Přehled kaptiol:

1. Řetízek
2. Soudci
3. Nesmiřitelní
4. Mimo čas
5. Předčasně odsouzen
6. Největší lež
7. O hladu
8. Omyl
9. Hra mrtvých
10. Znovu

Rok 1697, jižní Afrika, oblast Dam-mac, základna pro těžbu vzácných kovů:

Slunce, které pouštní písek rozžhavuje tak, že by člověku snad i botu propálil, konečně zapadalo. Končil den plný únavy a vysílení, začalo se pomalu ochlazovat. Tos, Dar i Rem hleděli s přimhouřenýma očima daleko na skály, za kterými čím dál rychleji mizelo to proradné slunce. Sotva zcela zapadlo, pořádně si všichni tři oddychli a téměř současně odplivli, jak bylo jejich každodenním zvykem. Sliny se vzápětí během okamžiku z horkého písku vypařily a kluci si začali navzájem prohlížet záda. Se zdrcenými obličeji pozorovali krvavé šrámy od bičů a zrnka písku, která rány štípavě dráždila. Svýma špinavýma rukama se je snažili odstranit, přičemž tak trochu sténali, jak se bolavých ran dotýkali.

Utahaně se dovlekli ke Vodoloku, jak říkali velké dřevěné chatrči, která jakýmsi neznámým způsobem odkudsi čerpala vodu, s chutí se napili a celí pak opláchli, takže vypadali poměrně čistě. Byl tam sice velký nával, ale jejich mladá hbitá těla si se stísněnou situací snadno poradila. Poté se odebrali do Bunkru, do jejich noční „ubytovny“ - do takové malé bytelné chajdy, která byla součástí ohromného areálu, z kterého se ještě nikomu nepodařilo utéct.

Před Bunkrem, jako ostatně i všude jinde, kam se člověk podíval, čekala stráž a obzvlášť bedlivá kontrola. Všichni se museli svléknout do naha, tedy stáhnout ze sebe ten kus hadru, který nosili kolem pasu, otevřít pusu a vypláznout jazyk, jestli v ní něco neukrývají. Poté se mohli zase obléci, o kus dál dostali něco k jídlu, a pak již mohli do Bunkru. Stráž odemkla dveře, nahnala je dovnitř jak prasata do chlívu a vstupní dveře za nimi zase zamkla. Uvnitř na ně již netrpělivě čekali Sam, Luk a Bok, jejich spolubydlící. Všichni se rádi zase viděli, protože každý pracoval na jiném místě, takže se scházeli vždy až večer.

„Mám je,“ zašeptal Luk, pootevřel dlaň a v ní se objevily dva rezavé klíče. Tos, Dar a Rem vyvalili oči.

„Panebože, jak’s to dokázal?“ zeptal se Tos.

„Nejtěžší bylo pronést je přes stráž. Zbytek byla maličkost,“ řekl Luk.

„Měli jsme je v prdelní díře, já a Luk, každej jeden klíč,“ vyhrkl Sam. „Takhle,“ dodal, vzal Lukovi jeden klíč a zastrčil si ho do zadku. Pak ho zase vyndal a utřel do hadru, který měl kolem pasu.

„A to tam držel?“ divil se Dar.

„Jo, ale problém byl v tom, že se mi chtělo děsně prdět.“

„Chodili jsme jak připosraný, bylo to o nervy,“ řekl Luk.

„Kdyby to vypadlo, tak už tady nejsme,“ dodal Sam. Tu uslyšeli, jak někdo odemyká, a tak oba klíče rychle dobře schovali. Dveře se otevřely a v nich se objevil strážce s nějakým novým klukem. Strčil ho dovnitř se slovy „Váš nový spolubydlící“ a zase zamknul. Nový kluk udělal kotrmelec, rychle si vlezl do koutu, schoulil se do klubíčka  a začal urputně brečet.

„Tak to ne! Tady nám nikdo bulit nebude!“ křikl na něj Luk. Ten nový začal ještě více brečet. Všichni si ho upřeně prohlíželi. Vypadal tak na patnáct, byl celý bílý, ani trochu opálený, hlavu mu pokrývaly zpocené blonďaté vlasy a na krku měl řetízek. Jeho záda byla úplně hladká, bez jediného škrábance. A když pak pootevřel pusu, zuby mu přímo svítily bělobou. Něco takového kluci ještě neviděli.

„Ticho sakra!“ zopakoval Luk. Rem se k tomu novému klukovi přiblížil a lehce mu přejel rukou po zádech, aby se přesvědčil, zda ho neklame zrak. Nový kluk sebou škubl a přetočil se na druhý bok.

„Co když je to nějaká léčka?“ zhrozil se Dar.

„Neblázni, to by takhle nebulel,“ řekl na to Rem.

„Třeba o nás vědí. Možná tě, Luku, někdo viděl,“ řekl Dar.

„Nesmysl, všechno proběhlo úplně hladce,“ řekl Luk, podíval se důkladně na toho nového kluka a ostře křikl: „Mlč už, proboha!“

„Jen ho nech. Aspoň se mu uleví,“ řekl Tos a popošel k němu.

„Hej, nemusíš brečet. Dneska se odsud totiž dostanem. Máme klíče, podívej!“ řekl a ukázal mu jeden klíč. Nový kluk utichl, utřel si nos do ruky, zdvihl hlavu a otevřel své modré oči.

„Konečně klid,“ odbroukl Luk a Sam přikyvoval.

„Uvidíme měsíc; viděls ho už vůbec někdy? My ne, ...aspoň si to nikdo nepamatujem,“ řekl nadšeně Rem.

„A jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se Tos.

„Christopher Lex Hostoley,“ promluvil ten nový kluk a napřáhl k Tosovi svou pravici, aby si sním podal ruce. Tos nevěděl, co má dělat. Lex ruku zase rychle ztáhl a dodal: „a měsíc jsem už viděl!“

„Kecá,“ prohlásil Sam, „nikdo ještě neviděl měsíc.“

„Ty asi nejseš zdejší, viď?“ pokračoval Tos. Lex zakroutil hlavou.

„Opravdu si už viděl měsíc?“ řekl Dar. Lex přikývl.

„Tak jakej je? Říkej!“ nevěřícně na něj křikl Luk.

„Moc krásný, jako bílý kámen uprostřed tmavomodrého jezera...“ Rem si zatím pozorně prohlížel jeho řetízek Nakonec si na něj sáhnul a zeptal se: „Mohl bych se na něj podívat?“ Lex zakroutil hlavou a řetízek mu vyškubl z ruky.

„Prosím,“ požádal znovu Rem, „já ti ho hned zase vrátím.“ Lex chvíli váhal, pak si řetízek přetáhl přes hlavu a půjčil mu ho. Rem ho dychtivě uchopil a začal ho všelijak zkoumat. Byl již poměrně ošuntělý, jeho divná hnědá barva připomínala místy rez. Na řetízku byl zavěšený malý kovový štítek, na kterém bylo cosi nečitelně vyryto.

„Co to tam je?“ zeptal se Rem poté, co usoudil, že to nevyluští.

„Něco jako Dobro zvítězí. Je to latinsky. Dala mi ho moje máma, když mi bylo pět. Jednou mi prý přinese štěstí. Moje máma to říkala. ... Je to má jediná památka na domov,“ řekl Lex, vzal mu řetízek z ruky, sevřel ho pevně do dlaně a přitiskl si ho k hrudi. Z hluboka se nadechl.

„Už si někdy odněkud utíkal?“ zeptal se ho nevrle Sam.

„Ne,“ řekl Lex a zakroutil hlavou.

„A umíš aspoň pořádně běhat?“ řekl Luk. Lex pokrčil rameny a tiše odvětil: „Já nevím.“

„Tak tady zůstaneš!“ prohlásil chladně Luk a ostatní se na něj nevěřícně podívali.

„To přece nejde, musí jít s námi,“ řekl Tos, „nemůžeme ho tu jen tak nechat!“

„Mohl by nás prozradit, vždyť ho vůbec neznáme!“ okřikl ho Luk. Lex se schoulil do klubíčka a začal slabě sténat a vzlykat.

„Podívej, jak bulí!“ řekl dál Luk, „je jako malý dítě.“

„Má strach, to je snad normální. Ještě v životě nebyl otrokem, to je na něm poznat. On sem asi vůbec nepatří,“ pověděl Tos. Rem souhlasně přikyvoval.

„Tak ať aspoň přestane fňukat, sakra!“ řekl Sam. Rem se k Lexovi přiblížil a řekl:

„Hele, jestli chceš jít s námi, tak budeš muset fakt přestat brečet. Dokaž, že jsi chlap.“

„Nic si z toho nedělej, já jsem taky brečel, když mě sem přivezli,“ utěšoval ho ještě Tos. Lex po chvilce úplně ztichl a dokonce se pokusil o úsměv.

„Tak co, už jsi v pohodě?“ řekl nevlídně Luk. „Myslíš, že to zvládneš jít s námi?“ Lex přikývl a utřel si nos i celý obličej. Luk si ho ještě chvíli prohlížel, jak tam celý zarmoucený sedí, pak mrkl na Sama a společně se na něj vrhli. Začali ho náramně lechtat. Lex se zprvu bránil, ale pak se jim poddal a začal se neskonale smát.

„No vidíš, jak to jde, když se chce!“ řekl Sam a začal ho šimrat na chodidlech. Lex se začal vzpírat, ale nebylo mu to nic platné. V Samově a Lukově zajetí musel ještě pěknou chvíli vydržet, než se i oni vysílili a nechali ho konečně na pokoji. Lexův řetízek se během zápasení ocitl na zemi a byl zakopnut úplně do rohu. Nikdo kromě Luka si toho nevšiml.

„Tak jo, kluci, jdeme na věc,“ oznámil Luk, až se všichni uklidnili, a pokračoval: „Já půjdu první, pak Sam, Dar, Rem; Tosi, ty běž s Lexem a Bok nakonec. Doufám, že vám je náš plán jasný. Nejdřív projdeme hlavní bránou, a pak bránou Smrti. Snad to nějak zvládnem.“

„Proč se jí říká brána Smrti?“ zeptal se užasle Lex.

„Modli se, ať se to nedovíš!“ odpověděl hrůzostrašně Luk. Poté se podíval škvírou ve dveřích, jestli je venku vzduch čistý. Dlouho čekal a vyhlížel, než bylo venku ticho a klid. Pak ostatním rukou naznačil, že už brzy půjdou.

Vzal klíč a opatrně ho vsunul do zámku. Dvakrát s ním otočil, cvak, cvak a klíč vyndal. Lehce zatlačil a dveře se pootevřely. Otočil se na ostatní a zašeptal:

„Víte, co nás čeká, když nás chytěj?“ Všichni přikyvovali kromě Lexe, který kroutil hlavou. Sam si přejel prstem vodorovně po krku a Lex se zděsil. Zmocnil se ho šílený strach a hrůza. Vzpomněl si na rodiče. Ještě před měsícem seděli všichni u svátečního stolu a teď... Do očí se mu opět draly slzy. Ovládl se, promnul si oči a zatajil dech. Cítil, jak mu rychle bije srdce.

Luk se znovu opřel do dveří, které se vzápětí otevřely tak, že všichni mohli bez problému projít. Luk vyrazil a za ním další přesně tak, jak předtím řekl. Sotva každý z nich vylezl z Bunkru, podíval se na jasně modrou oblohu a bíle zářící měsíc. Nádhera. Něco tak úžasného nikdy neviděli. Opatrně se plížili podél zdi. Čas běžel; zeď se zdála nekonečná. Směřovali k hlavní bráně. Zastavili se až úplně na konci zdi, nedaleko hlavní brány. Hlídali ji dva strážci. Luk vzal do pravé ruky větší kámen a levou rukou naznačil, aby se všichni co nejvíce přitiskli ke zdi. Až se přesvědčil, že jeho rozkaz pochopili, hodil kámen do dálky směrem k Vodoloku. Štěstí mu přálo, kámen dlouho letěl vzduchem, pak několikrát klopýtl o dřevěné trámy a hlasitě žbluňkl do vody. Stráže se bez váhání rozběhli k Vodoloku, aby zjistili, co se tam děje.

„Rychle!“ zasykl Luk a rukou dal povel k běhu. Bleskurychle se všichni přemístili k bráně a Luk, Bok a Sam šli nadzvednout závoru. Šlo to stěží, ale nakonec se jim to přece jen podařilo a brána se pootevřela.

„Kde máš řetízek?“ zeptal se Lexe náhle Luk. Lex se prudce chytil za krk a snažil se řetízek nahmatat. S hrůzou zjistil, že mu chybí. Strnul, zalil ho horký pot. Vyvalil své modré oči. Hlavou mu proběhlo snad milión různých myšlenek. Bože! Musí se vrátit.

„Musím zpátky,“ řekl polohlasitě a než kdokoliv stačil něco říct, byl pryč.

„Ne! Vrať se!“ zavolal na něj tiše Dar, Lex však už zmizel za zdí.

„Do prdele, to je blbec!“ utrousil Sam.

„Luku, co tě to, proboha, napadlo? Máš rozum?“ divil se Tos a vrhl na Luka vražedný pohled.

„Možná je to jenom dobře; vždyť jsme ho vůbec neznali!“ řekl Sam.

„Jdu za ním,“ řekl nečekaně Tos, „vy utíkejte, dělejte!“ rozběhl se za Lexem.

„Ne! ... Sakra! Sakra!“ zuřil Luk, podíval se směrem k Vodoloku. „Musíme jít! Stráže jsou tu každou chvíli! Jdeme!“ Prošli bránou a opatrně ji zavřeli. Darovi se zablýskalo v očích, po tváři mu stékaly dvě velké slzy lítosti. Představa, že Tose už možná nikdy neuvidí, ho skličovala. Rem pociťoval to samé.

Lex doběhl do Bunkru, padl na kolena a začal prohledávat zem. Tu dveře bouchly a někdo je zvenčí zamkl. Stráž. Lex se dal do slabého pláče. Za chvíli dorazil k Bunkru i Tos. Sotva spatřil, že jsou dveře zavřené, a uslyšel Lexovo sténání, rychle si dovtípil, že je v pasti. Na únik však bylo již pozdě. Stráž ho obstoupila, a tak jen padl na zem do písku a dlouze zvolal: „Ne!“

Tosův výkřik se rozlehl do všech stran tak, že ho snad bylo slyšet i na míli daleko. Dar a Rem se zděsili. Daleko víc se však hrůzou otřásl Luk. Nečekaně se zastavil, upřeně se zadíval na měsíc a nechal se ovíjet chladným nočním vánkem. Pociťoval nesmírnou vinu. Takhle to nechtěl. Nemohl přece vědět, že se za ním Tos rozběhne. Rukou si sáhl do hadru, který měl kolem pasu, a nahmatal studený až k smrti ledový Lexův řetízek.

„Co je?“ zeptal se ho Sam.

„Nic,“ odpověděl tiše Luk, čímž se probral ze svého přemítání.

„Já mám strach,“ řekl Dar a Rem s ním v duchu souhlasil.

„Támhle je brána Smrti,“ řekl Luk a ukázal směrem dopředu. „Držte se těsně za mnou a dělejte všechno po mně!“ Lehl si na břicho do písku a začal se plazit. Ostatní za ním. Čas běžel. Když se doplížili tak daleko, že zřetelně viděli na bránu Smrti, Rem promluvil:

„Mně se to, Luku, nějak nezdá. Podívej, kolik je tam strážců. Jak to projdem?“

„Věř mi!“

„Třeba se ještě můžeme vrátit,“ podotkl Dar.

„Blázníš? Teď se chceš vrátit? Na to už je pozdě!“ odsekl rozzuřeně Luk. V dálce za nimi něco zavrzalo, hlavní brána se otevřela a v ní se objevila další stráž.

„Vidíš, cesta zpátky už nevede!“ řekl vítězoslavně Luk.

„Za to může ten zatracenej Lex! Sakra!“ zasykl Sam.

„Jsme v pasti, měli bychom se možná vzdát,“ řekl Dar.

„Já si to taky myslím,“ souhlasil Rem. Bok němě přihlížel.

„Vzdát se?“ nechápavě kroutil hlavou Luk. ,,Nic horšího vás už napadnout nemohlo!“ Pak se na chvilku odmlčel, přemýšlel, trochu se zklidnil a pokračoval:

„Hlavně zachovejte klid. Prosím. Vždyť o nás ještě vůbec nevěděj, jsme tu perfektně schovaný!“

„To je blbost! Ty v zádu o nás už věděj! Měli bychom se fakt vzdát,“ řekl Rem.

„Ne!“ křikl Luk.

„Tak co chceš teda dělat?“ ptal se Rem. Luk jich měl obou až po krk. Chvíli váhal, poté se podíval na Sama a vzájemně na sebe kývli.

„Sleduj!“ řekl nakonec, oba si se Samem stoupli, Bok za moment taky a Luk hvízdnul. Stráže se otočily.

„Proboha, co to děláš?“ zhrozil se Dar.

„Rychle!“ zavolal dlouze Luk, „jsou tu dva uprchlíci! Všichni sem! Chtějí utéct!“ Stráže od brány Smrti se za nimi rozběhly. Rem a Dar se zděsili, propadli panice, vzali nohy na ramena a utíkali zpět k hlavní bráně. Stráže za nimi, Luka se Samem a Bokem minuli bez povšimnutí. Ti v klidu doběhli k bráně Smrti a pokoušeli se ji nějakým způsobem otevřít.

Když Rem a Dar spatřili, že se proti nim vyřítili i stráže od hlavní brány, padli na zem do písku a dali ruce za hlavu. Rem začal vzlykat:

„My se vzdáváme, prosím, neubližujte nám.“

„My se chtěli jenom podívat na měsíc...“ přidal se Dar.

Luk, Sam a Bok se zatím pokoušeli otevřít bránu Smrti. Vší silou se opřeli o bytelnou petlici, která otevření bránila, a snažili se ji nadzvednout. Něco zarachotilo. Na obou stranách petlice visely těžké kovové řetězy a na každém z nich jeden velký zámek. Luk si rychle sáhl do hadru, který měl kolem pasu, a snažil se nahmatat druhý klíč. Po chvíli ruku vytáhl a proti měsíčnímu svitu se na ni podíval. Držel v ní Lexův řetízek. Samovi s Bokem to téměř vyrazilo dech. Chvilku se na řetízek jen tak koukali, a pak Sam řekl: ,,Páni, to jsem netušil, žes to měl takhle vymakaný!“

„Dobrej trik, co?“ pochválil se Luk.

„No, nevím. Je mi ho teď docela líto,“ řekl na to Bok. Luk strčil řetízek zpět do svého hadru a šmátral dál po klíči. Za chvíli ho už držel v ruce a strkal do levého zámku. Snažil se s ním otočit, ale nešlo to. Zkusil to znovu a znovu. Marně. Při posledním pokusu vynaložil všechny své síly a rezavý klíč v zámku zlomil. V tu chvíli se zhroutily všechny jejich plány a nezbylo v nich ani jediné zrnko naděje.

„Sakra!“ křikl Luk. „Zatraceně!“

„Asi jste vzali špatnej klíč!“ řekl Bok.

„Nesmysl!“ řekl Sam.

„Stejně byl jenom jeden a zámky byly dva!“ řekl Luk.

„Co s námi teď bude? Já nechci zemřít,“ svěřil se Bok.

„Já taky ne,“ pověděl Luk. V dáli se k nim blížila stráž. Představa, že se nacházejí u brány SMRTI je děsila. Zmocnil se jich šílený strach, kterým jim nedovoloval hnout se z místa. Stáli jak přikovaný k zemi. Stráž již byla docela blizounko. Přáli si, aby to všechno byla jen hrůzná noční můra, z které se ráno probudí. Oči se jim rázem proměnily ve dvě velká slaná jezera, z kterých se řinuly potoky slz. Pak oči zavřeli, lehli si do písku a čekali. Čekali na smrt.

Luk zívl a otevřel oči. Spatřil čtyři stěny Bunkru a denní světlo. Nalevo od něj se válel Sam s Bokem, napravo ležel Dar, Rem, Tos a Lex. Slyšel, jak dýchají. Není tedy sám, kdo přežil. Vypadalo to, jako kdyby se nic nestalo. Byl to tedy snad jenom sen? Rychle si sáhl do svého hadru. Nahmatal Lexův řetízek. Potřeboval se protáhnout, a tak opatrně vstal, aby nikoho nevzbudil, a v ten okamžik pocítil bolest. Hlava mu třeštila, jako kdyby ji měl sevřenou ve svěráku. Zmocnila se ho slabost, nedokázal ovládnout své nohy, svalil se na zem. Sáhl si na čelo. Pak sjel rukou až na temeno hlavy, kde nahmatal velkou bouli.

Podíval se na Sama s Bokem. Nebyli na tom o moc líp než on. Na hlavě měli velký rudý šrám. Snažil se vzpomenout, co se včera v noci přesně stalo. Pamatoval si, jak si lehli do písku ... a víc už nic.

„Hej, vzbuďte se! Přežili jsme!“ zavolal nadšeně. Tos otevřel oči, pak Sam a posléze i všichni ostatní. Chvíli se na sebe všichni vyjeveně dívali. Byli zmatení, někomu se motala hlava, jiní přemýšleli a snažili si vybavit, co a jak se jim přihodilo. Luk se poměrně často koukal na Rema s Darem a snažil se z jejich očí vyčíst, co k němu cítí. Kdykoliv se ale jejich pohledy střetly, okamžitě odvrátil hlavu a zadíval se někam do neurčita. Jako první promluvil Tos.

„Bože, díky!“

„My žijem! Jak je to možný?!“ přidal se nadšeně Dar.

„Zatím jo. Ale řekl bych, že je jen otázkou času, jak dlouho,“ vyjádřil se Sam.

„Za chvíli si pro nás přijdou a budeme mít soud,“ oznámil Bok.

„A pak nás pověsej!“ dodal Sam.

„Stejně si nic jinýho nezasloužíte,“ řekl Rem a pohlédl na Sama a pak na Luka. Když Luk spatřil jeho chladný, vražedný pohled, začal ze sebe pomalu soukat:

„Včera v noci, já... nechtěl jsem to udělat. Byla to hodně stísněná situace a vy dva jste mě dost naštvali. Patřilo vám to. Měli jste přesně to, co jste chtěli. Nic méně mě to teď docela mrzí. Takže.. odpustíte mi?“

Rema i Dara jeho proslov velmi zaskočil. To skutečně nečekali. Tos s Lexem nechápavě přihlíželi.

„Jo, jako kdyby se to nestalo,“ řekl Rem nakonec. „Teď už je to stejně jedno!“ dodal a na Luka se usmál. Dar mlčel; žádat o odpuštění považoval jako troufalost a nehoráznou drzost.

„Díky,“ řekl Luk.

„Co se stalo?“ ptal se Tos. „Proč jste neutekli?“

„Brána Smrti se nedala projít, a tak jsme...,“ odpověděl Luk a přemýšlel, co má říct dál. „... nechci o tom mluvit,“ řekl nakonec. „Prostě to nevyšlo.“

„Vážně nás pověsej?“ přerušil je náhle Lex. Ticho, nikdo neodpovídal.

„Kdybych měl aspoň můj řetízek!“ povzdychl si a dal se do tichého pláče. Luk si šáhnul do svého hadru a vytáhl z něj jeho řetízek.

„Tady ho máš,“ řekl a hodil ho po Lexovi. ,,Našel jsem ho venku, poblíž hlavní brány.“ Lex se celý rozzářil radostí, řetízek chytil a přitiskl si ho na prsa. Ačkoliv poměrně studil, pociťoval nesmírné blaho, teplo domova a bezpečí.

„Díky, nikdy ti to nezapomenu.“ Luk se propadal studem, ale nedal to na sobě nijak znát.

„Můj řetízek nám přinese štěstí,“ pokračoval Lex. „Moje matka mi to říkala. Říkala, že mi jednou přinese štěstí. A já věřím, že to bude právě teď. Nezemřeme!“ Všichni se usmáli.

„Určitě ne,“ řekl Rem.

„Já si taky myslím, že nezemřeme,“ řekl Tos, „cítím to.“

„Víš, Lexi,“ promluvil Bok, „teď, když už na ničem nezáleží, chci abys znal pravdu. S tím řetízkem...“

„Ne! Mlč!“ přerušil ho Luk.

„...to byl podraz,“ dořekl Bok.

„Ne! Jak’s mohl?! To’s neměl dělat...“ Bok ho neposlouchal a mluvil dál.

„Schválně ti ho vzal, aby ses pro něj musel vracet.“ Luk nevěřil svým uším. Bok ho zradil. Proč? Pohlédli si vzájemně do očí.

„Promiň mi, Luku, ale já musel. Měl právo to vědět,“ řekl ještě Bok. Lukovi se zablýsklo v očích a několik slz si dalo po jeho tváři závody. Propadal se někam do své vnitřní propasti, kde hledal uspokojení a snažil se nabýt nového sebevědomí. Lex byl totálně zmaten; dlouho trvalo, než mu to celé došlo. Tos tomu nemohl a snad ani nechtěl uvěřit. Rema s Darem to nijak moc nepřekvapilo. Samovi bylo Luka líto, plně s ním soucítil a v duchu Boka proklínal.

Dlouho se nic nedělo. Nikdo se neodvážil promluvit. Až teprve Tos, který přerušil to tíživé ticho, pronesl:

„Chtěl bych vám něco říct. Víte, životy nás všech jsou teď to nejcennější, co máme. Musíme stále držet pohromadě. I kdyby to mělo někoho z nás něco stát. Není důležité přežít jako jedinec, ale přežít všichni! V tom spočívá naše vzájemná síla! Jedině tak můžeme zvítězit!“ Všichni ho zamyšleně poslouchali a obdivovali, i když si to nechtěli sami sobě přiznat. Tos byl z nich nejmoudřejší, v tom se shodovali.

„Já vím, že nezemřeme,“ řekl najednou Sam. „Znám se s jedním strážcem. Nedopustí, aby mě zabili.“

„Vážně?“ žasl Dar. „Proč jsi nám o tom nikomu neřekl?“

„Neměl jsem k tomu vhodnou příležitost.“

„Nekecej! Tys nám to úmyslně tajil, přiznej se!“ vyjekl Bok. Mluvila z něj závist.

„Jak dobře se s ním znáš?“ zeptal se Rem.

„Dobře.“

„Chodíš s ním někam v noci, že jo?“ pověděl Luk, který se už docela uklidnil.

„Jak tě to napadlo?“

„Jednou v noci jsem byl vzhůru. Někdo otevřel dveře, vzbudil tě, a pak si s ním odešel. Myslel jsem, že tě přeřadí na jinou základnu. Ráno jsi byl ale zase zpátky, a tak jsem to nějak pustil z hlavy.“ Všichni se na Sama podezíravě podívali.

„Ano, to se stalo,“ pravil Sam smutně, svěsil hlavu a mlčel. Ještě nikdy ho neviděli takhle zarmouceného a zdrceného.

„Víc nám k tomu neřekneš?“ zeptal se tiše Dar.

„Neměl jsem jinou možnost. Víc vám říct nemůžu. Nemohl bych se vám pak už nikdy podívat do očí. Volil bych raději smrt, než-li vám říct pravdu,“ řekl zoufale. Po tváři mu stékaly dvě velké slzy.

„Jak ti ale teď můžeme věřit?“ ptal se Tos.

„Nevím. Ale věřte mi, že ať už jsem s ním dělal cokoliv, nikdy jsem vás nezradil nebo neohrozil vaši bezpečnost. Byla to čistě moje osobní záležitost.“

„Já ti věřím, Same,“ řekl Luk od srdce.

„Já taky,“ přidal se Bok a po něm Tos, Dar i Rem. Jediný Lex se nevyjádřil.

„Můžu se tě ještě na něco zeptat, Same?“ řekl dál Luk. Sam kývl.

„Ten druhý klíč, jak jsem ho zlomil v tom zámku, ten máš od něj?“ Sam chtěl opět kývnout hlavou, ale nedokázal to; nenašel v sobě dostatek odvahy. Tu se vstupní dveře otevřely a v nich se objevil jeden strážce.

„Pojďte, čeká vás soud... a popravčímu už je smutno,“ řekl a začal se přiblble smát. Kluci se zvedli a zůstali stát. Nikdo nechtěl jít první. Dlouho na sebe všichni zírali. Tos se díval postupně na každého z nich a přemýšlel. Z jejich ustrašených výrazů vytušil, že čekají na něj. Přemohl se a hrdině vykročil. Všem se ulevilo.

Za Tosem šel Luk, pak Sam, Bok, Rem, Dar a Lex nakonec. Stráž je dovedla až na Malé náměstí, které se nacházelo přibližně ve středu celé základny. Byli donuceni si kleknout na kolena, což bylo velmi bolestivé, protože písek byl už horký. Před nimi stál velký kamenný stůl, za ním seděl soudce v černém hábitu a o něco dál, vzadu, se tyčily tři šibenice. Na dvou z nich se ve větru mírně houpali dva oběšenci, třetí zela prázdnotou. Pohled na její smyci klukům naháněl děs a hrůzu.

„Tak vy jste chtěli utéct?!“ začal soudce. Kluci vyděšeně kroutili hlavou.

„Upřímně řečeno, ani mě to moc nepřekvapuje. Každý se o to jednou pokusí a přesvědčí se, že to opravdu nejde. Co mě ale zaráží, je ta skutečnost, že jste sehnali jeden z klíčů od brány Smrti. Chci vědět, kdo to byl!“ Samovi přejel ledový mráz po zádech. Srdce mu začalo rychle tlouct. Modlil se, ať ho nikdo neprozradí.

„Tušil jsem, že to nikdo neřekne. Já to totiž vím. Nechci ale rozhodovat za vás. Daleko zajímavější bude, když vy sami určíte, kdo z vás je vinen a kdo zaplní zbývající volné místo,“ řekl soudce a ohlédl se za sebe na volnou šibenici. Pak pokračoval: „Buď se sám přizná, a nebo ho čtyři z vás určí. Pokud se tak nestane během hodiny, budete všichni zbičováni sto ranami. Čas vyprší, až se stín této šibenice dotkne támhle toho kamene,“ řekl a ukázal směrem ke vchodu na náměstí. V těch místech z písku vyčníval středně veliký, pískem omletý šutr. Stín šibenice byl od něj vzdálen asi tak jeden metr. Jakmile soudce domluvil, vstal a odešel do budovy na rohu náměstí.

Kluci zatajili dech, některým naskočila husí kůže. Téměř současně se všichni podívali na Sama. Obličej měl zarudlý, vlasy zpocené a celý se třásl. Přemýšlel o tom, že by se přiznal. Chtěl ostatní ušetřit. Cítil se vinen - jako zrádce. Co jiného si teď o něm mohou myslet, když soudce řekl, že ví, kdo to byl. Nebo snad soudce lhal? Představoval si, jak říká Byl jsem to já, můj pane. V duchu si to několikrát přeříkal. Chtěl si to naprázdno zkusit. Pootevřel pusu. Nadechl se...

„Nedělej to!“ křikl na něj Luk. Sam se vylekal a pustil své úvahy o přiznání z hlavy. Všichni se psychicky připravovali na zbičování. K Tosově lítosti jim však fakt, že všichni do jednoho přežijí, byl jen velmi malou útěchou vůči tomu, co je čekalo, a proto je rychle začaly napadat zrádné myšlenky. První promluvil Dar.

„Měl by se přiznat,“ špitl na vedle klečícího Rema.

„Taky si to myslím,“ odpověděl mu tiše Rem.

„Říkal přece, že ho nezabijou. Tak na co čeká?“ Rem i Dar měli velkou chuť ho udat. Ale pocit viny a zodpovědnosti z jeho smrti, který by je potom den co den tížil, je donutil mlčet.

Lex si vůbec nedovedl představit, že by mohl být zbičován. V životě mu nikdy nikdo vážně neublížil a teď by měl dostat rovných sto ran! Při pouhém pomyšlení na tuto strašlivou skutečnost se mu hrůzou ježily vlasy a jeho srdce svírala úzkost. Čas běžel, šibeniční stín se pomalu prodlužoval. A čím více se přibližoval k tomu kameni, tím více si Lexe podmaňoval strach, až mu úplně podlehl a pravil: „Luk to byl! Luk vzal ten klíč!“ Luk se zhrozil. Trest za podraz s řetízkem ho neminul.

„Lexi, co blázníš? Luk to nebyl!“ řekl Rem.

„Jo, byl to Sam!“ řekl spontáně Dar a teprve pak si uvědomil, že tím Sama právě udal. Vyděsil se. Bylo mu ho docela líto. Tos na něj a na Lexe vyčítavě hleděl a nechápavě kroutil hlavou. Dar se nejdříve trochu styděl, ale za chvíli mu to už bylo jedno. Dávalo mu to totiž aspoň malou naději, že nebude zbičován.

Lexovi brzy došlo, že jeho původní úmysl - dostat Luka na šibenici - jen tak nevyjde, protože by se s ním nikdo proti Lukovi nespojil. Bál se zbičování snad víc než vlastní smrti. Dlouho neváhal a řekl: „Já vím, že to udělal Sam. Já chtěl Luka jenom postrašit. Sam to byl!“ Sam se zděsil. Tos hned reagoval:

„Proboha ne! Vždyť můžeme všichni žít! My všichni dobře víme, kdo vzal ten klíč. Schválně ho samozřejmě nebudu jmenovat. Ale uvědomte si, že on to udělal pro nás! Abychom společně mohli utéct! A tohle má být váš vděk?! On pro nás riskoval život! Copak ve vás není ani trocha odvahy a hrdosti?! Nebo jste snad obyčejní zbabělí srabi?! Uvědomte si, že pokud všichni...“

„Já už mám po krk těch tvejch keců!“ přerušil ho Rem. „Řekl jsi můžem všichni žít, ale za jakou cenu? Sto ran bičem! Řekl jsi riskoval pro nás život, ale kde je ten risk, když teď nezemře? Řekl jsi abychom společně mohli utéct, ale co oni dva udělali? Zradili! A já se teď zachovám stejně! Zradím jako oni! Sam to byl!“ Tos byl natolik šokován, že nedokázal nic říct. Sama polil horký pot. Už tři z nich si ho přejí vidět na šibenici. Zbývá Tos, Luk a Bok. Věděl, že ho Tos na smrt nepošle, tím si byl jist. O Lukovi také nepochyboval. Podíval se tedy na Boka - na posledního potenciálního zrádce. Bok dlouho přemýšlel. Věděl, že má v rukou jeho život. Stačí, aby řekl Sam to byl, a bylo by po všem. Když Sam viděl, jak váhá, padla na něj úzkostná tíseň.

„Prosím,“ řekl tiše a z očí mu vytrysklo několik slz. Bokovi se ho zželelo. Nechtěl mít jeho smrt na svědomí. Byli si přeci jen hodně blízcí. Udat ho by pro něj znamenalo totéž jako zříci se vlastního bratra. Nemohl to udělat. Usmál se a Sam našel v jeho očích milost. Oddychl si, protože už věděl, že přežije.

„Já vím, kdo vzal ten klíč,“ řekl najednou Luk. Sam se vyděsil. Jeho nejlepší přítel ho udá, aby si zachránil vlastní kůži. To nemůže být pravda. Bože!

„Byl to...“, pokračoval Luk a odmlčel se.

„Luku, ne! Nenech mě zemřít! Prosím!“ křičel zoufalý Sam.

„Luku, tak na co čekáš, řekni to!“ přidal se teď Dar.

„Ne!“ prosil znovu Sam.

„Dělej, stín už je docela blízko!“ volal Rem.

„Ne!“ podruhé zaúpěl Sam.

„Chceš snad být zbičován?“ vmísil se do řeči Lex. „Nebuď srab a řekni to!“

„Ne!“ potřetí řekl Sam, Luk se nadechl a otevřel pusu. Sam se vzdal vší naděje.

„Lex,“ řekl konečně Luk, „Lex to byl!“ Samovi spadl kámen ze srdce.Lex vyvalil oči.

„Jak sis mohl myslet, že tě zradím, Same? Copak bych mohl?“ dodal Luk.

„Já nevím,“ odpověděl Sam. „Moc dlouho si mě napínal. Už jsem se viděl v pekle.“

„Same, nezbývá už moc času, podívej na ten stín. Tak dlouho neváhej!“ řekl ještě Luk a kývl hlavou směrem k osudnému kameni. Když Sam spatřil, že už stínu zbývá urazit několik málo centimetrů, aby se dotkl toho kamene, nemusel dlouho přemýšlet a pronesl:

„Lex to byl, Lex vzal ten klíč!“ Lexe se již podruhé zmocnil strach. Tentokráte to nebyl strach ze zbičování, ale strach ze smrti. Konečně si uvědomil, že by to mohl být právě on, komu bude přidělena zbývající volná šibenice. Začínal se psychicky hroutit.

„Tosi, oni mě chtějí zabít! Dělej něco!“ volal zoufale. Tos na sebe nenechal dlouho čekat.

„Měli byste si všichni uvědomit, že nejcennější vlastností člověka je, když se dokáže obětovat pro druhé. Nemyslete už pořád jen na sebe! Myslete na ostatní. Uvědomte si, že byste toho potom mohli litovat... a to už pak bude pozdě! Litováním už nikomu život nevrátíte! Nesmíte se nechat ovlivnit...“

„Přestaň už s tím tvým rozumováním!“ přerušil ho Luk. „Teď mě všichni poslouchejte. Řekněte mi: Jak dlouho už tady společně žijem? ... víc než dva roky. A jak dlouho je tu s námi Lex? ... od včerejšího večera. Vůbec ho neznáme. Nikomu z nás nebude chybět. Tak proč by měl zemřít někdo z nás? Copak vám to ještě nedošlo?“

„Máš pravdu,“ řekl na to Bok, „Lex to byl!“

„Ne! Tosi, oni mě zabijou!“ vzlykal Lex. „Zachraň mě! Řekni, že to byl Sam! Seš moje poslední naděje! Udělej to, prosím!“

„Neposlouchej ho! Řekni, že to byl on!“ řekl Luk.

„Nemůžu udělat ani jedno ani druhý,“ řekl Tos. „Nikdo z nás nesmí zemřít. Vždyť Lex za nic nemůže. Bože, kde je spravedlnost?“

„Pro otroky žádná spravedlnost neplatí, to nevíš?! Podívej na ten stín! Už není čas!“ křičel Sam.  Rem si přál, aby zašlo slunce.

„Lex je ale vážně nevinný. Nemůžeme přece zabít nevinného člověka,“ řekl s lítostí.

„Je vinen,“ prohlásil Luk. „Byl to totiž právě on, kdo první zradil. Jen si vzpomeňte, označil mě!“

„...protože jsi mu vzal řetízek,“ navázal Rem. „Chtěl se ti pomstít. To docela chápu.“

Dar upřeně sledoval šibeniční stín. Zbýval tak jeden centimetr. Věděl, že záleží už jen na něm. On rozhodne. Otočil se na Lexe. Ten si ve svých upocených rukou žmoulal svůj řetízek, jeho symbol naděje, a věřil, že dobro zvítězí tak, jak bylo na řetízku napsáno. Dar se ocitnul v osobní krizi. Za žádnou cenu nechtěl být zbičován, ani netoužil po Lexově smrti. Nebylo však v jeho silách ubránit se děsivým myšlenkám, které se mu v hlavě honily, kdykoliv na bičování pomyslel. Nedokázal se vzepřít tomuto strašnému psychickému nátlaku, propadl zoufalství a zkáze. Promiň, Lexi, prosím, řekl v duchu.

„Lex to byl,“ pronesl tiše, zavřel oči a svěsil hlavu. Lex se dal do hysterického pláče. Nikomu nebylo do smíchu. Rozhostilo se ticho a klid. Všichni sledovali ten proradný stín, jak se pomalu přibližuje k tomu osudnému kameni, až se ho úplně dotkl.

Odkudsi přikráčel soudce, usedl za stůl a pravil:

„Každý z vás, až na něj ukážu, mi řekne, kdo je podle něj vinen. Bude to buďto on sám, nebo někdo jiný, a nebo může říci nevím. Začni ty,“ ukázal na Lexe, který klečel na kraji.

„Sam,“ řekl chvějícím se hlasem. Soudce ukázal na Dara.

„Lex,“ řekl tiše. Pak přišel na řadu Rem a po něm Bok.

„Sam,“ řekl Rem.

„Lex,“ řekl Bok. Dále měl vypovídat Sam a Luk.

„Lex,“ řekl Sam.

„Lex,“ řekl Luk a tím pádem byl Lexův osud zpečetěn. Všichni, kromě Lexe, se podívali na Tose. Soudce na něj napřáhl svůj tlustý prst. Tos mlčel. Vypadal, jako když vůbec nevnímá, jako kdyby byl svou duší někde mimo - v nějakém jiném vysněném světě. Ve skutečnosti však přemýšlel o smyslu života.

„Tosi,“ zasykl na něj Luk. Tos nereagoval. Luk s ním tedy jemně zacloumal. Tu se Tos konečně probral a nahlas řekl:

„Já to byl, můj pane. Já jsem vzal ten klíč.“ Jeho řeč všechny otřásla, jako když kus od nich udeří blesk. Sotva popadali dech. Lex nevěděl, jestli se má radovat, nebo rmoutit.

„Tímto soud končí,“ řekl soudce. „Viník se sám přiznal. Trest smrti bude vykonán zítra ráno, až slunce vyjde nad vrcholky hor.“

Téhož dne v Bunkru:

Seděli v kruhu, dívali se jeden na druhého a nejčastěji na Tose. Stále nemohli pochopit, proč se přiznal. Někteří tomu dokonce ani nechtěli uvěřit.

„Tosi, řekni, že to není pravda. Řekni, že nezemřeš, prosím,“ řekl Rem.

„Přece tě nemůžou jen tak...,“ nedořekl Dar, žalem se mu sevřelo srdce a uronil pár slz.

„Proč sis zvolil takový osud? Mohl si žít!“ ptal se Luk.

„Udělal jsem, co jsem udělat musel. Nikdo z nás si nezasloužil zemřít, ani Lex - ani Sam. A kdybyste se zachovali tak, jak jsem vám říkal, nezemřel bych ani já,“ odvětil Tos.

„Jsi fakt hrdina, Tosi,“ řekl Bok. „Já bych něco takovýho v životě neudělal. Budeš nám chybět.“

„Podle mě seš blázen!“ prohlásil Luk. „Protože jenom blázen by obětoval svůj život kvůli Lexovi. Kde si nechal svůj rozum, člověče?“

„Já to taky nechápu,“ svěřil se Sam. „Ale řekni mi jedno: kdyby mě bývale někdo čtvrtý určil za viníka, udělal bys to pro mě taky?“ Tos chvíli váhal.

„Upřímě řečeno nevím,“ odmlčel se. „Asi ne,“ dodal nakonec. Sam se zarazil, velmi ho to ranilo. Luk, Bok, Rem i Dar zneklidněli, Tos je zklamal. Všichni očekávali, že odpoví kladně.

„Cože? Lexe zachráníš a mě bys nechal viset? ... Proč?! Co jsem ti udělal?!“

„Šlo mi jenom o spravedlnost. ... Lex za nic nemohl, zemřel by zbytečně.“

„A já snad ne?“ odsekl Sam.

„Ty jsi vzal ten klíč,“ řekl Tos zvýšeným hlasem.

„Mám to snad brát jako výčitku? Vždyť jsem ho vzal pro nás pro všechny! Co udělal třeba takovej Lex? Nic! Ten v tý době byl ještě někde u máminý prdele!“ vylil si na něj svůj hněv Sam.

„Ano, já vím. V tom to právě je. Lex měl zůstat doma u své matky a nikdy neměl spatřit tuhle prokletou základnu. Vůbec sem nepatří. Je úplně z jiného světa. Tam, odkud on pochází, se žije v míru a v pohodě. Lidé tam mají svá práva, jsou svobodní.“

„Odkud tohle víš?“ zeptal se Lex.

„Znám to z vyprávění. Je to tak, jak říkám, ne?“

„Ano, přesně tak. Doma je to perfektní. Hlavně když jsi se svojí rodinou - s mámou a tátou. Jó moje máma! ...ta by nám teď určitě připravila něco dobrého k jídlu...,“ Lex se nechal unášet svou fantazií, „...třeba pečenou husu nebo...“

„Jdi do háje s tvojí matkou,“ vpadl mu do řeči Luk. „Koho to zajímá?“

„Jo,“ dal mu za pravdu Sam, „Tosi, stále mi dlužíš vysvětlení.“

„Už jsem ti to řekl... to spíš ty dlužíš vysvětlení nám! Co máš s tím strážcem?“ Všichni zbystřili pozornost, karta se obrátila. Tos dobře věděl, že narazil na Samovu slabinu. Sam nechtěl za žádnou cenu s pravdou ven, a tak jen mlčky kroutil hlavou.

„Dobře, tak to řekni aspoň mně,“ loudil Tos. „Slibuji, že to nikomu nepovím.“ Sam nadále kroutil hlavou.

„Je to mé poslední přání. Zítra mě oběsí. Tak ať nejdu na onen svět s prázdnou, takhle budu mít s sebou aspoň nějaké tajemství,“ řekl Tos a pokusil se o úsměv.

„Tak jo,“ řekl Sam s velkým přemáháním, „aspoň potom budeš moci říct ostatním, že za nic opravdu nemůžu.“ Tos se přesunul k Samovi a ostatním rukou naznačil, ať se otočí. K jeho překvapení to všichni provedli.

„My...,“ začal šeptat Tosovi do ucha Sam, „my ... my  se máme rádi. Milujem se spolu. Nejdříve mě k tomu nutil násilím, ale teď už to dělám dobrovolně. Tak už rozumíš?“

„Ne. Chceš snad říct, že jsi jako držel v ruce jeho...,“ zmlkl. Sam vzplanul nadšením.

„Ne jenom držel. Víš, co se dá dělat věcí? O tom ty vůbec nemáš ponětí!“ Tos se cítil pohoršen, neměl slov. Nemohl to pochopit.

„Mohl bych ti to ukázat, kdybys chtěl,“ dodal Sam v domění, že bude Tos souhlasit.

„Ne!“ vykřikl Tos a od Sama se trochu odtáhl, protože k němu cítil nesmírný odpor. Sam se lekl, ostatní se na ně otočili.

„Stalo se ti něco?“ divil se Rem.

„Ne, všechno v pořádku,“ předstíral Tos.

„Tak už víš, jak to bylo s tím strážcem?“ ptal se netrpělivě Bok. Sam znejistěl, svírala ho zlá předtucha, že Tos nedodrží slovo a všechno jim vykecá. Bál se však zbytečně. Tos totiž kývl a pravil:

„Mohu jen říct, že si vážně myslím, že nás Sam úmyslně s tím klíčem nepodrazil. Stal se obětí podvodu. Nemůže za to.“ Sam se uklidnil, Tos ho nezklamal.

Dlouho nikdo nepromluvil. Tos se snažil zapomnenout na všechno nepříjemné, co se doposud stalo, ať už to byl ten zpropadený soud nebo hádka se Samem či snad jeho sexuální orientace, a přemýšlel o zítřku. Věděl, co ho neodvratně čeká a nemine. Do západu slunce zbývala necelá hodina. Chtěl jim všem ještě něco říct - nějaké poselství nebo radu, která by jim ho vždycky připomínala.

„Jelikož jsou mé hodiny již sečteny, chtěl bych vyslovit mé úplně poslední přání,“ řekl nakonec po dlouhém přemýšlení. Mluvil vážně, s naprostým klidem a rozvahou. Všichni na něj upřeli pozornost a poslouchali ho se zaujetím. „Chtěl bych, abyste se teď všichni - každý s každým - usmířili a své vzájemné přátelství utvrdili od srdce jdoucím pevným stiskem ruky. Pokud tak skutečně všichni učiníte, vězte, že půjdu do nebe s lehkostí na duši a s hrdostí.“ Všichni byli jeho přáním ohromeni. Lex zesmutněl; věděl, že Tose musí zklamat.

„Tosi, promiň, ale já nemohu,“ řekl zoufale. „Nemůžu se přece usmířit s těmi, kteří mě chtěli vydat katovi.“

„Má právdu,“ potvrdil Sam, „nejde jen tak odpustit někomu, kdo tě chtěl před pár hodinami odsoudit k smrti.“ Lexovi se vrátilo sebevědomí. Luk přikyvoval a Bok, Rem i Dar s nimi plně souhlasili. Opět zavládl klid, rozhostilo se tísnivé ticho.

Tos byl jak vytržen ze svých snů. Ztratil iluze o klidu a pokoji, který po jeho odchodu zavládne, hleděl s obavami na jejich budoucnost. Hlavně se bál o Lexe. Děsila ho představa, že čtyři z pěti zbývajících ho chtěli vydat na smrt. Dále se zabýval myšlenkou, kdo zaujme vedoucí postavení ve skupině, které dosud tak trochu zastával. Doufal jen, že to nebude Luk. Také se nedokázal vypořádat se smrtí. Strachoval se, že se ho zmocní šílená úzkost a že se rozbrečí jako malé dítě; on, kterého ještě nikdy neviděli ze strachu brečet. Chtěl jim ukázat, jak hrdě snáší svůj osud.

Pozoroval, jak ostatní pomalu usínají. Usiloval o totéž ale marně. Zůstal vzhůru dlouho do noci, až teprve někdy k ránu usnul - celý unavený a duševně zesláblý.

Ráno je všechny vzbudila stráž.

„Je čas vykonat rozsudek,“ oznámil strážce, jakmile otevřel dveře. „Vy ostatní můžete jít s ním,“ dodal a čekal. Tos otevřel oči. Horší probuzení zatím nezažil. Vstal a vyšel ven z Bunkru; ostatní za ním. Jak očekávali, byli odvedeni na Malé náměstí, kde je překvapil ledový pohled na tři prázdné šibenice. Jeden ze strážců uchopil Tose za ruce a chtěl mu je svázat za zády.

„Ne, počkejte, ještě nejsem připraven,“ řekl s obdivuhodným klidem, vyškubl se strážci ze sevření a otočil se na své blízké.

„Já...,“ nebyl schopen nic říct, bál se, že propukne v pláč. Když Rem spatřil, jak se celý strachem klepe, přistoupil k němu a řekl:

„Neboj se, budeme vždycky duší s tebou, neztratíš nás. Budeš mi moc chybět, nikdy na tebe nezapomenu. ... Sbohem,“ objal ho a pevně přitiskl k hrudi.

„Sbohem,“ vschopil se na odpověď Tos. Rema vystřídal Dar.

„Odpust mi, Tosi. Nemuselo se to stát, kdybych neurčil Lexe. Chci abys věděl, že jsem tě měl vždycky rád a že na tebe budu dlouho vzpomínat,... sbohem,“ se slzami ho objal.

„Sbohem,... a nedělej si starosti, za nic nemůžeš,“ řekl Tos a popošel k Bokovi.

„Neopouštěj nás, prosím,“ oči se mu zaslzely, „nikdy už nepotkám člověka jako jsi ty. Budeš mi moc chybět, sbohem,“ objal ho a dlouho nechtěl pustit.

„Sbohem,“ řekl Tos trpce. Na řadu přišel Sam.

„Mrzí mě, jestli jsem tě včera naštval. Promiň. A stejně si myslím, že seš blázen!“ usmál se. „Tak se tam měj, třeba se tam jednou někde sejdem. Nezapomenu na tebe. Můžu tě taky obejmout?“ Tos se nejdříve divil, proč se ptá, ale když mu to došlo, usmál se a kývl. Sam ho pevně objal. „Sbohem.“

„Sbohem,“ zasteskl Tos. Pak k němu přistoupil Luk.

„Není to spravedlivé. Neměl bys zemřít. Podívej na mě, jsem daleko větší lump než ty. Budeš mi chybět. A ještě něco: kdybys náhodou potkal v nebi mýho mladšího bráchu, řekni mu, že mě to je hrozně líto. Nevím, jak se to tehdy mohlo stát... Tak všechno dobrý, sbohem,“ krátce ho objal a uvolnil místo Lexovi.

„Sbohem,“ odpověděl ještě Tos.

„Já nevím, jak se ti mám odvděčit,“ začal Lex, „zachránil jsi mi život. Možná jsi mi tehdy špatně rozumněl; chtěl jsem zachránit, ale ne takhle. Jsi můj jediný opravdový přítel. Nevím, jestli to tady s nimi bez tebe vydržím. Snad jo. A jestli se odsud jednou dostanu, nechám ti postavit velký pomník. Nedokážeš si vůbec představit, jak mi budeš chybět. ... Vem si můj řetízek, to je jediný, co ti můžu dát,“ řekl a sundal si řetízek z krku. To Tos nečekal; nenapadlo ho, že by mu dal to nejcenější, co má.

„Ne, to nemohu přijmout. Nech si ho.“

„Prosím, vezmi si ho. Třeba ti ještě přinese štěstí. Nikdy nevíš, co se všechno může stát,“ přetáhl mu řetízek přes hlavu a upravil ho na jeho svalnaté hrudi.

„Díky, Lexi.“

„Já děkuju,“ objal ho a po tváři se mu rozběhly desítky slz. „Sbohem!“

„Sbohem,“ řekl Tos, „sbohem všichni, taky mi budete chybět. A nemusíte se ničeho bát, všechno bude zase v pořádku, i beze mě. Tak mi držte palce!“

„Budem,“ řekli všichni téměř současně.

Tos kývl na vedle stojícího strážce, ten mu vzápětí svázal za zády ruce, a teprve pak Tos vykročil. Šel vážně, se vší hrdostí, ale stále se otáčel za ostatními, potřeboval mít s nimi neustálý kontakt. Vystoupal po schůdkách - krůček po krůčku, až vylezl na propadliště. Někdo mu přes hlavu navlékl smyci. Naposledy se podíval na své přátele. Pak mu někdo zakryl oči šátkem a zavázal ho kolem hlavy. Zavřel oči. Snažil se na nic nemyslet. Padl na něj stesk a úzkost, přesně jak předpokládal. Do očí se mu draly slzy. Ne! Bože, nenech mě dlouho čekat! Prosím! Ukonči to!

Ticho a klid. Tos otevřel oči. Tma. Ve výhledu mu stále bránil šátek. Ruce měl svázané a kolem krku smyci. Nepociťoval žádnou bolest.

„Už se nemusíš bát, nic se ti nestane,“ řekl neznámý hlas. „Zastavil jsem pro tebe čas. Existuješ teď jenom ty. Všechno živé stojí, ...ale jen relativně. Ve skutečnosti totiž čas běží dál a ty se nacházíš někde za jeho hranicí. A teď to nejdůležitější. Máš jednu hodinu na to, abyses odsud dostal a zachránil si život. Poté se čas zase rozběhne - řečeno opět relativně, fakticky se vrátíš do původní časové linie s hodinovým náskokem. ...“

„Kdo jste? Proč si ze mě děláte legraci?“ přerušil ho Tos, celý úplně zmatený.

„Legraci? Já, Pán času? Já si nikdy nedělám legraci. Vždyť se podívej, jak jsou všichni jako zkamenělí!“

„Já mám zavázané oči, nic nevidím.“

„Aha, to je pravda. Zastavil jsem čas moc pozdě. Hned to napravím.“ Sotva to dořekl, Tosovi zmizel šátek před očima. Tos se rozhlédl a přesvědčil, že mu Pán času nelhal. Nemohl tomu uvěřit. Všichni byli strnulí, bez sebemenšího pohnutí. Dokonce i okřídlený hmyz a ptáci zůstali stát ve vzduchu, aniž by mávali křídly. Pohled na všechny ty mrtvě vyhlížející živé bytosti Tosovi naháněl hrůzu.

„Proboha, co jste to udělal?“

„Musel jsem vrátit čas, protože s ničím jiným než s časem hýbat neumím. Ten, kdo ti šátek měl nandat, ho stále drží v ruce, vidíš?“

„Ale ne, já myslel, co jste provedl s těmi lidmi. Jsou vůbec naživu?“

„Jistěže všichni žijí; nic jsem s nimi neprovedl. Jen tobě jsem trochu pozměnil běh života. Jak už jsem řekl, postavil jsem tě mimo čas a v tomoto stavu setrváš po dobu jedné hodiny. Dalo by se téměř říci, že jsem zvýšil tvoji rychlost vůči ostatním na 60 minut za sekundu. “

„Ale proč?“

„Abys mohl utéct. Člověk jako ty by měl žít. Svým srdnatým skutkem jsi dosáhl úrovně nás, nesmrtelných. Jsi hoden našeho obdivu a zasloužíš si odměnu - tvůj život.“

„Asi bych měl poděkovat, ale to mám jít úplně sám? A kam vlastně? Všude kolem je samá poušť a skály!“

„Vydáš-li se směrem za zapadajícím sluncem, najdeš tam v písku malou skálu ve tvaru sloní hlavy a v ní otvor. Vlez do něj a ocitneš se v ohromné jeskyni. Nikdo o ní neví, protože leží částečně schovaná pod tunami pouštního písku. Uvnitř nalezneš pitnou vodu, kape tam z jednoho krápníku. Jídlo si však vezmi s sebou, žádné tam není. Jedna z jeskynních chodeb vede do oázy, kde žijí dobří lidé, kteří se o tebe postarají. Víc ti poradit nedokážu,“ odmlčel se a za moment pokračoval:

„Ještě jedno musíš vědět: svůj časový náskok musíš nejpozději do tří dnů ztratit. Učiníš tak, pokud vyřkneš slovo CHRONUS. V tu chvíli se jakoby tůj čas zastaví, znehybníš na jednu hodinu, pak se čas pro tebe opět rozběhne a ty se vrátíš do původní časové linie. Pokud to do tří dnů neuděláš, zastaví se tvůj čas sám. Tak a teď už běž. Nezapomeň si vzít jídlo! Utíkej!“

„Nechci opustit mé přátele. Jsou pro mě jako rodina. Raději zemřu. Krom toho mám stále svázané ruce.“ Pán času provedl složitou časovou transakci, v jejímž důsledku se Tosovi ruce uvolnili.

„Opravdu chceš zemřít?“ zeptal se mrzutým, zdrceným hlasem. Tos váhal, uvědomil si, že jeho řeči byly příliš svalnaté na to, aby je uskutečnil.

„Nemůžete uvolnit mé kamarády, aby mohli jít se mnou?“ řekl nakonec.

„Mohu, ale, prosím, nepřej si to. Většina z nich není připravena na svobodu.“

„Hodně jsme spolu zažili. Neměl bych čisté svědomí, kdybych je s sebou nevzal. ... Myslím si, že si svobodu zaslouží, stejně tak jako všichni lidé na téhle zemi. Například Lex už ji zná.“

„Ano, ale nikdo z vás, ani Lex, nezná svobodu absolutní. Lex bude jeden z prvních, kdo na to doplatí. Dobře si to rozmysli.“

„Já už jsem se rozmyslel,“ řekl a sešel ze šibenice za svými druhy, „přeji si, abyste je oživil.“

„Jak chceš. Až je vyřadím z časové línie, zmizím. Sám jim tedy musíš vysvětlit celou situaci a také nezapomeň, že i pro ně platí slovo chronus.“

„Řekněte mi ještě, jak daleko je ta jeskyně.“

„Asi tři míle, takže si musíte pospíšit. A ještě ti dám dobrou radu. Nedopusť, aby si tví přátelé s sebou na cestu vzali od strážců jejich zbraně. Sbohem,“ řekl Pán času, Lex, Dar, Rem, Bok, Sam i Luk v tu chvíli “procitli k životu“ a hlas Pána času navždy utichl.

Všichni nově procitlí se nestačili divit. Pozorovali mrtvý svět kolem nich a stále živého Tose. Oboje je natolik ohromovalo, že nebyli schopni cokoliv říct.

„Jsme volní,“ spustil Tos, „můžeme utéci. Na nic se mě zatím neptejte, všechno vám vysvětlím později. Čtyři míle odsud západním směrem je jeskyně, kam se teď všichni vydáme. Budeme potřebovat nějaké jídlo, vezměte ho dost, každý tolik, co pobere. Já vezmu pití na cestu. Za malou chvíli se tady všichni zase sejdeme, teď běžte sehnat nějaké to jídlo,“ řekl a utíkal k Vodoloku.

„Počkej!“ zavolal na něj Luk. „To jsou všichni ostatní mrtví nebo co?“

„Ne, jenom spěj. Za necelou hodinu se zase proberou, tak si pospěšte!“

„Takže si musíme vzít taky nějaký zbraně!“ Tos se zastavil.

„Ne! Nebudeme je potřebovat. Snad jedině nůž, ten by se mohl hodit,“ odpověděl Tos.

„Jak si můžeš být tak jistej?“ odsekl Sam. „Třeba se budeme muset bránit.“

„Řekl jsem, že ne! Tak mi věřte!“ křikl Tos ostrým, pro něj netypickým tónem a zmizel z náměstí. Všichni se někam rozběhli.

Luk vzal hned prvnímu strážci, kterého potkal, bič. Rozpřáhl se a švihnul ho do zad. Udělal to znovu a znovu. Poskytovalo mu to uspokojení a báječný pocit pomsty. Sam neváhal a rozběhl se za svým milým. Když ho našel, objal ho a začal líbat. Jeho mrtvolný vzhled ho ale brzy odradil, a tak z něj dychtivě stáhl ošacení, aby se naposledy pokochal jeho svalnatým tělem. Dar a Rem šli poctivě sehnat něco k jídlu. Lex vzal jednomu strážci pistoli a jinému samostříl. Bok našel u jedné šibenice stočené lano, od hlídky stojící u vchodu na náměstí si vzal dva nože a nakonec někomu sebral velkou mačetu. Poté se vydal pro jídlo. Tos někomu ukradl čutoru a naplnil ji vodou. Tu si všiml, jak na vodní hladině Vodoloku nehybně sedí moucha. Vypadala jako mrtvá. Vzal ji opatrně do ruky a strčil si ji do ucha, aby mohl v budoucnu bezpečně poznat, kdy se čas zase rozběhne.

Tos dorazil na sraz první. Rem s Darem přišli spolu, každý držel v náručí hromady jídla - většinou maso a banány. Po nich dorazil Lex a Luk.

„Kde máte jídlo?“ zlobil se Tos. Luk vytáhl z opasku bouchačku a namířil ji na Tose.

„Ruce vzhůru!“ zasmál se a hlaveň sklonil k zemi. „Pěkná, ne?“

„To byl blbej vtip!“ řekl Tos vážně. „Hlavně, že jsem vám říkal, ať neberete žádný zbraně. Co budeme jíst?!!“ Lex se zastyděl.

„Ještě mi budete všichni děkovat, až na nás ty bestie přijdou!“ řekl Luk. A to už se u vchodu na náměstí objevil Bok. Přes rameno držel nějaký starý pytel. Položil ho před ostatní na zem a otevřel. Vyndal z vrchu trs banánů, pod ním se rýsovalo maso a víc vidět nebylo.

„Díky, Boku. Já věděl, že mě nezklameš,“ projevil mu důvěru Tos. Bok se trochu začervenal, protože celé dno pytle zaplnil zbraněmi; nic méně se radoval, že mu lest vyšla. Do počtu scházel Sam. Čekali. Sam stále nikde. Když uplynulo takových pět minut, Tos nervózně prohlásil:

„Kde ten blbec vězí, sakra? Už tady měl dávno být!“

„Klid,“ utěšoval ho Luk, „on určitě přijde. Něco ho muselo zdržet.“

„Nemáme čas. Budeme muset jít bez něj, nedá se nic dělat.“

„Cože? To mu chceš zdrhnout?“

„Jo. Protože jestli teď nevyrazíme, tak už tady rovnou můžeme zůstat. Oni mají koně a stopy v písku jim řeknou náš směr. Tak jdeme! Rychle!“ řekl a vydal se směrem k hlavní bráně, ostatní kromě Luka šli za ním. Luk vytáhl svou bouchačku a vystřelil do vzduchu, aby Sama přivolal. Jeho pokus se neminul účinkem, na náměstí přiběhl Sam, oblečen v černém hábitu.

„Co se děje? Kdo to střílel?“ ptal se vyděšeně.

„Jdeš pozdě!“ spustil Luk. „Kde jsi byl, člověče?! A co to máš na sobě za maškarádu?“

„Vzal jsem to soudci, je to dobrý, ne?“ Luk přikývl.

„Chtěli jít bez tebe! Já tady na tebe jedinej čekám. Pojď, musíme je dohnat,“ společně se rozběhli k hlavní bráně. Byla otevřená, a tak běželi dál. S ostatními se sešli až u brány Smrti.

„Kde jste vzali klíče?“ zeptal se Luk, když viděl, že jeden zámek je odemčený.

„Od hlídačů, nosí je kolem pasu,“ řekl Tos a pak se otočil na Sama.

„Máš něco k jídlu?“ řekl nevlídně.

„Ne.“

„Tak co jsi dělal celou tu dobu?“

„Vyřizoval jsem si účet s jedním strážcem, ...a taky jsem sehnal lano a nůž.“ V tu chvíli Dar s Remem otevřeli bránu. Všichni s nadějí vyhlédli ven. Pociťovali volnost, věděli totiž, že pro ně začíná nový, svobodný život - život bez týrání a bičování. Vykročili.

Šli, jak nejrychleji mohli. Tos je vedl a cestou jim vyprávěl, co a jak se mu přihodilo s Pánem času. Sdělil jim snad všechno kromě slůvka chronus, na které zapomněl. Snad jediný Luk ho pozorně poslouchal, ostatní to jen předstírali. Jejich myšlenky ovládala chuť a radost z nového způsobu života, která s nimi lomcovala ze strany na stranu. Stále se všelijak pošťuchovali, předbíhali a strkali do písku.

Když byli asi tak ve třech čtvrtinách cesty, Tosovi zabzučela v uchu moucha a vzlítla do vzduchu.

„Čas se rozběhl!“ řekl a ucho si proušťoural prstem.

„Co to pro nás znamená?“ ptal se Bok.

„Že jsme právě ztratili náš časový náskok, musíme si pospíšit!“ V tom si uvědomil, že to vlastně není tak docela pravda, protože ztráta časového náskoku se provede po vyřknutí slova chronus. Vzápětí mu došlo, že o tom ostatním neřekl, a tak se to snažil hned napravit.

„Zapomněl jsem vám něco říct. Tu hodinu, co jsme teď získali, musíme zase ztratit, a to nejpozději do tří dnů, jinak se tak stane samo. Když řeknete slovo, které vám teď za chvíli napíšu do písku, tak se pro vás na hodinu zastaví čas. Nastane přesně opačný efekt, než byl dosud. Teď to ale nikdo neříkejte!“ Klekl si a prstem napsal do písku chronus.

„Tosi, my přece neumíme číst!“ řekl Dar.

„Já umím,“ vyhrkl s nadšením Lex, ukázal na nápis a pokračoval: „Stojí tady...“

„Lexi, NE!!!“ zařval Tos - bohužel však již pozdě.

„...chronus,“ dořekl Lex a znehybněl. Vyřadil se tak z časové línie, ocitnul se v bezčasovém prostoru, z kterého byl okamžitě vrácen zpět s hodinovým zpožděním, čímž došlo k anulování časového náskoku. Všechno pro něj proběhlo tak rychle, jako kdyby časovou línii nikdy neopustil.

Ostatním se jevil zkamenělý. Pravou ruku měl stále napřaženou na ten nápis a držel ji v této poloze bez sebemenšího pohnutí. Vypadal stejně jako nehybní strážci na základně.

„Sakra!“ zaklel Tos. „Je to moje chyba, neměl jsem vám o tom říkat.“

„Nesmysl,“ řekl Sam, „je to blbec, může si za to sám. Říkal jsi přece jasně, ať to teď nikdo neříkáme.“

„Jo, dělá jen samé problémy. Já ho nemám rád už od samého začátku, co ho k nám dali,“ oznámil Luk.

„Jenže on jediný z vás uměl číst, a tak se chtěl předvést. Já ho docel chápu,“ řekl Tos.

„No to se teda předvedl!“ usmál se Dar.

„Necháme ho tady, blba,“ řekl Sam a kousnul ho do prstu, který ukazoval na nápis v písku. Všichni kromě Tose se rozesmáli.

„Vy dva ho vezměte každý za jednu ruku a táhněte za sebou. Stejně máte prázdné ruce!“ řekl Tos a podíval se na Sama a Luka.

„To’s uhádl! Ani omylem!“ řekl na to Luk. „A vůbec! Na Sama ses chtěl před chvílí vykašlat a nechat ho na základně, ale když se jedná o Lexe, tak to je hned jiná! Proč jsi tak nespravedlivý? Poslední dobou tě vůbec nepoznávám, Tosi.“

„Nespravedlivý? To říká ten pravej!“ odsekl Tos.

„Proč ho nevezmeš třeba ty? Vždyť taky nic neneseš!“ řekl Sam. Tos se zamyslel.

„Dobře, vezmu ho, ale budu potřebovat pomoct.“ Ticho, nikdo se nenabídl. „Prosím. Nemáme čas.“ Sam přistoupil k Lexovi a chytil ho za pravou ruku. Všechny tím šokoval. Tos strnule stál a němě na něj zíral. Nedokázal to pochopit.

„Budu na tebe čekat ještě dlouho?“ řekl Sam znuděně. Tos se vzpamatoval, popadl Lexe za levou ruku a vykročil. A tak šli.

Slunce začínalo pořádně pálit, ze Sama s Tosem se řinul pot, jako by je někdo v kuse ždímal. Sam měl ještě ke všemu ten černý hábit, takže mohl v potu přímo plavat. Lex jim dával oběma pořádně zabrat. Zůstávali stále pozadu, čehož Tos využil a Sama se potichu zeptal:

„Proč jsi to udělal? Proč jsi mi s ním nakonec pomohl?“

„Nechtěl jsem tě zklamat,“ řekl Sam rozpačitě. Tos vycítil, že nemluví upřímně.

„Tak proč jsi předtím vedl ty řeči?“

„Víš, Tosi,“ soukal ze sebe Sam, „já... to, co o mě víš... myslel jsem si, že zemřeš... nikdy bych ti to jinak neřekl...  nesmíš to nikomu říct, rozumíš... hrozně mi na tom záleží, aby se to nikdo nedozvěděl... slib mi, že si to necháš jenom pro sebe... prosím.“

„Slibuji,“ řekl Tos, „... a díky za Lexe.“

Skálu ve tvaru sloní hlavy našli snadno. Vchod do jeskyně však museli chvíli hledat. Dovnitř se dostali bez větších potíží, jen s Lexem nastal problém. Museli udělat řetěz a podávat si ho jak kus masa, do kterého si každý musí kousnout. Otvor, kterým dovnitř vlezli, byl poměrně úzký, nacházel se v nejsevernější části jeskyně - v místě, kde stěna přecházela v strop. Svah vedoucí od otvoru až na dno jeskyně překonával zhruba výškový rozdíl pěti metrů a táhl se v délce pouze tří metrů. Denní světlo do jeskyně přicházelo odkudsi ze shora - dírami ve stropě a samozřejmě vstupním otvorem, takže bylo docela dobře vidět.

Tvar jeskyně připomínal písmeno L - kratší rameno směřovalo na západ a delší na sever. V místě, kde se obě ramena stýkala, se zem propadala v hlubokou, temnou propast, jejíž dno mizelo kdesi v nedohlednu. Strop, stěny a dokonce i část země pokrývaly vyschlé, po staletí vyprahlé, popraskané krápníky. Jen po jednom jediném stékala čirá voda a kapala kamsi do hlubin propasti. Zvuk, který se po dopadu kapky jeskynním sálem hrůzyplně rozléhal, prozrazoval, že se na dně propasti nedrží voda, jak by se mohlo zdát. Naštěstí tento krápník posílal své kapky velmi blízko okraje propasti, takže mohl člověk snadno uhasit svoji žízeň, pokud se ovšem mírně vyklonil. Jižní a západní stěna se členila na spoustu různých výklenků, z nichž vycházelo několik málo chodeb.

Kluci položili nehybného Lexe na zem a dlouho si prohlíželi jeskynní prostory.

„Měli bychom ten otvor nějak zakrýt, abychom tu byli v bezpečí,“ navrhl Rem.

„Máme přece zbraně,“ řekl na to Bok, „ubráníme se!“

„Oni je mají taky,“ řekl Tos. „Krom toho si myslím, že s nimi neumíme moc zacházet.“

„Že ne? Tak sledujte, jak se trefím přesně do té díry,“ řekl Luk, vytáhl bouchačku, namířil ji směrem na vstupní otvor a vystřelil. Rána zaduněla a kulka zasvištěla kamsi nad otvor do skály. Vzápětí se odtamtud sesypaly drobné kamínky a písek.

„Hm, čistej průstřel!“ dělal si z něj legraci Dar a ostatní se rozesmáli. Luk se naštval a vystřelil znovu. Minul, kulka se zaryla přibližně do stejného místa jako ta první. Opět se sesypalo několik drobných kamínků. Pak najednou cosi zaprskalo, skála nad otvorem se otřásla a spustila se kamenná lavina. Větší i menší kameny se valily dolů na dno jeskyně jako stádo divokých býků.

„Rychle pryč!“ křikl Rem. Vzali nohy na ramena a utíkali dozadu k propasti.

„Panebože! Lex! Pomozte mi někdo!“ zavolal na prchající dav Tos. Nikdo se ani neohlédl. Tos popadl Lexe tedy sám, a snažil se ho odtáhnout. Stihnul to jenom zázrakem. Přesto však Lexovi přistál na levé noze velký balvan a značně mu ji poranil. Tosovi ani nikomu jinému se naštěstí nic nestalo.

Stáli pár metrů od propasti a vyděšeně sledovali hrůzné následky Lukova střeleckého umění. Za pár minut kamenná bouře ustala a písečný prach opadl. Po vstupním otvoru nezbyla ani památka, zasypán kameny se stal součástí skálního masívu.

„Stejně jste to chtěli zakrýt,“ pronesl Luk jako tečku za svým velkolepým dílem. Všichni mlčeli, chvíli trvalo, než se vyrovnali se skutečností, že jsou po „dlouhé“ době opět uvězněni - tentokrát v jeskyni. Na existenci spásné chodby vedoucí ven, kvůli které do jeskyně vlastně vlezli, v tu chvíli zapomněli.

Upřeně se dívali na Lexovo zkamenělé tělo. Uvědomili si, že nebýt Tose, tak by teď Lex ležel pohřben pod hromadou balvanů.

„Už podruhé jsi mu zachránil život, Tosi. Nezdá se ti, že mu do jeho osudu zasahuješ až příliš?“ řekl Dar. Tos zakroutil hlavou.

„Jsi opravdu statečný,“ podotkl Rem.

„Seš blázen! Vždyť tě to mohlo klidně zasypat!“ vyjádřil se Luk.

„Mohlo se to zřítit na nás na všechny! Kvůli tobě!“ rozčílil se Tos.

„Už je po všem, nikomu se nic nestalo, tak nechme těch řečí,“ snažil se z toho Luk vykroutit.

„Stalo,“ řekl Tos naštvaně, „na Lexe spadnul kámen, podívej na jeho nohu,“ a ukázal na dvě rýhy, které se táhly po Lexově levé noze od pánve po koleno.

„Neměl říkat to zatracený slovo! Je to jeho blbost. Stejně je to jen škrábnutí, vždyť to vůbec nekrvá...“ náhle zmlkl. Z Lexových ran se začala s neuvěřitelnou rychlostí řinout krev. Během okamžiku celé stehno zrudlo.

„Áu!“ zařval Lex jako lev a chytil se za nohu. Čas se pro něj opět rozběhl. Rem si bleskurychle sundal svůj hadr, oprášil ho od písku, krvácející nohu s ním zavázal a pořádně stáhl.

„Áááá...,“ zasténal Lex, obrátil oči v sloup a omdlel.

„Lexi, prober se,“ poplácal ho Tos po tvářích. Lex nereagoval. Tos si sundal jeho řetízek a navlékl mu ho. Doufal, že mu tím pomůže. Poté vzal čutoru a její obsah mu vyprázdnil na hlavu. Lex otevřel oči, opatrně se posadil a rukama si promnul obličej. Pohlédl na nohu.

„Hrozně to bolí.“ Náhle si všiml, že má zpátky svůj řetízek. Měl velkou radost, vzal ho do ruky a podíval se na Tose očekávaje vysvětlení.

„Myslel jsem, že ho budeš potřebovat, tak jsem ti ho vrátil. Mně už stěstí přinesl, teď jsi na řadě ty,“ vysvětloval Tos.

„Díky,“ řekl vesele a znovu se podíval na nohu. „Jak se mi to vůbec stalo?“

„Nešťastnou náhodou ti spadl na nohu kámen.“

„To nebyla náhoda,“ poznamenal Dar, „zavinil to...“ V tu ránu mu Luk skočil do řeči.

„Lexi, vysvětli nám, proč si řekl to slovo! Co tě to napadlo?! Víš, jaký jsi nám přidělal potíže?! To si vůbec nedovedeš představit,“ řekl rozzlobeně.

„Jo, já s Tosem jsme tě táhli aspoň dvě míle!“ přidal se Sam. Lex se za svůj čin styděl, rychle přemýšlel, co má říct na svoji obhajobu.

„Kdybych to neřekl, tak to slovo doteď neznáte! Měli byste mi být naopak vděční!“ řekl nakonec vítězoslavně. Najednou pocítil v noze šílenou bolest, zatnul zuby a obličej se mu zakabonil. Skrčil se do klubíčka.

„Co je, Lexi? Děje se něco?“ ptal se soucitně Rem. „Možná bychom měli ten hadr vyměnit.“ Vzápětí přešel od řečí k činům, hadr mu sňal a přiložil na ránu Bokův, kterého se Bok dobrovolně vzdal.

„Au! Děsně to bolí. Asi zemřu,“ řekl Lex s nadsázkou.

„Vidíš, Luku, co jsi způsobil! Lex kvůli tobě teď zemře!“ prohlásil Dar, který jeho řeči jako jediný vzal vážně. Lex se vzepřel nátlaku, který na něj bolest vyvíjela, zvedl hlavu a překvapeně se zeptal:

„Co s tím má Luk společného?“

„Nic! Byla to nehoda!“ prohlásil Sam.

„Ano, skutečně se to stalo nešťastnou náhodou,“ dal mu za pravdu Tos, což všechny ohromilo, obzvláště pak Luka. Tos to nechtěl už dále rozmazávat. Dar se však nenechal odradit, za každou cenu chtěl dát průchod pravdě.

„Luk to zavinil svou střelbou! Moc nechybělo a mohl jsi zemřít,“ dovršil své práskačské dílo.

„Díky, Dare, máš to u mě,“ špitl na něj Luk ironicky, otočil se na Lexe a spustil:

„Má pravdu. A jestli tě to zajímá, tak mě to vůbec nemrzí,“ řekl s cynickým klidem a pokračoval: „Mělo tě to zasypat. Aspoň by byl jednou pro vždy klid!“ Sam s Bokem propukli v smích. Lex se naštval, sebral všechny své síly a odvahu a vstal.

„Za tohle se mi omluvíš, rozumíš?! Nebo toho budeš do smrti litovat.“

„Skutečně? Už se bojím,“ zasmál se Luk.

„Lex má pravdu, Luku, měl byses mu omluvit,“ řekl Tos.

„Já si to taky myslím,“ připojil se Rem.

„Jestli se mu totiž neomluvíš...,“ nakousnul Dar.

„Tak co?“ vpadl mu do řeči Luk.

„...tak se z tebe stane bezcitná zrůda,“ dokončil Dar. Zavládl klid. Luk váhal. Nevěděl, zda má jednat podle jejich pokynů nebo je všechny přelstit nějakým trikem. Nenávist, kterou k Lexovi cítil, mu nedovolovala ponížit se na omluvu. Pohlédl na Sama. Sam mírně zakroutil hlavou, čímž mu naznačil, aby mlčel. Pak se obrátil na Boka. Bok kýval ano, čímž ho uvedl znovu do rozpaků.

„Když chcete omluvu, máte ji mít,“ rozhodl se nakonec. Chytil Lexe za krk, ztrhl mu řetízek a hodil ho do propasti. Poté pronesl slíbenou omluvu:

„Promiň, Lexi.“ Udělal to tak rychle, že tomu Lex ani nikdo jiný nestihl zabránit.

„Ne!“ zakřičel Lex dlouze, žalem a zoufalstvím se mu sevřelo srdce, podlomily se mu nohy, padl na zem a dal se do urputného, duši skličujícího pláče.

„To bylo pěkně hnusný!“ prohlásil Tos.

„To jsi neměl, Luku,“ řekl Rem vlídně, „nevíš, co to s ním udělá.“

„Může ho to psychicky narušit,“ doplnil ho Tos. Poklekl k Lexovi a vzal ho za ruku.

„To bude dobrý, Lexi, uvidíš. Máme lano, možná se tam dolů můžeme spustit.“ Lex stále brečel.

„Podívej na ty jeho krásný bílý záda,“ zašeptal Sam Lukovi a hlavou mu projela zvrhlá myšlenka.

„Už jsem na ně taky myslel,“ odpověděl tiše Luk a rukou si sáhl do hadru, kde nahmatal bič. Pevně ho sevřel a ruku zase vytáhl.

„Lexi, nech už toho. Pláčem nic nevyřešíš,“ pokačoval Tos. „A kdyby nás hledali, tak bys nás mohl prozradit,“ dodal v domění, že ho aspoň trochu rozesměje. Lex náhle ztichl, zvedl hlavu, utřel si slzy a řekl:

„Já ho zabiju!“ Jeho vražedný pohled prozrazoval, že si nedělá legraci.

 

Brzy dostali hlad a žízeň. Bok vyndal veškeré jídlo z pytle a rozprostřel ho na zem, kde se již válelo maso a banány, které donesli Rem s Darem.

„Moc toho není,“ litoval Rem. „Budeme muset hodně šetřit.“

„Do tří dnů tu chodbu musíme najít, jinak budeme o hladu,“ oznámil Tos.

„Já to tak vidím, že si teď každý vezmeme jeden banán a rozdělíme si támhleto maso,“ řekl Dar, vzal do ruky maso, o kterém mluvil, a začal ho krájet na sedm stejně velikých kousků. Nikdo nic nenamítal, každý se po svém přídělu hladově vrhl a snědl ho naposezení. Po jídle měli všichni velkou žízeň. Problém spočíval v tom, že voda stékala značně malým proudem a ještě ke všemu v tak nešikovném místě - na kraji propasti. Najednou tedy mohl pít pouze jeden a trvalo dost dlouho, než se nasytil.

První se pod čurající krápník vyklonil Sam. O jeho místo se hned začali ucházet další, Sam je však za žádnou cenu nechtěl pustit. I přes Tosovo domlouvání zůstal sedět na místě a hltat dál tu osvěžující tekutinu. Nakonec ho Luk násilně odtáhl a než se i ten stačil vrátit, už místo pod krápníkem obsadil Dar. Dar si několikrát lokl a rychle  místo uvolnil, aby se vyhnul případnému střetnutí s Lukem, kterému již docházela trpělivost. Když Luk konečně usedl pod krápník, dostal žízeň Lex a začal působit potíže.

„Pusť mě tam!“ křikl na něj. Luk si ho nevšímal a pil dál.

„Poranil jsi mi nohu, a proto mě teď musíš pustit,“ přitvrdil Lex.

„Abyses nerozbrečel!“ řekl na to Luk.

„To’s přehnal!“ dopálil se Lex a rozběhl se zezadu k Lukovi, aby do něj pořádně strčil. Nebýt Boka, který se po něm okamžitě vrhnul a zadržel ho, Luk by s největší pravděpodobností skončil někde na dně propasti. Situaci nakonec vyřešil Tos, který vymyslel, že si každý nejprve natočí vodu do čutory. Výhoda tohoto způsobu pití spočívala v tom, že každý strávil pod krápníkem stejný čas a nikdo si nemohl stěžovat, že někdo jiný už pije příliš dlouho. Tato metoda sice přinesla spoustu dalších problémů - jako například co dělat v době, kdy někdo z čutory pil - ale přesto se ujala a skoro všichni si ji pochvali.

Den vystřídala studená noc a po noci přišlo krušné ráno. Všichni ještě spali, když Sam zavolal:

„Vzbuďte se! Luk je mrtvý!“ Klečel nad Lukovým bezvládným tělem, na jehož hrudi se leskla sytě rudá krev. „Nedýchá,“ dodal smutně a utřel si slzy do svého černého hábitu. Všichni se v tu chvíli vzbudili, s hrůzou pohlédli na Lukovo ztuhlé tělo a vzápětí se otočili na Lexe, který právě zýval. Vedle něj ležel krví zbarvený nůž. Když ho spatřil, vyděsil se k smrti.

„Já ho nezabil! Věřte mi!“ křičel vyděšeně.

„Nelži, Lexi! Víme, že’s ho zabil! Podívej na ten nůž,“ řekl Sam.

„Nikdy jsem se ho nedotkl,“ bránil se Lex.

„Bože, jak jsi jen mohl?!“ bědoval Tos. „A já ti důvěřoval,“ rozechvěl se, uronil několik slz.

„Já jsem nevinný! Nemůžu za to!“ snažil se prosadit své Lex.

„Vím, že tě naštval. Ale smrt si nezasloužil!“ řekl Rem.

„Proč? Proč?“ volal Bok. „Kvůli blbýmu řetízku přece nemůžeš...“ oči se mu zaslzely.

„Já ho nezabil! Vím, že jsem to říkal, ale nikdy bych to neudělal! Někdo to na mě...“

„Nelži už pořád! Děláš to ještě horší, než to je,“ vpadnul mu do řeči Sam.

„Má pravdu,“ navázal Tos. „Přes to všechno, co Luk udělal... měli jsme ho všichni rádi... bude nám chybět. ... Hrozně rád bych ti věřil, Lexi. Já jsem ti vždycky věřil, ale teď bohužel nemůžu. Jsem přesvědčen, že jsi to udělal nějakým omylem. O to víc si myslím, že toho teď lituješ...“

„Nelituju, protože nemám čeho! Bože, jestli jsi nade mnou, řekni, že mám pravdu,“ prohlásil Lex, poklekl a rozplakal se.

„Navrhuju, aby byl za trest zbičován,“ řekl Sam.

„Ne!“ zařval Lex.

„Souhlasím,“ řekl Bok.

„Já taky,“ přidal se Rem. „Co ty, Tosi?“ Tos upadl do rozpaků. Věděl, že má Lex poraněnou nohu, a tak mu nechtěl způsobit další bolest. Nakonec však překvapivě nesměle kývnul a dodal: „Bůh mi odpusť. ... Ale jen deset ran!“

„Patnáct,“ rozhodl Sam a vytáhl Lukův bič. Role soudce mu velmi vyhovovala, o čemž svědčil i jeho černý hábit, který nikdy nesundaval. Rem s Bokem se chopili Lexe každý za jednu ruku a postavili ho. Lex se už ani nebránil, poddal se zlu, které ho za živa sžíralo - věděl, že prohrál. Litoval, že nemůže říct znovu slovo chronus, díky kterému by bičování nevnímal.

Na jeho krásná bílá záda dopadla první rána - první, kterou mu kdo kdy zasadil. Přibyla další a další. Když Lex obdržel desátou ránu, bolestí se mu podlomily nohy. Tos s Darem odvrátili hlavu, Rem zavřel oči. Jediný Bok se vydržel dívat na jeho utrpení a na Sama, který se v bičování evidentně vyžíval. A to už konečně zazněla patnáctá rána. Lex byl volný, odběhl kamsi dozadu za propast, kde se ztratil v temnotě.

Dlouho nikdo nepromluvil. Všichni přemýšleli, jestli Lexův trest byl přiměřený nebo přehnaně vysoký. Sam se zabýval jinou myšlenkou. Celou dobu upřeně sledoval Lukovo nehybné tělo a krev na jeho prsou, která již úplně zaschla.

A pak se to stalo. Luk otevřel oči, posadil se a podíval se na Sama. Sam na něj nenápadně ukázal sevřenou dlaň pravé ruky se vztyčeným palcem a kývl. Luk pochopil, že jejich lest vyšla, a začal se smát. Všichni ostatní překvapením oněměli. Nedokázali si Lukovo zmrtvýchvstání vysvětlit a už vůbec nechápali jeho smích. Lex to celé z povzdálí sledoval.

„Chronus, chronus, chronus... už rozumíte?“ řekl Luk, rukou si zakryl malé poranění na hrudi, z kterého teď začala vytékat čerstvá krev, a vstal. Jako prvnímu to došlo Tosovi. Zoufale svěsil hlavu. Srdce mu svíral pocit viny a nesmírné křivdy. Představa, že Lex byl neprávem obviněn a zbičován, mu naháněla hrůzu. Přemýšlel, jak se teď Lex asi tak cítí. Za chvíli tomu přišel na kloub i Rem a Bok. Sotva popadali dech. Ani ve snu by je nenapadlo, že je Luk se Samem takhle podrazí.

„Já tomu stále nerozumím. Co se stalo?“ přiznal se Dar.

„Tak dávej pozor, Dare,“ chopil se vysvětlování Luk. „Co si myslíš, že se stane, když řeknu chronus?“

„Měl bys zkamenět!“

„Správně. Ale jak vidíš, já se stále hýbu. Čím to asi bude?“

„To právě nevím.“

„Mysli, sakra! No přece protože jsem nebyl mrtvej, ale vyřazenej z času - jako včera Lex!“ rozhlédl se. „Kde je vlastně?“

„Někde vzadu,“ řekl Dar zdrceným hlasem, protože mu to konečně došlo.

„Měli bychom se mu omluvit,“ řekl Tos, pohlédl na Luka se Samem „a vy dva ze všeho nejdřív!“

„To nebude třeba,“ promluvil Lex, jehož silueta se rýsovala ve tmě za propastí. V tu chvíli se z těch míst ozval výstřel a Luk se svalil na zem s prostřeleným hrudníkem.

„Ne!“ vykřikl Sam dlouze a rozběhl se k Lukovi.

„Promiň, Luku,“ řekl Lex s ironickým výsměchem a vystoupil ze tmy. Všichni ho užasle sledovali, nikdo se neodvážil nic říct.

„Co jste tak překvapení? Je mrtvý. Ještě před chvílí jste s tím byli všichni smíření. Dokonce jste se i vyrovnali s tím, že jsem ho zabil já, tak proč na mě tak zíráte? Neudělal jsem nic víc, než učinil spravedlnosti za dost. Napravil jsem svoje i vaše chyby - já jsem vyrovnal svůj dluh a vy si teď nemusíte nic vyčítat. Nešlo by totiž jen tak omluvit křivdu, kterou jste mi způsobili. ... A jestli si snad myslíte, že si Luk smrt nezasloužil, tak na to mohu říct jen jedno. Sám si ji zinscenoval, sám si ji teď vychutná.“

„Za tohle budeš trpět!“ pronesl Sam s nenávistí a vytáhl bič.

„Ať tě to ani nenapadne, Same!“ varoval ho Tos. „Dej mi ten bič!“

„Nedám!“

„Neslyšel’s?! Dej mu ho!“ namířil na něj pistoli Lex. Sam se lekl a bič raději odevzdal.

„A teď ty, Lexi. Dej mi tu zbraň,“ pokračoval Tos. Lex k němu přikráčel a pistoli mu předal. Tos se rozpřáhl a obě zbraně hodil do propasti.

„Jsme na svobodě - tak si toho važte. A co se týče Lexe, má v podstatě pravdu. Budiž mu Lukova smrt odpuštěna. Nebo je tady snad někdo, kdo se mnou nesouhlasí?“ Rozhostilo se ticho. I Sam mlčel, protože věděl, že čas jeho pomsty se již neodvratně blíží.

Tos se procházel po západním rameni jeskyně, kde pozorně zkoumal jednotlivé výklenky a počítal chodby, které z nich vycházely. Většina chodeb byla jakýmsi záhadným způsobem osvětlena, jen některé se ztrácely v temnotách. Když se Tos vrátil ze své obchůzky, všechny si svolal a oznámil:

„Je tady celkem šest chodeb - stejně jako nás. Nevím, jak jsou chodby dlouhé, ale předpokládám, že prozkoumání jedné chodby potrvá jeden den...“

„Celý jeden den?“ přerušil ho překvapeně Bok.

„Možná míň, já nevím. Vyrazíme-li po dvou počínaje dneškem, tak bychom cestu ven měli za dva dny najít. Sam půjde s Bokem, Dar s Lexem a já s Remem. Snažte se za každou cenu dojít až na konce chodby. Vraťte se jenom v případě, že naleznete východ nebo pokud se setmí. Večer se tu všichni zase sejdeme. Jsou nějaké otázky?“

„Jo. Co máme dělat, když ta chodba nikam nevede?“ zeptal se Sam.

„V tom případě se samozřejmě vraťte. A bude-li ve vašich silách ještě prozkoumat nějakou další chodbu, tak se do ní pusťte,“ odpověděl Tos.

„Co když neuvidíme na cestu? Potřebovali bychom oheň!“ řekl Lex.

„Oheň bohužel nemáme. Do chodeb však odněkud proniká světlo, takže bychom to měli nějak zvládnout. Ale kdyby přeci jen byla někde tma, zkuste jít poslepu podél stěny. Pokud totiž někdo hledání vzdá, tak budeme muset chodbu prozkoumat znovu, což si z časového důvodu nemůžeme dovolit, protože nemáme dost jídla. Nějaké si taky teď musíme vzít s sebou. Navrhuji, abychom si zase rozdělili jedno maso a vzali jeden banán.“

„To je málo na celý den!“ odmítl jeho návrh Sam. „Budeme mít hrozný hlad!“

„Jo, stejně se to maso v tom vedru zkazí!“ přidal se Bok.

„Však se večer zase najíme!“ řekl Tos.

„S tím masem má Bok pravdu, mohlo by se zkazit. Ale já vím, jak to vyřešit. Dávejte pozor,“ řekl Rem, vzal Bokův pytel, dal do něj všechno zbylé maso a jeden kus nechal venku. Poté pytel zavázal jedním koncem lana, přesvědčil se, že uzel drží, a popošel k propasti - o kousek vedle než stékala voda. Podíval se dolů.

„Dole bude určitě zima. I kdyby se venku vedrem vypařily oceány!“ řekl s úsměvem a začal pomalu spouštět pytel dolů. Když v temné hlubině propasti zmizelo takových osm metrů lana, rozhlédl se a odkráčel k jednomu z mnoha krápníků, které vyrůstaly ze země. Za Tosovi pomoci pak k němu lano přivázal a několikerým zatáhnutím ověřil, že to pytel udrží. Všichni jeho dílo obdivovali. Samovo nadšení však rychle opadlo, protože si uvědomil, že si budou muset rozdělit jen jeden jediný kus masa, který Rem nechal venku. A přesně tak se také stalo. Nakonec ještě každý dostal jeden banán, napili se a vyrazili na průzkum chodeb.

Sam s Bokem se vydali hned první chodbou zleva. Sotva ušli pár metrů, sedli si na zem a snědli svůj příděl jídla. Pak se zase zvedli a pokračovali „ myší “ cestou dál. Míjeli jeden skalní výčnělek za druhým, tunel se zdál nekonečný, odvíjel se před nimi stále pomaleji a pomaleji, až se nakonec úplně zastavil.

„Bože, mě bolej nohy! Já už dál nejdu!“ postěžoval si Bok a únavou padnul na zem.

„Jo, je to hrozný,“ dal  mu za pravdu Sam a sednul si vedle něj na zem. „Ty..., Boku..., co uděláme, když náhodou najdeme východ?“ ptal se nesměle.

„Vrátíme se. Nebo máš snad lepší nápad?“ divil se Bok.

„Ne, ne. Já se jenom tak ptám...,“ odpověděl Sam, přemýšleje však o útěku.

„Vím, na co myslíš. Ale to nejde. Nemůžeme je tam nechat.“

„Ale když se nevrátíme, tak si domyslí, že jsme našli východ. Co jiného by si mohli myslet?“

„Vidíš, to mě nenapadlo. Asi máš pravdu. Proč bychom to ale dělali?“

„Protože mám příšernej hlad a žízeň a představa, že se vrátíme, když budeme na dosah jídla v nějaký tý oáze, mě ničí.“

„Taky mám hlad. A teď si ještě představ, co když tahle chodba nikam nevede, což je klidně možný a dokonce i dost pravděpodobný. V tom případě totiž jídlo uvidíme až za hodně dlouho a vyplatilo by se vrátit se už klidně teď hned.“

„Ty’s na to kápnul! Tak se vrátíme!“

„Ale co řekneme ostatním?“

„To je snad jasný. Řekneme, že jsme došli až na konec, ...jinak by měl Tos zase ty svý blbý kecy.“

„Mám z toho sice špatný pocit, ale jdeme!“ souhlasil Bok, oba vstali a vydali se na cestu zpátky.

Dar s Lexem se tou dobou nacházeli ve druhé chodbě z leva, stáli v místě, kde se chodba ztrácela v hluboké tmě, kam jakživ nezavítal ani jeden jediný sluneční paprsek. Váhali, zda mají jít dál, zda se mají vrhnout poslepu podél stěny, jak jim radil Tos. Zkusili jít prvních pár metrů. Pocit úzkosti a nejistoty z každého kroku je však rychle donutil opět stát.

„Já se bojím,“ zašeptal Lex, „mám hrozný starch!“

„Jo, já taky. Vypadá to, že tady světlo jen tak nebude, co?“ řekl na to Dar tiše.

„Měli bychom se vrátit, v téhle tmě se nedá jít.“

„Možná máš pravdu, ale víš, co říkal Tos? Bude se zlobit.“

„Neřekneme mu to. Budeme tvrdit, že jsme došli až nakonec. Tahle cesta stejně ven nevede, pravděpodobně někde v té tmě končí.“

„Ano, tak to určitě bude. Pojď, jdeme,“ řekl Dar a vydali se na zpáteční cestu.

Tos a Rem zatím prozkoumávali šestou, poslední chodbu. Šli stále dál, jen několikrát si na chvíli odpočinuli. Tma ani hlad jim cestu neztěžovaly, takže na návrat zatím nepomysleli.

Čas běžel, Sam s Bokem dorazili zpět do jeskyně. Sam se vrhnul pod krápník a začal dychtivě polykat osvěžující vodu. Bok mezitím každému připravil dva banány a do jednoho se vzápětí zakousl. Sotva se oba napili a najedli, z druhé chodby se vynořil Lex a Dar.

„Vy už jste tady?“ zeptal se Dar na uvítanou.

„Jak vidíš...“ odvětil Bok.

„Našli jste východ?“ vyhrkl Sam.

„Ne, z ničeho nic chodba končila. A vy?“ odpověděl Lex. Sam zakroutil hlavou.

„Taky nic, byla slepá,“ řekl Sam.

„Vážně? Nelžeš?“ zeptal se Lex podezíravě, jako kdyby tušil, že to jen předstírají.

„Jak tě to napadlo? Jasně, že nelžu! To bych se spíš mohl zeptat já tebe, jestli nekecáš?!“ Lex znejistěl.

„Kecá! Je mu to vidět na očích!“ prohlásil Bok.

„Jo. Někde v půlce cesty jste to zapíchli, přiznej se!“ přidal se Sam.

„Nemůžete to nijak dokázat!“ naštval se Lex a šel se napít. Tu si všiml čerstvých slupek od banánu.

„Vy jste si vzali banány?! Jakto? Další jídlo mělo být přece až večer! To Tose nepotěší, až to zjistí,“ řekl Lex závistivě, usedl pod čurající krápník a začal pít.

„Tos se to nedozví!“ řekl Sam důrazně.

„Dozví, já mu to řeknu!“ odpověděl Lex.

„Neřekneš!“ pronesl Sam jedovatě, udělal pár kroků a do Lexe pořádně strčil. Lex v tu chvíli ztratil rovnováhu, vykřikl a sesunul se do propasti. Naštěstí se zachytil lana, na kterém byl zavěšen pytel z masem. Držel se ho zuby nehty asi tak metr pod úrovní dna jeskyně a snažil se vyšplhat nahoru. Tu se ozvalo praskání, krápník, na kterém bylo lano přivázáno, se uvolnil a Lex se řítil dolů.

Dar se po utíkajícím laně vrhnul, chytil ho a snažil se ho udržet na místě.

„Proboha, pomozte mi někdo!“ volal zoufale, nohy mu ujížděli směrem k okraji propasti. Bok se rozběhl, aby mu pomohl.

„Nedělej to!“ křikl na něj Sam stojící opodál, který vše pasivně pozoroval. Bok dělal, že ho neslyší, lana se chytil právě v okamžiku, kdy Bok dojel až na samotný okraj propasti. Lano se zastavilo a Dar získal kontrolu nad svýma nohama.

„Vytáhněte mě, už se dlouho neudržím!“ ozvalo se zezdola. Dar s Bokem zatáhli za lano. Nepohnuli s ním však ani o centimetr. Zkusili to znovu a znovu. Bohužel marně, přes všechnu snahu nedokázali s lanem hnout.

„Nejde to, Lexi! Polez raději nahoru!“ zavolal Dar.

„Same! Pomoz nám tahat!“ křikl Bok.

„Ne! Musí pikat za Lukovu smrt!“ odsekl Sam.

„Same, prosím!“ volal zezdola Lex.

„Proboha, dělej! My tě potřebujeme!“ volal Dar. Sam upadl do rozpaků, váhal. Hryzalo ho špatné svědomí.

„Ne!“ řekl Sam nakonec.

„Jestli nám teď pomůžeš, slibuju ti, že na to všechno zapomenu a Tos s Remem se nic nedozví!“ snažil se ho přemluvit Dar.

„Ty možná, ale Lex nezapomene! Nikdy!“ řekl Sam.

„Ty idiote, co budeme jíst? Pod Lexem visí pytel masa!“ zařval na něj Bok. Sam se zděsil, hrůza ze šíleného hladu ho donutila chopit se lana.

„Díky,“ řekl Dar, „...až řeknu tři, tak zatáhnem. Raz, dva, tři!“ Všichni zatáhli a udělali krok vzad. Bok nešťastnou náhodou šlápl na slupku od banánu, noha mu podjela a lano mu vyklouzlo z ruky. Samovi se naskytla jedinečná příležitost dokončit pomstu Lukovy smrti, a tak se rychle rozhodoval, zda se ji má chopit a nebo upřednostnit záchranu jídla. Nemohl se ubránit pocitu uspokojení, který by mu Lexova smrt přinesla. Využil situace a lano pustil; stál poslední v řadě, takže si toho nikdo nevšiml. Všechna tíha se v tu chvíli přenesla na Dara, který ztratil stabilitu, a lano musel v pudu sebezáchrany pustit. Z propasti se ozval děsivý výkřik a vzápětí se jeskyní rozlehla strašlivá rána.

„Ne!“ zakřičel Dar a vražedně na Sama pohlédl.

„Je mi to líto, smekla se mi noha po slupce od banánu,“ řekl smutně Bok.

„Škoda toho jídla, to mě fakt mrzí,“ prohodil Sam.

„Ty’s ho zabil! Ty vrahu!“ proklínal ho Dar. „Počkej, až to řeknu Tosovi!“

„To nemůžeš udělat! Slíbil jsi, že když vám pomohu, tak nic neřekneš. A já vám pomohl!“ bránil se Sam. Dar byl zaskočen. Věděl, že má Sam pravdu.

„Co jim teda chceš říct, až přijdou?“

„Že to byla nešťastná náhoda a nebudu ani tak daleko od pravdy.“

„Připravil jsi nás o jídlo! Zbývá nám už jenom pár trsů banánů. Kvůli tobě budeme hladovět!“ rozčiloval se dál Dar.

„Už jsem řekl, že mě to mrzí. To jsem opravdu nechtěl,“ odvětil Sam a odešel kamsi dozadu za propast. Bok ho následoval. Dar si sednul na okraj propasti, díval se dolů a začal si sám pro sebe povídat: Tak to vidíš, Lexi. Máš se tam z nás všech asi nejlíp. Máš tam hromadu masa, ze shora ti tam stéká voda a dokonce se tam i někde válí tvůj řetízek. Škoda, že ti i tentokrát nemohl pomoci. Ale jednou - a to mi věř - dobro zvítězí. Cítím to. Tak se tam měj zatím hezky, musím si jít odskočit.

Nadešel večer. Sam se procházel ve svém černém hábitu kolem propasti - sem a tam - a přemýšlel, co a jak řekne Tosovi s Remem, až se vrátí. Dar seděl v rohu poblíž zasypaného otvoru a myslel na totéž. Bok čekal u vchodu šesté chodby a netrpělivě Tose s Remem vyhlížel. Za pár minut konečně dorazili.

„Tak co, našli jste východ?“ vyhrkl Bok.

„Ne, museli jsme se vrátit, abychom tady byli do tmy,“ odpověděl Tos. „A i přesto jsme šli poslední čtvrt míle skoro po slepu. Díky bohu, že tady je ještě světlo.“

„Taky máme pořádnej hlad, na maso se těšíme už celou cestu zpátky,“ dodal Rem.

„Jo, už se ho nemůžu dočkat,“ přiznal sel Tos. „Jenom je škoda, že tu chodbu budeme muset prozkoumat ještě jednou... . A co vy? Jak jste dopadli?“

„Našli jsme konec,“ oznámil Sam hrdě.

„My taky,“ sdělil Dar s velkými výčitky svědomí.

„No to je bezvadný, už nám tedy zbývá prozkoumat jen čtyři chodby. To bychom mohli zítra stihnout,“ projevil své nadšení Tos. Dar začal váhat, jestli nemá jít s pravdou ven. Nakonec se rozhodl mlčet, protože by neunesl ponížení před Samem.

„Proboha, kde je lano?“ zděsil se Rem, když došli k propasti. „Vy jste ten pytel už vytáhli?“

„A kde je vlastně Lex? Proč tady není?“ ptal se udiveně Tos. Odpovědi se chopil Sam.

„Stala se hrozná nehoda,“ řekl zdrceně. „Lex si vzal několik banánů a slupky ledabile pohodili na zem. Pak se chtěl napít, šel pod krápník, ale nešťastnou náhodou po jedné slupce uklouzl a sjel do propasti. Stačil se ještě zachytit lana s pytlem masa. Krápník, ke kterému bylo lano přivázané, se však pod jeho tíhou urval a Lex ho strhnul s sebou do propasti.“ Tos byl ohromen, jen stěží lapal po dechu. Rem se překvapivě vyrovnal s Lexovou smrtí během okamžiku, ale se ztrátou veškerého masa se vypořádat nedokázal.

„Měl jsi pravdu, Same. Lex dělal vždycky jenom potíže,“ řekl zklamaně. Bok obdivoval Samovo lhářské umění a jeho velkou fantazii, zatím co Dar přímo zuřil. Nenávist, kterou k Samovi cítil, dosahovala vrcholného stupně. Neváhal porušit slib a pravil:

„Sam lže! Lže, protože ho tam sám strčil!“

„Cože? Jak si vůbec dovoluješ mě takhle křivě obviňovat? Nevěřte mu, není to pravda,“ bránil se Sam.

„Nelži, vrahu! Strčil’s ho tam, protože ses bál, že Lex vyzradí, že jste ty banány snědli vy dva - ty a Bok! Přiznej to!“ Bok se polekal.

„To je lež, ty banány snědl Lex, přísahám!“ pokračoval Sam.

„Na mrtvého se to dobře svádí, co?! Jak můžeš takhle zapírat?! Co se to dneska na tom světě jenom děje?“

„Proč to děláš, Dare? O co ti jde? Nech mě žít!“

„Nechte toho!“ křikl Tos. „Je mi jedno, jak se to stalo. Lex je mrtvý a na tom už nikdo nic nezmění. Vy dva to děláte ještě horší, než to je!“

„Nic nemůže být horší než pravda!“ prohlásil Dar. „A když nevěříte mně, zeptejte se Boka. Ten ví, jak to bylo.“ Zavládlo ticho, pozornost se obrátila na Boka. Přesně této situace se Bok nejvíce obával a věděl, že až nastane, tak nebude schopen cokoliv říct. Chtěl říct pravdu, ale nemohl zradit Sama, obzvláště když by vyšlo najevo, že i on jedl ty banány. Dar i Sam na něj upřeně hleděli a očima se ho každý snažil přesvědčit, aby vypovídal pro něj.

„Sam má pravdu, byla to nešťastná náhoda,“ řekl nakonec. Samovi spadl kámen ze srdce.

„Ty hajzle!“ zaslzel Dar, rozpřáhl se a vlepil Bokovi pořádnou facku. Pak se rozběhl kamsi dozadu, kde se snažil uklidnit a nabýt nové odvahy do života.

„Já ti věřím, Dare,“ zavolal na něj Rem. Tos stále váhal; nechtělo se mu věřit, že by Sam lhal, ale na druhou stranu nedokázal pochopit, proč by si to celé Dar vymýšlel.

Slunce zašlo, v jeskyni se začalo stmívat a ochlazovat.

„Včera v noci vám musela být pěkná zima,“ řekl Sam. „Kdybyste někdo chtěl, můžete spát se mnou pod pláštěm. Je dost velký a dokáže hodně zahřát. Bude vám v něm se mnou příjemě teplo.“ Tos mu chtěl nejdříve za jeho laskavost poděkovat, ale pak ho napadlo, že to možná dělá z úplně jiného důvodu, a tak řekl:

„Ne, díky.“ Zadíval se mu podezíravě do očí, jako kdyby se chtěl zeptat, co to má za zvrhlé nápady. Sam zakroutil hlavou, jako že se nemá čeho obávat.

„Já půjdu rád,“ řekl Bok.

„Já taky,“ přidal se Rem. Dar mlčel, neodvážil se Sama zeptat, zda jeho nabídka platí i pro něj. Odebral se raději někam daleko od něj, lehl si do míst, kde se ráno prvně objevovaly sluneční paprsky, aby ho co nejdříve mohly zahřát. Sam, Bok a Rem si lehli společně pod plášť a Tos si našel místo na spaní hned vedle nich, aby mohl případně kontrolovat, jestli se neděje něco podezřelého. Za chvíli však usnul.

„Tak co, není vám zima?“ zašeptal Sam, když se Bok s Remem vedle něj uvelebili.

„Docela jo, odněkud mi táhne na nohy,“ vyjádřil se Rem.

„Mně taky,“ řekl Bok.

„Musí se to tu trochu zahřát, za hodinu tu už bude pěkný vedro,“ řekl Sam.

„Až za hodinu?“ zeptal se Rem otráveně.

„Třeba hned teď, můžeme ji přece přeskočit. Stačí říct takový to slůvko.... jak to bylo - chorus?  - chrochtus?“ Sam schválně dělal, že si nemůže vzpomenout.

„Chronus! “ zasmál se Rem a znehybněl.

„To je dobrej nápad,“ souhlasil Bok, „nashle za hodinu - chronus,“ znehybněl též. Sam se vítězoslavně usmál. Měl jednu hodinu na to, aby uspokojil své touhy. Rem s Bokem, vyřazeni z časové linie, neměli ani ponětí o tom, co se s jejich tělem děje. A po návratu do reality Rem konsatoval:

„Měl jsi pravdu, Same, už se to tady nějak zahřálo.“

„Jo, je tu bezva teplo. To se hned člověk cítí líp,“ připojil se Bok.

„To jsem rád. Tak dobrou noc,“ usmál se blaženě Sam.

„Dobrou,“ řekli Rem s Bokem současně a zanedlouho všichni tvrdě usnuli.

S novým dnem vyvstalo spoustu nových problémů. Dar odmítl jít na průzkum chodeb, požadoval totiž Samovo přiznání k včerejším lžím. Přes veškeré přemlouvání trval na svém. Sam samozřejmě tvrdil, že se nemá k čemu přiznávat. Další potíž spočívala v nedostatku jídla, po včerejší „večeři“ zbývalo všehovšudy dvacet banánů, z čehož se pět snědlo k snídani a dalších pět si měl každý vzít s sebou na cestu. Dále se vedla diskuse o tom, po kolika lidech se budou tento den chodby prozkoumávat - jestli po dvou jako včera, čímž by se probádaly chodby dvě, a nebo po jednom, čímž by se podařilo prozkoumat všechny čtyři zbylé chodby. Ačkoliv se druhá možnost zdála všem výhodnější, a to hlavně kvůli časové efektivitě vzhldem k nedostatku potravin, rozhodli se jít po dvou, protože by samotu velmi těžce snášeli.

Sam s Bokem vyrazili třetí chodbou zleva, Rem s Tosem třetí zprava a Dar zůstal v jeskyni sám. A jak čas plynul, Dar se brzy začal nudit, a tak se i přes své rozhodnutí také vydal na průzkum jedné z chodeb. Vůbec nepřemýšlel nad tím, zda už tu chodbu někdo dříve probádal a nebo ji snad zkoumá právě teď. Jako kdyby ho vedl instinkt, vrhl se do jedné z šesti chodeb a s neuvěřitelným nadšením zdolával různá zákoutí a kamené překážky, které mu cesta přichystala. Chvílemi se i přisthl, jak běží. Hnala ho nějaká zvláštní vnitřní síla, která mu dodávala stále novou energii a naději. Jednou se dokonce chodba větvila; jen málokdo by si všimnul malé přípojky zleva. Dar se po ní bez váhání rozběhl, jakýmsi šestým smyslem poznal, že tudy vede správná cesta.

Netrvalo dlouho a dorazil do cíle. Skály najednou končily, objevilo se krásné modré nebe, pod ním širá písečná pláň a v jejím středu se vyjímala zelená oáza jako topas zasazený ve zlatém prstenu. Vydržel by se na tu nádheru dívat věčně, kdyby ho netížil pocit, že se musí vrátit a oznámit svůj objev ostatním.

Sam s Bokem měli za sebou již pořádný kus cesty, když se zastavili a odpočinuli si.

„Chtěl bych ti poděkovat za včerejšek, že ses mě zastal,“ řekl Sam.

„Ani mi to nepřipomínej. Neměl jsem to dělat, byla to ode mě pěkná sviňárna. Chudák Dar,“ odvětil lítostně.

„Nesmíš si to tak brát. Dar se do toho prostě neměl srát. Krom toho porušil slib, takže si odvetu zasloužil. Podle mě si nemáš, co vyčítat.“

„Víš jak mu ale muselo být? My jsme ho zradili. Měl pravdu a my jsme mu ji vzali.“

„Pravda je jako vodní želva - buďto vyplave z hlubin na hladinu, a nebo zahyne a klesne ke dnu. Problém je ovšem v tom, že po ní vždycky zůstane krunýř. A ten by mohl za vyjímečných okolností taky vyplavat, a proto je nutný se ho zbavit. Musíš se za ním potopit a snažit se ho zahrabat nebo rozbít. Bohužel tím však riskuješ, že ti dojde vzduch a utopíš se. Ale neboj, to se nám nestane.“

„O čem to mluvíš? Jakto nám?“

„Jedeme v tom spolu, jsme v tom oba namočený.“

„Co tím chceš říct? Lexe jsi přece zabil ty, já za nic nemůžu.“

„Já? Kdo uklouzl po slupce od banánu, který předtím snědl? Kdo způsobil, že se mi lano vyškublo z ruky a Dar ho tím pádem neudržel? Ty!“ Bok se zděsil, krve by se v něm nedořezal. Svíral ho šílený pocit viny.

„Ničeho se neboj,“ utěšoval ho Sam. „Musíme držet pohromadě a vzájemně se podporovat, v tom spočívá naše síla. Přesně jako jsi mně pomohl včera, to bylo perfektní! Rozumíš?“

„Já nevím, dost jsi mě vyděsil. Řekl’s to všechno tak, jako kdyby mi hrozila i smrt. Mám strach,“ přiznal se Bok. Hlavou se mu začaly honit různé divné myšlenky, které mu naháněli ještě větší starch a hrůzu. Pociťoval únavu a malátnost.

„Je mi nějak divně, motá se mi hlava,“ řekl zesláble.

„Vážně?“ divil se Sam.

„Jo, jakokdyby mi něco vycuclo energii. Potřebuju se napít, mám najednou děsnou žízeň. Jestli by ti to nevadilo, rád bych se vrátil.“

„To je dobrej nápad, stejně mě to už nebavilo,“ pronesl Sam, pomohl Bokovi vstát a vyrazili zpět.

Když dorazili do jeskyně, Dar seděl pod krápníkem a pil. Sotva si jich ale všiml, prudce vstal a odešel od propasti na několik kroků.

„Copak? Snad se nás nebojíš?!“ zeptal se Sam. Bok se vrhl pod krápník a začal vodu hltat jak kočka mléko.

„Našli jste východ?“ pravil Dar.

„Ne, Bokovi se udělalo blbě, a tak jsme to otočili.“

„To jste teda pěkný saláti!“ prohlásil Dar odvážně.

„Kdo je u tebe salát? Podívej se na sebe! Celej den se tady jenom flákáš!“

„Náhodou jsem šel taky na průzkum. A našel jsem východ!“ řekl triumfálně.

„Kecáš!“ zapojil se do řeči Bok.

„Nekecám. Viděl jsem oázu, přísahám.“

„Kudy jsi šel? Kterou chodbou? Pátou?“ vyhrkl Sam.

„To byste chtěli vědět, co? Neřeknu! Povím to, až přijde Tos s Remem.“

„Ty ‘seš ale potvora!“ řekl Sam jedovatě.

„Ne větší než ty!“ odsekl Dar. Tu se Samovi rozsvítilo.

„Moment, právě mě něco napadlo. Vážně jsi našel ten východ?“

„Jo, na rozdíl od vás nelžu,“ potvrdil Dar.

„Tak to je báječný! Můžeme sníst veškeré jídlo! Bože, to bude žranice!“ řekl Sam mlsně a vrhl se k zásobám jídla. Bok ho následoval.

„To nemůžete udělat! Co bude jíst Tos a Rem?“

„Však oni to do té oázy vydrží!“ chopil se jednoho trsu banánů, loupal jeden banán za druhým a nenasytně je požíral. Bok jedl dokonce dva najednou. Dar se na to nevydržel dívat, rychle popadl dva velké zbylé trsy a odběhl s nimi někam dozadu do tmy za propast.

„Dej je sem!“ zařval Sam.

„Nedám! Ty jsou pro Tose s Remem.“ Sam vstal a podíval se do míst, kde Dar zmizel.

„Jestli mi je nedáš, tak si pro ně dojdu,“ řekl rozlobeně.

„Však si pro ně pojď, už tady na tebe čekám!“ odpověděl Dar, Sam zneklidněl.

„Boku,“ oslovil ho Sam šeptem, „kam jsi dal ty zbraně, co jsi měl na dně toho pytle?“

„Jsou schovaný pod jedním kamenem, u zasypaného vchodu,“ prozradil tiše Bok. „Proč se ptáš? Snad je, proboha, nechceš použít?“ dodal vyděšeně.

„Ne, neboj se. Ještě mi řekni, kdo všechno o tom ví?“

„Jenom já. Proč tě to zajímá?“

„Chci si jenom ověřit, že k nim Dar nemá přístup,“ řekl potichu a vyrazil za Darem. Dar měl prázdné ruce, na pravo od něj a za ním se nacházelo moře krápníků a vlevo se pak chodilo na průzkum chodeb.

„Kam’s je dal?“ řekl Sam ostře.

„Schoval jsem je!“

„Kam?“

„Hledej!“

„Tak ty mi to nepovíš?!!“ dopálil se Sam.

„Ne!“ odpověděl Dar klidně. Věděl, že je jediný, kdo zná cestu ven, a tudíž se domníval, že se mu nemůže nic stát. V tom se ale šeredně mýlil. Sam se na něj vrhnul, povalil ho na zem a zkroutil mu ruku za záda. Dar se bránil, vysmekl se z jeho sevření, převalil se na něj a dal mu pěstí do obličeje. Když si všimnul, jak mu ze rtu vytéká krev, řekl:

„Jé, promiň,“ pustil ho a vstal. Sam se posadil, přejel si prsty po puse, a pak se na ruku podíval. Při pohledu na svou vlastní krev mu přejel ledový mráz po zádech.

„Za to mi zaplatíš!“ řekl a odplivl si. Krvavá slina se rozprskla o kámen a Dar věděl, že jde do tuhého. Sam vzal ze země středně veliký kámen a několikrát si s ním v ruce hodil. Dar pohotově urval ze stěny jeden větší krápník a chytil ho jako nůž.

„Proboha, neblázněte!“ zavolal Bok, který je z povzdálí sledoval. Oba se za ním v tu chvíli ohlédli.

„Vždyť se zabijete!“ pokračoval Bok.

„Má pravdu,“ souhlasil Dar. „Same, pusť ten kámen a já ti slibuju, že zahodím ten krápník.“

„To’s uhádl! Já znám ty tvoje sliby! Včera jsi slíbil, že nic neřekneš, a nedodržel’s to!“

„Tak dobře, já začnu,“ řekl Dar a krápník odhodil.

„Díky za důvěru,“ poznamenal Sam a kámen po něm hodil. Mířil mu na tělo. Nesnažil se ho zabít, chtěl ho jenom donutit, aby promluvil. Dar se letícímu kamenu vyhnul a v okamžiku, kdy se Sam shýbnul pro další, se rozběhl a pořádně do něj strčil. Sam upadl a setrvačností dojel po zadku až na okraj propasti. Dar k němu hbitě přikráčel a napřáhl svoji pravou ruku, aby mu pomohl vstát.

„Já ti nechci ublížit,“ dodal. Sam se ruky chopil a vstal. Uvědomil si, že kdyby Dar chtěl, tak ho mohl místo podané ruky do propasti shodit.

„Díky,“ utrousil pod zuby a rozhodnut, že s bojem skončí, do Dara na oplátku pořádně strčil. Dar se smál, poznal, že to Sam už myslí jenom z legrace. Rychlostí proti své vůli letěl několik metrů dozadu, když tu najednou zakopl, a po krátké cestě vzduchem tragicky dopadl. Nabodl se na dva špičaté krápníky, které mu projely břichem skrz naskrz - jeden na prsou a druhý nad pasem.

„Bože, ne!“ vykřikl Sam, rozběhl se k Darovi a sundal ho ze smrtících ostnů do svého náručí. Dar se stále usmíval, přestože mu z úst vytékala krev.

„Odpust mi to, prosím, já nechtěl,“ omlouval se Sam. Dar přikyvoval.

„Já vím,“ řekl slabounce.

„Řekni, která chodba vede ven?“ Dar ho slyšel již jen velmi matně, ztrácel kontakt s okolním světem, umíral. Na prstech se pokusil ukázat číslo chodby. Bohužel už nevnímal, že se prsty přes veškerou jeho snahu nehýbají, a tak dodal:

„Přípojka zleva.“ A to bylo v jeho životě poslední, co řekl.

Sam odnesl Darovo mrtvé tělo k propasti, položil ho na okraj a shodil.

„Neměli jsme počkat na Tose s Remem?“ zeptal se Bok stojící vedle něj.

„Ne, takhle to bude lepší, věř mi,“ odpověděl Sam rozvážlivě. „A až přijde Tos s Remem, tak nic neříkej. Všechno nech na mně, rozumíš?!“ Bok ustrašeně přikyvoval. Sam mu důvěřoval, a tak se v klidu vydal hledat schované banány. Nejprve nakoukl do první chodby, kde se zdržel asi deset minut, a s přibližně stejným tempem pokračoval i v prohledávání chodeb ostatních. Přestože se podíval skoro všude, nikde nic nenašel.

Za nedlouho do jeskyně dorazil Tos a Rem.

„Neviděli jste Dara?“ vyhrkl Sam, když je spatřil.

„Ne, on tady není?“ divil se Tos.

„Od chvíle, kdy jsme přišli, se tu neobjevil. Mysleli jsme si, že šel za vámi,“ objasnil Sam.

„To je divný, kam mohl jít?“ uvažoval Rem.

„To bych taky rád věděl... už jenom kvůli tomu, že snědl všechny banány,“ konstatoval tragicky. Rem i Tos byli touto zprávou šokováni.

„Ty si děláš legraci?!!“ vybouchl Rem. „Chceš říct, že nemáme vůbec nic k jídlu?!“

„Jo, přesně tak.“

„Já tomu nevěřím, to by Dar nikdy neudělal,“ prohlásil Tos.

„Tak se běžte podívat na hromadu slupek a přesvědčíte se na vlastní oči!“ řekl Sam. Rem se rozběhl do míst, kde skladovali jídlo. Prázdnota a pár pohozených slupek mu utvrdily Samovy slova.

„To je hrozný, proč to udělal? A kam šel?“ uvažoval Rem.

„Třeba šel prozkoumat tu zbývající pátou chodbu,“ řekl Tos.

„Když už o tom mluvíš, našli jste východ?“ zeptal se Sam.

„Ne, ale dorazili jsme na konec. A vy?“ odpověděl Tos. Sam zakroutil hlavou.

„Ne, vzdali jsme to, protože se Bokovi udělalo blbě.“ Tos s Remem pohlédli na Boka. Seděl pár metrů od nich. Byl celý bledý a strnulý. Trápilo ho špatné svědomí. Chtěl říct o Darovi pravdu, ale strach ze Samovy pomsty mu to nedovoloval.

„Co se mu stalo? Vypadá nezdravě,“ zeptal se Rem, když spatřil Bokovu bledou tvář.

„Ani nevím...“

„Musíme přijít na to, kam zmizel Dar,“ přerušil je Tos vážně. „Já si osobně myslím, že se vydal na průzkum té páté chodby.“

„Proč by ale snědl ty banány?“ přemýšlel Rem.

„Asi měl hlad,“ řekl Sam.

„Třeba tu nechal nějaké stopy, měli bychom se tu trochu porozhlédnout,“ navrhl Tos.

„Je mrtvý,“ promluvil náhle Bok, „jeho tělo leží na dně propasti.“ Sam se zděsil.

„Ano, možná tam nešťastnou náhodou spadl, to nás nenapadlo,“ řekl a několikrát na Boka zakroutil hlavou, aby si své proradné počínání rychle rozmyslel. Bok vstal a podíval se mu zoufale do očí. Sam pochopil, že je konec.

„Byl mrtvý, když už tam padal,“ pokračoval v odhalování pravdy. Tos a Rem ohromeně poslouchali.

„Sam ho zabil,“ ulevil svému svědomí Bok.

„To je lež!“ prohlásil Sam.

„Nech toho Same, nemá to cenu. Vím, že jsi to nechtěl udělat, ale stalo se. Nemůžeš...“ nedořekl Bok.

„Co se stalo?“ vpadnul mu do řeči Tos.

„Běžte dozadu a podívejte se na krápníky,“ řekl se slzami v očích. Tos s Remem se tam šli tedy podívat. Na dvou špičatých krápníkách zasychala Darova krev a pod nimi se červenala velká kaluž.

„Ne!“ zařval Rem dlouze. Darova smrt pro něj znamenala jako smrt svého bratra. Oči se mu zaslzely.

„Byla to nehoda, mrzí mě to,“ přiznal se Sam.

„Ty banány jsme snědli my,“ objasnil Bok. „Dar dva trsy někam schoval a kvůli tomu se popral se Samem, který ho pak strčil na ty krápníky.“ Na chvíli se odmlčel.

„A teď to nejhorší: Dar našel cestu ven, bohužel ale nevíme, kterou. Řekl jen přípojka zleva. ... A ještě něco: Včera jsem vám lhal - Lex nezemřel nešťastnou náhodou. Sam to způsobil.“ Chvíle ticha a napětí. Tose i Rema jímalo šílenství, sledovali Samovu vystrašenou tvář; přáli si ho vidět na dně propasti. Sam litoval, že Bokovi věřil, a Bok se cítil nesmírně provinile.

„Víš, co ty jsi?“ zařval Rem nespouštěje Sama z očí. „Ty jsi ta největší bestie, která kdy chodila po téhle planetě! Nenávidím tě!“ Sam mlčel, cítil úzkost a beznaděj. Velmi těžko snášel Bokovu zradu. Do očí se mu draly slzy. Potřeboval nabrat novou sílu.

„Mám z tebe strach!“ pokračoval Rem. „Jak ti teď můžeme věřit, že nás taky nezabiješ?!“

„A nebo neznásilníš! Ty teplouši!“ pronesl Tos ze zlosti. Všichni tři na něj nevěřícně pohlédli. „Jo, je teplej! Proč si myslíte, že s váma spal pod tím pláštěm? Kvůli vaší zimě? Ani náhodou! Kvůli touze po vašich penisech!“ Vyzrazením Samových intimních záležitostí mu způsobil velkou bolest. Nic horšího mu udělat nemohl.

„Ne!!! Ty hajzle!“ vyjekl Sam, jako když ho bodne. „Nikdy..., nikdy jsi neměl vzít na jazyk ta slova! Za tohle zaplatíš!“ řekl rozzuřeně, chytil Tose za ruku, vší silou trhnul a poslal ho do středu propasti. Tos se snažil zastavit, ale setrvačnost mu to nedovolovala. Dostal se až na samý okraj propasti. Neudržel rovnováhu, levá noha se mu od země odlepila a pravá ji vzápětí následovala.

„Chronus,“ vykřikl a ve vzduchu se zastavil. Všem se ulevilo; dokonce i Samovi, kterému teprve teď došlo, že mohl mít na svědomí již třetí smrt. Rem hbitě doběhl k propasti, mírně se vyklonil, pevně Tose uchopil za ruku a ztáhnul zpět na pevninu. V ten moment ale na Tose začala působit gravitační síla, takže měl vskutku co dělat, aby se mu ho podařilo na zem dostat. Bez vnějšího přičinění by jinak Tos zůstal ve stavu beztíže celou jednu hodinu.

„Mohl’s ho zabít!!“ řekl Rem naštvaně.

„Já vím. Zasloužil by si to,“ řekl na to Sam.

„Zasloužil?! Nelži, ty... ty...,“ opakoval dlouze Rem, ne a ne přijít na to správné slovo.

„...ty teplouši!“ dokončil jedovatě. Sam přimhouřil oči, jako kdyby ho svým pohledem chtěl probodnout, a výhružně pronesl:

„Nikdy mi už takhle neříkej, rozumíš?! Nikdy!!!“ Rem zneklidněl a odběhl směrem k zasypanému vchodu. Když Sam spatřil, jak se vrací s Lexovým samostřílem a snaží se ho nabít, rychle popadl nehybného Tose a přitiskl si ho zepředu na tělo jako ochranu proti střelbě. Rem zatím samostříl úspěšně nabil a pokoušel se s ním Sama zaměřit.

„Nech toho!“ zavolal Sam, který jen hlavou vykukoval z Tosova zákrytu. Pravou rukou Tose držel pod pažemi a levou si ho přidržoval k tělu. „Copak nevidíš, že nemíříš na mě ale na Tose?!“

„Vidím!“ odsekl Rem a popošel k němu trochu bolíž.

„Odhoď ten samostříl, nemá to cenu!“ řekl Sam.

„Má! Za hodinu se Tos probere, a pak zemřeš! Já mám času dost,“ prohlásil vítězoslavně. Sam pravou rukou Tose pustil a chytil ho pod krkem.

„Až se Tos probere, nebude se moci hnout! Vzdej to!“ dodal.

„Ani náhodou, ty teplouši!“ řekl Rem. Jeho slova Sama bodala u srdce. Cítil potřebu křičet.

„Neříkej mi tak!“ vyjekl zoufale. Stísněnost a pocit méněcennosti ho donutily se ponížit a poprosit: „Prosím!“ Když Rem zjistil, jakou bolest mu způsobil, neváhal surově pokračovat:

„’Seš teplej teplouš!“ řekl škodolibě. Sam upadl do beznaděje. Čas běžel, Tosův návrat do časové linie se neodvratně blížil. Přemýšlel, co udělat. Potřeboval Rema donutit k střelbě dřív, než se Tos probere. Konečně ho něco napadlo.

„Vidíš mou levou ruku?“ zavolal na Rema. Rem kývl. „Tak ji dobře sleduj,“ sáhl Tosovi na břicho, pomalu s rukou sjel k pasu, a pak ji celou zasunul do jeho hadru - do nejintimnějších míst.

„Hádej, co držím v ruce?“ řekl lstivě, snažíc se ho vyprovokovat. Rem se zhrozil.

„To’s přehnal!“ dopálil se, udělal několik rychlých kroků nalevo, aby měl Sama v lepším úhlu, a vystřelil. Sam nestačil zareagovat, šíp se mu zaryl do pravého ramene jako nůž do másla.

„Au!“ zařval bolestí, Tose pustil a pohlédl na své zraněné rameno. Šíp z něj trčel jako stéblo z vody, kterým někdo pod hladinou dýchá. Vodu však v jeho případě představovala rudá krev. Otřesný pohled. Zavřel oči, zaťal zuby a šíp si levou rukou vyrval; z očí mu vzápětí vytrysklo několik slz. Poté šíp sevřel jako dýku a s chutí po odplatě se rozběhl za Remem. Ač zesláblý, řítil se k němu neuvěřitelnou rychlostí. Rem dlouho užasle stál, ohromen svým dokonalým zásahem a jeho následky. Teprve když spatřil Sama, jak se k němu blíží, rychle začal znovu nabíjet samostříl. Než však stačil práci dokončit, Sam vyskočil, povalil ho na zem, přiložil mu zkrvavený šíp ke krku a pronesl:

„Teď se ani nehneš, nebo to do tebe zarazím až po samotný konec!“ Šíp svíral stále levou rukou, pravá mu bezvládně visela podél těla. Rem pustil samostříl z ruky.

„Měl bych tě rovnou zabít za to, co jsi mi všechno způsobil! Nemáš ani tušení, jaký to je, být jinej! Proč mi to ještě ztěžuješ? Tvá slova mě bodají u srdce, ...snad víc než tenhle zatracenej šíp, který mi zničil rameno. Nemůžu s tou rukou vůbec hnout! Umíš si to představit?“ ztichl. Začal se třást, pociťoval malátnost. Ztratil dost krve. Vyzařovala z něj nenávist.

„Same, neblázni. Dej pryč ten šíp,“ řekl Rem nervózně.

„Chci, abys mi slíbil, že mi dáš se vším pokoj,“ pokračoval Sam.

„Ano, slibuju.“

„Dobře,“ řekl Sam, zahodil šíp a z Rema se svalil. Poté zavřel oči a celý se uvolnil. Rem vstal, trochu se oprášil od země a pomalu, krůček po krůčku, se přibližoval k odhozenému samostřílu. Už ho měl skoro na dosah, když tu se ze tmy vyřítil Bok, do samostřílu kopl, a s radostí pozoroval, jak mizí v hlubinách propasti.

Netrvalo dlouho, Tos se vrátil do časové linie.

„Kde je?“ zeptal se ostře. Rem, stojící kus vedle něj, kývl směrem k zasypanému vchodu.

„Ale teď ho nech bejt,“ dodal. Tos dokráčel k ležícímu Samovi a začal si prohlížet jeho krvavé rameno.

„Jak se mu to stalo?“

„Střelil jsem ho, ten teplouš ti sahal mezi nohy!“ Sam dělal, že nevnímá. Tos se naštval, chytil Sama za límec pláště a mírně s ním zacloumal.

„Je to pravda?“ Sam sebou trhnul.

„Ty se mě vůbec nedotýkej, ty zrádče!“ vstal a lehl si o pár metrů dál.

Brzy jeskyni zahltila tma.

„Dnes bude ještě větší zima než včera, cítím to,“ řekl Sam. „Chce někdo spát se mnou pod pláštěm?“

„S tebou?“ zeptal se Rem ironicky. „To radši zmrznu!“ Tos se rozesmál.

„Já to myslel vážně, vaše smůla,“ řekl upřímně. Bok váhal, hrozně rád by jeho nabídku přijal, ale bál se opovržení ostatních. Rozhodl se tedy mlčet.

Zatímco všichni už spali, Sam nemohl usnout. V uších mu stále zněly Remova slova: Ale TEĎ ho nech bejt. Tušil další zradu, svírala ho zlá předtucha, že Rem svůj slib nedodrží. Nevěděl, co dělat, aby mohl v klidu spát. Náhle uslyšel něčí kroky. Zatajil dech. Viděl jak se k němu někdo přibližuje. Padl na něj šílený strach. Přestože byla postava už docela blizounko, nedokázal ve tmě poznat její totožnost. Byl připraven vyskočit a vrhnout se po ní.

„Můžu si k tobě lehnout? Je mi zima,“ promluvila tiše postava a Sam poznal, že je to Bok.

„Bože, ty’s mě vyděsil,“ řekl s úlevou. „Klidně si pojď lehnout.“

„Pssss!“ zašeptal Bok, vlezl si k němu pod plášť, „nechci, aby se to dozvěděli!“ Plášť si k sobě přitiskl a blaženě se protáhnul.

„Vážně ti nevadí, že jsem přišel?“

„Ne, jsem rád, že nevadím já tobě.“ Přestože ho Bok před časem podrazil, věděl, že je to jeho jediný přítel. Bok se usmál, trochu se skrčil a během chvíle spokojeně usnul.

Sam měl opět se spaním problémy. Opatrně vstal, aby Boka nevzbudil, a šel se projít. Potřeboval se unavit. Několikrát obešel propast a vrátil se zpět. Když si ale chtěl vlézt pod plášť, zjistil, že nemá kam, protože si Bok zatím celou jeho polovinu zmuchlal pod sebe. Pokusil se ji tedy vytáhnout. Nešlo to, musel by vyvinout velkou sílu, čímž by Boka určitě probudil a to nechtěl. Lehl si tedy kus vedle. Zimou a vyčerpáním nakonec usnul.

Noc vystřídal den, sluneční paprsky se vkradly do jeskyně a celou ji nádherně ozářily. První otevřel oči Sam. Zívnul a ospale zamžoural na vedle ležícího Boka. Obličej měl překvapivě schovaný, z pláště mu vykukovala jen levá ruka. Tu si Sam všiml, že je trochu od krve.

„Hej Boku, spíš?“ zašeptal na něj. Bok mlčel.

„Stalo se ti něco? Co to máš s rukou?“ ptal se dál Sam. Bok stále neodpovídal. Sam se tedy natáhl a za ruku ho chytil, aby s ním zacloumal. V tu chvíli ji ale zase pustil, protože byla nesmírně studená. Šíleně se vyděsil. Po čtyřech se k němu doplazil a odhrnul plášť. Krev, všude samá krev.

„Panebože, ne!“ zařval dlouze. Oči se mu zaslzely. „Ty vrahu!“ Tu se vzbudili Tos a Rem. Když to Rem spatřil, mohl žalem umřít.

„Ne! Bože, ne! Odpust mi!“ křičel s hrůzou.

„Měl jsem to být já, že jo?!!“ ječel Sam. Rem nebyl schopen odpovědět, ztratil veškerou odvahu. Nedokázal se ani nikomu podívat do očí, seděl se svěsenou hlavou a prohlížel si krví zbarvený nůž. Trápil ho pocit viny. Potřeboval být sám, aby nabral nových sil. Pak se najednou rozběhl a zmizel v páté chodbě.

„Počkej!“ zavolal na něj Tos, ale Rem se ani neohlédl.

„Proboha, on si s sebou vzal ten nůž!“ zděsil se Tos, když nůž nikde neviděl.

„No a?“

„Vždyť se zabije, nevydrží to! Musím za ním!“ vykřikl Tos a vydal se ho pátou chodbou hledat. Sama to nijak obzvlášť nevzrušovalo. Vzal Bokovo tělo za ruce a odtáhl na kraj propasti.

„Sbohem,“ řekl lítostně a svalil ho dolů. Pak šel k zasypanému otvoru a začal odkrývat jeden kámen za druhým. Pokoušel se najít Bokovu skrýš zbraní.

Když odvalil zhruba dvacátý kámen, našel pistoli. Když ji vyndal, objevila se pod ní další. Tajná skrýš byla na světě; nacházely se v ní všehovšudy dvě pistole, jeden meč a několik nožů. Sam obě pistole nabil a zastrčil si je za pás.

Za dvě hodiny se vrátil do jeskyně Tos, smutný a špatně nalaďený.

„Našel’s ho?“ zeptal se Sam nevrle. Tos přikývl. Chvíli mlčel.

„To je všechno kvůli tobě!“ řekl rozčíleně, přestože mu vůbec nebylo do řeči.

„Kvůli mně? Kdybys mu to o mně včera nevyžvanil, nic by se nestalo! Prosil jsem tě, ať mlčíš, a ty’s mi to slíbil! Jak jsi mi to mohl udělat?“

„Včera jsi mě málem zabil!“

„Měl’s zemřít už na šibenici! Jenom proto jsem ti to taky prozradil!“

„Kdybych zemřel, nikdo byste se nedostali sem!“

„No, to ti máme opravdu za co děkovat. Vždyť se kolem sebe podívej! Zbyli jsme už jenom my dva!“

„To je všechno tvá vina! Nenávidím tě!“

„Fajn, já tebe taky.“ Tu si Tos všiml spousty nových kamenů, které se válely poblíž zasypaného vchodu. A pak zahlédl ten meč a nože. Doběhl k nim, vzal meč do ruky a prohlásil:

„Měl bych tě s ním probodnout!“

„Zahoď ho!“ křikl Sam, který zatím na něj vytasil obě pistole. V pravé ruce ji však dlouho neudržel, musel ji pustit na zem.

„Chceš mě zabít?“ divil se Tos, nepouštěje meč z ruky. „Beze mě tady sám zahyneš!“

„S tebou taky! Pusť ten meč!“

„Ve dvou máme větší naději, že ten východ najdeme! Měj rozum!“

„Do tý doby zemřeme hlady! ... Řekl jsem, abys zahodil ten meč!“

„Nic ti s ním neudělám, mám ho jenom pro jistotu. Důvěřuj mi.“ Sam zmačkl spoušť. Ozval se výstřel. Kus vedle Tose se ze stěny sesypalo pár kamínků. Sam nedokázal levou rukou dobře mířit. Tos se vyděsil, věděl že Samovi bude chvíli trvat než pistoli znovu nabije, rozběhl se tedy i s mečem za ním. Sam však pistoli zahodil a shýbl se pro druhou, kterou držel původně v pravé ruce. Udělal to tak rychle, že než si Tos vůbec uvědomil, že mu na tělo míří další nabitá pistole, stál tři metry od něj. Věděl, že se na tuto vzdálenost určitě trefí, a proto bez meškání pustil meč na zem.

„Nikdy bych si nepomyslel, že mi to takhle ulehčíš,“ řekl Sam s úsměvem a levou ruku napřímil. Tos se rozhodl risknout poslední chvíle svého života, sehnul se pro meč, očekávaje výstřel, chytil ho pevně do ruky a vzhlédl. Ticho, žádná rána. Neváhal a v pudu sebezáchrany Sama bodl. Sam stále strnule stál, nevyšla z něj ani jedniná hláska. Tos se vylekal, meč z něj vytáhl a s hrůzou zjistil, že z něj nevytéká ani jediná kapka krve.

„Same?“ zeptal se v domění, že stále žije. A pak mu to došlo. Uvědomil si, že uplynuly právě tři dny od chvíle, kdy se mu zjevil pán času. Tři dny, během kterých mohl každý z nich vyřknout slovo chronus, aby ztratil svůj časový náskok. Jediný Sam tak neučinil, a proto byl vyřazen z časové linie automaticky.

Tos vyndal Samovi pistoli z ruky, sebral ze země ještě tu druhou a hodil je do propasti spolu se svým mečem. Pak se vrátil pro nože a udělal s nimi totéž. Nakonec došel k Samovi, položil ho na záda a začal zkoumat ránu pod prsy, kterou mu mečem způsobil. Byla docela hluboká, nebezpečně blízko srdce. Věděl, že až přijde k sobě, tak to bude hodně krvácet. Doufal, že ho bude moci ještě nějak zachránit, nechtěl totiž zůstat sám. Vzal mu od pasu hadr a pevně s ním ránu zavázal. Pak si pro jistotu ještě sundal svůj a ránu mu ještě více stáhl. Nakonec si vedle něj sedl a čekal.

Když se Sam po hodině vrátil do časové linie, prudce se posadil, chytil za hadry, které mu ránu zakrývaly, zakuckal se a začal vykašlávat krev. Hadry mu začaly rychle pod rukama rudnout.

„Já umírám, viď?“ řekl vysíleně a zpět si lehnul.

„Ne, je to jenom malé škrábnutí,“ kroutil hlavou Tos s nepřirozeným úsměvem. „Brzo se uzdravíš, neboj...“

„Co se vlastně stalo, proč...?“ zmohl se na pár slov Sam.

„Nevěděl jsem, že jsi mimo čas ... udělal jsem to jenom v sebeobraně, donutil’s mě k tomu. Já tě mám rád, Same.“

„Já vím, mně je to taky líto; taky tě mám rád. ... Obejmi mě,“ řekl slabounce. Tos váhal.

„Prosím,“ řekl Sam. Tos ho tedy obejmul a pevně k sobě přitiskl. Sam byl na vrcholu blaženosti. Najednou Tos pocítil, jak Samovo obětí postupně slábne a jak mu v rukou těžkne. Pustil ho se slzami v očích.

„Ne! Neopouštěj mě, prosím.“ Sam se už jenom usmíval.

Tos zůstal úplně sám, bez jídla a bez chuti do života. Nejdříve se chtěl vzdát naděje na záchranu; sednul si na kraj propasti a jen tak tam seděl. Jeden čas dokonce pomýšlel na to, že by skočil. Zanedlouho mu však začalo kručet v břiše, a tak se rozhodl, že se opět vydá na průzkum chodeb. Chtěl mít před sebou aspoň malou naději, že se jednou jídla dočká. Rozběhl se druhou chodbou zprava, hnán velkým hladem.

Často sice padal na zem vysílením, ale po chvíli se vždy zase vzchopil a pokračoval dál. Po bezvýsledném pátrání se na noc vrátil do jeskyně, aby se zde krom jiného napil, ale ráno se vydal znovu na průzkum. A když takto chodil již třetím dnem, začala se ho zmocňovat úzkost a nesmírný pocit samoty. Tolik si přál s někým promluvit, až si nakonec začal povídat sám se sebou.

Večer, když se vrátil do jeskyně, se vyčerpáním svalil na zem a svými unavenými kukadly si postupně prohlížel jednotlivé chodby. Na pokraji svých sil vzpomínal na své zesnulé kamarády. Tu uslyšel známý hlas. Nebo se mu to jenom zdálo? Zazněl snad jen v jeho mysli? Jakokdyby se ten hlas ozýval od vchodu do první chodby.

„Pojď ke mně, Tosi. Vyvedu tě ven,“ říkal hlas. Připomínal mu někoho blízkého.

„Kdo jsi?“ zeptal se Tos, aniž by otevřel ústa.

„To jsem já, Luk. ... Lex mi to docela slušně nandal, co? To jsem fakt nečekal, vynořil se tak náhle. Ale patřilo mi to! Chudák měl smůlu, že mu to Sam hned druhej den vrátil. ... Dost už bylo řečí, teď pojď za mnou, dovedu tě ven...“

„Kudy?“ zeptal se Tos, protože Luka nikde neviděl.

„První chodbou přeci, ta je správná!“ ztichl.

„Nevěř mu,“ ozval se jiný hlas o kus dál, „druhá chodba tě dovede ven, Luk se tě snaží zmást!“ Tos poznal, že je to Lex.

„Lexi, jsi to ty?“

„Ano, jsem to já. ... Ukážu ti východ, stačí, abys mě následoval. ... Konečně se ti můžu odvděčit za všechno, co jsi pro mě udělal. Ale jedno ti mám stále zazlý! Jak jsi mohl, sakra, dopustit, aby mě zbičovali? Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech! ... Tak pojď, dejme se na cestu...“ zmlkl.

„Třetí chodba vede ven!“ prohlásil třetí hlas. „Dej na mě, já jediný objevil východ ještě za živa! Musím to tedy vědět!“ Tos věděl, že to může být jedině Dar.

„Mimochodem, víš, kde jsou ty banány? Jsou hned nahoře za vchodem - když vejdeš, tak nad hlavou. Vem si je, určitě máš hlad. Všimnul jsem si té skrýše, když jsem se vracel od oázy. ... Teď už pojď, musíme jít...“ utichl. Tos se přemohl, vstal a vkročil do třetí chodby. Tam se otočil a snažil se nad sebou nahmatat banány. Ke svému velkému zklamání je však nenašel. Tu si uvědomil, že je opět na zemi, kde byl před tím. Je to snad všechno jenom sen?

„Nemůžeš jim věřit! Nikomu!“ promluvil čtvrtý hlas.

„Boku?“ zeptal se.

„Ano, Tosi, jsem to já - Bok. Pravdou je, že čtvrtá chodba vede ven. Jinou chodbou bys jen s těží došel k oáze. ... Řekni mi, proč jsi nepustil ten meč, jak tě Sam prosil? Kdybys ho uposlechl, mohl by žít.“

„Ale já ne,“ odvětil Tos.

„Zemřel jsem místo něho! Ale proč? Aby ho druhej den někdo zapíchl jako psa? To jsi neměl, Tosi. ... Teď je ale každopádně čas, abyses dostal z téhle díry, tak pojď...“ zmlkl.

„Ahoj, to jsem já, Rem,“ řekl pátý hlas. „Musíš jít pátou chodbou, jedině ta tě zavede k cíli. Oni ti lžou, snaží se tě totiž k smrti utahat a vyčerpat, abys přišel k nám, do říše mrtvých. Teď si asi řekneš, že já chci totéž, ale věř mi, že ne. Chci tě odsud skutečně dostat. ... Tak pojď, čas běží, tak ať jsme tam do tmy,“ ztichl.

„Do tmy? Vždyť už je tma?“ řekl si Tos sám pro sebe.

„Konečně jsem se taky dostal na řadu,“ pravil šestý hlas. Nebylo pochyb, že je to Sam. „Tak se zase slyšíme, to je fajn, viď? ... Je až neuvěřitelné, že ti Rem prozradil pravdu. Oni skutečně chtějí, abys přišel mezi nás, aby nás zase po dlouhé době bylo všech sedm. Já ti však přeju život, a proto mi věř, když ti řeknu, že šestá chodba je ta pravá. Vydej se jí a najdeš oázu. Slibuji ti to,“ ztichl. Od té chvíle se rozhostilo naprosté ticho a klid.

Tos zývl a prošťoural si uši. Přemýšlel, zda se mu to všechno jenom zdálo, a nebo zda je skutečně slyšel. A pokud k němu opravdu mluvili ze záhrobí, tak kterou chodbou se má podle nich dát? První? Nějak mu však nesedělo, že Luk nazval Lexe chudákem. Vždyť ho nenáviděl! Pak se zaměřil na Lexe. Překvapovalo ho, že mu vyčítal to zbičování. Přemýšlel dál. Zaráželo ho, že mu Dar lhal o banánech a že ho Bok nespravedlivě nařknul ze Samovi vraždy. Pak uvažoval o páté chodbě a o Removi, který ho s ní posílal. Když si vzpomenul na jeho slova, zněla přesvědčivě - až na tu tmu. Nakonec přemýšlel o Samovi. Stále mu znělo v uších jeho magické slůvko slibuji. Věděl, že by svůj slib nikdy neporušil, i kdyby byl stokrát mrtvý, a proto se rozhodl jít šestou chodbou. Když po náročném vstávání udělal první krok, kdosi za ním promluvil:

„Vybral sis správně.“ Tos se otočil, poznal, že hlas patří Pánu času.

„Šestá chodba tě dovede ven. Najdeš oázu, o které jsem mluvil, a v ní dobré lidi, kteří se o tebe postarají.“ Tos si povzdychl. Pán času věděl, že ho trápí osamělost.

„Zůstal jsi sám. Tušil jsem, že to takhle dopadne. Varoval jsem tě. Myslel sis, že jim pomůžeš, když je vezmeš s sebou, ale ve skutečnosti jsi jim pomohl pouze do hrobu. Chci ti dát poslední šanci to napravit. Můžu vrátit čas do okamžiku, než jsem se ti zjevil, jakokdyby se nic nestalo. Dobře si to rozmysli.“ Tos vyvalil oči.

„To by ale znamenalo, že bych...,“ nedořekl.

„Ano, musel bys zemřít,“ řekl Pán času s lítostí.

„A budu si všechno pamatovat?“

„Když si to budeš přát, můžu to zařídit.“ Tos několikrát přikývl.

„Chtěl bych je ale všechny ještě jednou naposledy vidět a znovu se s nimi obejmout. Bylo by to možné?“

„Ano, mohu vrátit čas o několik minut dřív.“

„Dobře, tak to udělejte,“ pronesl s předstíranou odvahou.

„Jsi si jist? Víš, co tě čeká?“ zeptal se Pán času.

„Ano,“ přikývl Tos sebejistě. V ten okamžik ho Pán času přemístil do bezčasového prostoru, čas vrátil, a poté Tose zpět zařadil do časové linie.

Tos se objevil na Malém náměstí, před ním se tyčily tři šibenice, po levém i pravém boku na něj dozírala stráž a za ním ho doprovázeli Rem, Dar, Bok, Luk, Sam a Lex. Hned se na ně otočil. S láskou a zaujetím pozoroval jejich smutné obličeje a postupně si je začal všechny prohlížet. Fakt, že jsou všichni živí a zdraví, ho dojímal k pláči. Pociťoval takové blaho a štěstí, že kdyby se mu stráž nepokusila svázat za zády ruce, úplně by zapomněl na svůj krutý osud. Strážci se vyškubl a řekl:

„Počkejte, ještě nejsem připraven.“ Tu si uvědomil, že tato slova už jednou řekl. Byl to opravdu nezvyklý pocit prožívat něco podruhé.

„Nebudete mi věřit, jak rád vás teď všechny vidím,“ pravil s nadšením. „Každá sekunda, kterou se na vás mohu dívat, má pro mě nedocenitelnou hodnotu. A proto mi věřte, že pro mě skutečně není lehké se s vámi rozloučit. Ještě, než tak ale učiním, chci vám něco říct. Nesnažte se znovu utéct,“ zamyslel se, rychle hledal, jak by jim to zdůvodnil.

„Bojíš se, že se nám to zase nepovede, viď?“ zeptal se Rem.

„Ne,“ zakroutil hlavou Tos.

„Tak proč?“

„Kdybych vám řekl pravý důvod, nevěřili byste mi. ... Prostě to nedělejte, mám o vás strach.“

„Dobře, jak si přeješ,“ řekl Rem za všechny, přistoupil k němu a obejmul. Rozloučil se s ním, pak ho vystřídal Dar, po něm Bok, Sam a Luk. Nakonec přišel na řadu Lex.

„.... Vem si můj řetízek, to je jediný, co ti můžu dát,“ řekl Lex a sundal si řetízek z krku.

„Ne, Lexi. Nech si ho.“

„Prosím, vezmi si ho. Třeba ti ještě přinese štěstí. Nikdy nevíš, co se všechno může stát,“ chtěl mu ho přetáhnout přes hlavu, ale Tos ho zarazil.

„Bohužel vím, co se může stát,“ vzal mu ho z ruky a navlékl zpět na krk.

„Takhle to bude lepší. Potřebuješ ho. Bez něj bys ztratil naději. Drž se hlavně stranou Luka a Sama; nedopust, aby ti jej vzali,“ radil mu Tos. Lex přikývl.

„Díky, Tosi. ... Sbohem.“ Objali se.

„Sbohem všichni,“ řekl Tos. „Nemusíte se ničeho bát. Vím, že budu žít dál, ale někde v jiném světě. Budu na vás myslet. Všechno bude jako dřív, uvidíte.“

Strážce mu svázal za zády ruce a zavedl k šibenici. Tos šel jistě a hrdě. Vystoupal po schůdkách až na propadliště. Někdo mu přes hlavu navlékl smyci. Naposledy se podíval na své přátele. Pak mu někdo zakryl oči šátkem a zavázal ho kolem hlavy. Zavřel oči. Stále se usmíval. Věděl, že splnil svůj úkol, že zachránil Lexe i ostatní. Měl klidnou mysl, byl připraven odejít.

Něco zavrzalo, propadlo se uvolnilo a Tos se přemístil do jiného světa - do světa, kde dobro vítězí.

Přehled kaptiol:

1. Řetízek
2. Soudci
3. Nesmiřitelní
4. Mimo čas
5. Předčasně odsouzen
6. Největší lež
7. O hladu
8. Omyl
9. Hra mrtvých
10. Znovu