvá matka. Říkala, že tě musím jít varovat před tvým tátou a že to hrozně spěchá."

"Před mým tátou ?" vyvalila oči Anděla.

"Jo, jo, jak jsem řekla. Chtěla jsem ti zavolat, ale nešel nám telefon, a tak jsem tady. Jenže od té doby již uplynula pěkná půlhodinka."

"Tak to jsi moc hodná, že tady takhle večer čekáš, nedáš si kafe ?"

"Ne, díky. Víš, kdo zemřel ?" vyhrkla.

"Ne, kdo ?"

"Pamatuješ si na doktora Norberta Skřeta ?" Anděla přikývla."No vidíš, tak ten se včera zabil při autohavárii, věřila bys ?"

"Hm, ani toho moc nelituji. Nedáš si vážně nic k pití ?"

"Ne, to je dobrý. Spíš bych teď navrhovala znovu vyvolat tvou matku." Anděla chvíli přemýšlela a pak svolila."Dobře, můžeme to zkusit."

"Skvělý. Přines nějakou malou skleničku,... víš, jakou myslím ? ...takové to malé štamprdle. Papír, něco na psaní a svíčku obstarám já." Za pět minut bylo již vše hotovo. Na nevelkém stolu, ke kterému se všichni přítomní sesedli, ležel papír s kruhově napsanou abecedou a na něm veprostřed stála sklenička otočená dnem vzhůru. Anežka rozsvítila svíčku, postavila ji na stůl tak, aby osvětlovala papír s abecedou a zhasla lampu. Každý z přítomných pak položil svůj ukazováček pravé ruky na sklenku a Anežka začala potichu odříkávat vyvolávací heslo:

"Vyvolávám tě duchu, Alžběto Vlková, přestup přes řeku mrtvých a zjev se nám tím, že pohneš skleničkou." Ticho. Sklenka se pohnula a vzápětí začala jezdit od písmena k písmenu. Anděla nahlas četla zprávu:"A..N..D..Ě..L..O, omluv počínání mého muže. Nebyl to on, nýbrž duch doktora Skřeta, který zneužil jeho tělo, aby tě znásilnil. Tvůj otec je v pořádku, nic mu není. Za pár minut ti bude volat. Na dotaz, jestli má zavolat policii, řekni ne. Před Skřetem se měj na pozoru! Cizího těla se může zmocnit jenom tehdy, pokud tělo usne. Kdyby bylo nejhůř, obrať se na vládce. Sbohem, tvá matka." Sklenička se zastavila a zůstala stát. Všichni tři dlouho mlčeli. Pak zazvonil telefon. Anděla ho šla zvednout.

"Prosím tě, Andělo, nevím, jak ti to mám říct, ale přepadli mě a unesli tvého Tomáška," vzlykal Andělin otec." Hlídal jsem ho, pak jsem asi na chvíli usnul a probudil se až teď s monoklem na oku. Je mi to moc líto, nechápu, jak se to mohlo stát. Mám zavolat policii ?"

"Ne, tati, nevolej. Situace je komplikovanější, než si myslíš. O Tomáška si starosti dělat nemusíš, je u mě v bezpečí. Zítra se u tebe stavím a všechno ti vysvětlím, teď jdi spát. Dobrou noc."

"Ach, to se mi ulevilo. Tak dobře, budu se těšit, dobrou..."

"Dobrou..." řekla Anděla, sluchátko zavěsila a pořádně si oddychla. Nevěděla, co si má o tom všem myslet. Vrátila se ke stolu a oznámila:

"Asi začnu věřit na duchy."

"Byl už nejvyšší čas," usmála se Anežka.

"Jak to asi matka myslela >> kdyby bylo nejhůř << ?"

"Nevím a nechci na to vůbec myslet," pověděl poněkud rozladěně Tom a odešel vedle do své pracovny. Nástěnné hodiny odbíjely jedenáct.

"Anežko, jestli chceš, tak tu u nás můžeš zůstat přes noc. U nás je postelí dost."

"Ráda. Díky moc."

"Já ti děkuji,... za všechno, co jsi pro mě udělala."

 Neuplynulo dlouho a ukládali se k spánku.

"Já ti mám takový strach usnout, Anežko," zašeptala Anděla.

"O tom mi vyprávěj ! Člověk nikdy neví, co Skřeta napadne." S hrůznými obavami se probudit nakonec všichni usnuli.

 Ve čtvrté dimenzi doktor Skřet vyhledal Toma.

"Ty mi už dlouho piješ krev!" začal hned doktor,"Dnes jsi to přímo přehnal. Máš smůlu, že už jste mě oba s Andělou omrzeli. Už netoužím po sexu, chci to s vámi oběma definitivně skoncovat!"

"To mi pro změnu zase vlezeš do těla ?"

"Musím si to ještě rozmyslet, to víš, mám dnes velký výběr, " ušklíbl se a zmizel. Tom zašel za Andělou a společně pak vyhledali Anežku.

"Skřet nám chce někomu vlézt do těla! Já s ním před chvílí mluvil," sdělil hned na úvod Tom.

"To nás taky napadlo!" pověděla Anděla,"Zabránit mu v tom bohužel nijak nemůžeme... leda tak kdyby se nám podařilo vymyslet nějakou lest."

"Tak fajn, začni myslet," obrátila v sloup oči Anežka,"a až něco vymyslíš, tak mi dej vědět." Jejich diskusi však náhle přerušil fakt, že všichni naráz zaznamenali volací signál.

"Do háje, co se to sakra děje ? Dostala se volací signál," zděsila se Anděla.

"Já taky, jak je to jen možný ? Vždyť je teprve půlnoc," oznámila Anežka.

"Já bohužel taky, ale už mi to asi dochází. Rychle k našemu synovi !" zvolal Tom a všichni se přemístili do pokoje k Tomáškovi. Sotva Tom spatřil, jak jeho synek urputně řve, bylo mu vše jasné.

"Mělo nás to napadnout! Zatímco jsme si povídali, Skřet ve čtvrté dimenzi vyhledal duši mého syna a násilím ho donutil vrátit se do těla. A teď už pravděpodobně v někom z nás vězí." Nikdo již nestačil nic říct, museli se vrátit do těla. S hrůzou jeden z nich zjistil, že jeho tělo je již obsazené.

 Anděla se probudila a běžela za synem ho uklidnit. Tom též vstal a odešel na záchod. Anežka se na posteli posadila a rozespale prohodila:"To tě, Andělo, takhle budí každou noc?"

"Ne, jen někdy," odpověděla.

"Andělo, přiznej se, že si Skřet ?" řekla z legrace Anežka a hrozně se svému výroku smála. Anděla se na ní tázavě podívala a pak spustila:"To víš, že jo. Já a Skřet! Cha cha cha," a též se rozesmála.

"Tohle ale není legrace," řekl vážně Tom, který se právě vrátil do místnosti,"jeden z nás to skutečně může být!"

"Tak fajn, ulehčil's nám pátrání, jsi to ty," řekla Anežka a smála se dál.

"Ne, já to nejsem, jsi to ty a nebo Anděla."

"Lidi, nechte toho," vmísila se do řeči Anděla," Připadáte mi, jako když hrajete Na mafiána."

"Na mafiána ? To neznám, jak se to hraje ?" ptala se Anežka, která právě slezla z postele a sedla si doprostřed pokoje na koberec.

"Neznáš ? Vždyť už jsme to snad spolu hráli, ne ?"

"Možná jo, ale už jsem to asi zapomněla."

"Tak dávej pozor. Nejdříve se mafián určí losem karet, aby to nikdo nevěděl. Když je víc lidí, tak jsou mafiáni dva. Cílem mafiána je zabít ostatní a cílem ostatních je odhalit mafiána. Kdo dřív splní úkol, vyhrává. Vše se odehrává formou vyptávání. Když je většina lidí přesvědčena, že ten a ten je mafián, zvednou ruce a dotyčný musí říct, jak na něj padl na začátku los. Když je mafián, je konec hry, když není, pak je mrtev. A hraje se dál. Pak ještě může mafián zabíjet přímo, ale to už je moc složitý."

"Moc jsem to sice nepochopila, ale rozhodně jsem pro si to teď zahrát. A nebudeme hrát Na mafiána, ale Na Skřeta!"

"Tak dobře, jdu pro karty," řekla Anděla a šla vedle do pokoje.

"Vy jste vážně padlý na hlavu, vždyť je půl jedné, já jdu spát!" řekl Tom a šel si lehnout.

"Tak to teda ne, hezky budeš hrát s námi," řekla Anežka a stáhla ho za ruku k sobě na zem. A to už se ve dveřích objevila Anděla, v levé ruce držela karty a v pravé flašku s nějakým alkoholem.

"Vzala jsem Peach-vodku, to aby se nám líp hrálo!" pověděla Anděla a přisedla k ostatním na zem.

"Andělo, co tě to napadlo ? Já tě dneska vůbec nepoznávám. Mám takový dojem, že už hrát nemusíme. Anežko, zvedni ruku, Anděla je Skřet!" řekl vítězně Tom a zvedl pravou ruku. Anežka chvíli váhala a pak zamyšleně pověděla:"Tak jo," zvedla ruku," Andělo, seš Skřet ?" Andělu to vyloženě zaskočilo. Podívala se oběma do očí a když z Tomova pohledu poznala, že to myslí smrtelně vážně, úzkostlivě pravila:

"Co blázníte ? Nikdo z nás není Skřet! Neberte to tak vážně! Vždyť je to jen legrace, jen taková hra!"

"V tom s tebou souhlasím, Skřete, je to hra. Ale na život a na smrt!" řekl Tom, vzal se stolu porcelánovou vázu a praštil s ní Andělu po hlavě. Anděla zavrávorala a její tělo se sesunulo na zem.

"Panebože, tys ji zabil! Takže ty musíš být Skřet! Chudák Anděla," bědovala Anežka.

"Nejsem Skřet a ona není mrtvá. Jenom je v bezvědomí. Copak to nechápeš ? Ona byla přece Skřet!" vysvětloval Tom," A teď mi s ní pomoz, položíme ji na postel." Společně ji odnesli na postel.

"Teď můžeme konečně v klidu spát, takže dobrou noc," řekl Tom a šel si lehnout.

"Doufám, že se nemýlíš. Já jdu ještě na záchod a pak půjdu taky spát. Tak zatím dobrou," oznámila Anežka, zhasla a z pokoje odešla. Za pár minut již byla zpět. Potichu dokráčela k Tomově posteli. Když zjistila, že Tom již tvrdě spí, opustila znovu místnost a zamířila si to rovnou do kuchyně. Pustila naplno plyn a šla zkontrolovat, jestli jsou všude důkladně zavřené okna. Pak na sebe hodila bundu a z bytu potichu odešla.

"Tak a mám vás, vy jeden šťastnej manželskej párku!" řekla Anežka a začala se neskutečně smát.

 Ve čtvrté dimenzi:

 Anežka se nejdříve setkala s Andělou a nakonec dorazil i Tom.

"Promiň, Andělo, že jsem to takhle zvoral, je mi to moc líto," začal hned Tom.

"To je dobrý, neomlouvej se, stejně by to takhle dopadlo," řekla zoufale Anděla.

"Ach jo, mohlo mě to napadnout, že si Skřet vleze do Anežky. Říkal mi, že to chce s námi oběma definitivně skoncovat. Je to moje blbost."

"Není. Nemohlo tě napadnout, byl jsi přece v těle. Spíš to mělo napadnout mě, když Anežka říkala, že nezná hru Na mafiána... a přitom jsme ji s ní hráli naposled o vánocích."

"Lidi, nechte toho, omlouvání nám teď nepomůže," zasáhla Anežka,"Vzpomeňte si na slova tvé matky, Andělo! Třeba bychom mohli zavolat toho vládce, ne ?" Sotva to dořekla, objevil se vedle ní ohromný tvor, lidské duši nepodobný, a mohutným tónem pravil:

"Přála jste si, madam ?"

"Kdo jste ?" ptala se polekaně.

"Jsem vládce a ochránce čtvrté dimenze, potřebujete mou pomoct ?"

"Ano. Nevím, jestli to dokážete..."

"Není nic, co bych nedokázal," přerušil ji sebejistě vládce.

"Tak pardon. Eh, potřebujeme, abyste vypnul plyn tady v tom bytu pod námi."

"Pokud to má co dělat s porušováním zákonů čtvrté dimenze, tak rád pomůžu."

"Domnívám se, že jde o zneužívání cizích těl," sdělila Anežka.

"V tom případě jdu na věc," řekl vládce, zmizel a v okamžiku byl již zpátky.

"Otevřel jsem taky všechny okna."

"Nevím, jak vám máme poděkovat..."

"Neděkujte. Je to má povinnost. Řekněte mi jen, kdo to má na svědomí."

"Doktor Norbert Skřet," vyhrkli všichni tři téměř současně," má UIK, zneužívá jedno tělo za druhým a teď je ve mně...," pokračovala Anežka.

"Řekla jste UIK ? Tedy universální identifikační kód ?"

"Ano..."

"To je neuvěřitelné. Pravděpodobnost, že tělo přidělí své duši UIK je tak ohromně malá, že k této události dochází přibližně jednou za tisíc let. Co já si pamatuji, tak naposledy k tomu došlo v roce 526. ...A teď pojďte se mnou," pohlédl na Anežku,"uvolním vám tělo," vzal ji za ruku a zmizeli. Objevili se u Anežčiny D-brány. Vládce cosi provedl s identifikačním zařízením, D-brána se otevřela a vládce vstoupil dovnitř. Za chvíli vyšel ven, v levé ruce pevně držel Skřeta a Anežce oznámil:

"Vaše tělo je vám plně k dispozici, zatím nashledanou."

"Nashledanou," řekla Anežka a vstoupila do těla. D-brána 4, 3 se zavřela. Vládce se nyní otočil na Skřeta a začal odříkávat:

"Zatýkám vás, doktore Norberte Skřete, za trestný čin Zneužívání cizích těl, podle paragrafu 3, prvního zákona čtvrté dimenze, a s okamžitou platností vás odsuzuji k smrti." Doktor Skřet se zděsil a jeho duše rozplynula.

 Doktor Skřet je proti své vůli přemísťován tmavým černým tunelem. Vůbec nechápe, co se s ním děje a proč stále žije. Teď se blíží k ohromné bráně, asi tak třikrát až čtyřikrát větší než D-brána lidského těla, na které je vypálen nápis ĎÁBELSKÁ DIMENZIONÁLNÍ BRÁNA 4,5. Již je otevřená, doktor pokračuje ve své cestě stále dál a prochází touto podivnou bránou. Tunel končí a začíná nový prostor, na vzhled velmi odlišný od čtvrté dimenze. Všude plápolá sytě červený oheň.

"Vítej v Ďábelské páté dimenzi, v dimenzi zla a zatracení, " ozvalo se odkudsi z neznáma a doktor si uvědomil, že je v pekle.