Sobota, 22. října roku 1994. Toho večera se Anděla vrátila domů strašně pozdě, kolem půl druhé v noci. Únava a ospalost ji rychle zahnaly do postele, kde si v duchu připomněla svůj prožitý den, který skoro celý strávila pomáháním s přípravou Anežčiny svatby. Anežka, její nejlepší kamarádka z vysoké školy, se vdávala za urostlého mládence, kterého jí Anděla tak trochu záviděla. Důvodem však nebylo jeho mužné tělo, ale velká touha mít přítele, který by ji aspoň trošku obveseloval a dělal společníka v jejím nevelkém pokojíku, kde právě teď usínala... pomalu přestávala mít kontakt s okolním světem, oční víčka jí připadala těžší a těžší, tělo se stávalo bezmocné a bezvládné, až celé upadlo do hlubokého spánku.

Zaměřte se nyní na Andělinu hlavu. Pokuste se pomalu proniknout dovnitř, někam do nitra mozku. Vnořujte se stále víc a víc a zastavte se až v Talámu, kde se nachází velký řídící komplex, který má na starost správu celého organismu. Tento systém si s okolím vyměňuje informace pomocí speciálních mozkových drah, z nichž ta nejdůležitější vede do primárního myšlenkového centra - do sídla lidské duše, označované jako Mozul 1. Dalším významným centrem je sekundární myšlenkové centrum, nebo-li Mozul 2, které je aktivní pouze v době hlubokého spánku, a zastává funkci Mozulu 1. Dorozumívání mezi jednotlivými částmi mozku probíhá rychlostí několika set miliónů přenesených informací za sekundu. Vraťme se ale nyní zpět k řídícímu komplexu a poslechněme si jeho zvláštní řeč, která by se dala následovně přeložit:

„- veškeré myšlenkové operace převedeny na Mozul 2

- primární myšlenkové centrum vypnuto

- Mozul 1 odloučen od primárního myšlenkového centra, jeho samostatná existence potvrzena,“ v tu chvíli se kdesi vedle řídícího komplexu objevilo zvláštní těleso, lépe řečeno živý tvor, který byl jakýmsi zhmotněním Anděliny duše a jehož inteligence ve srovnání s Andělinou zůstala nezměněná. Zprávy, oznamující aktuální mozkové procesy, pak dále pokračovaly:

„- systém pro návrat Mozulu 1 aktivován

- podmínky pro návrat:

- ztráta obecných informací 98%

- zkreslení informací 10%

- ztráta informací o existenci 100%

- maximální zdržení při návratu 1000 milisekund

- vstupní kód nezměněn, verze 0 stále platná, která zní: 110519780038

- Mozule 1, připravte se ke startu; otevírání Dimenzionální brány 3,4 spuštěno.“

„K jakému startu? Co je to Dimenzionální brána 3,4? Kde to vlastně jsem? A proč je tu taková tma?“ začala ze sebe chrlit Andělina duše. Řídící komplex ji však ignoroval a pokračoval ve svých, pro Andělinu duši nesrozumitelných zprávách:

„- D-brána 3,4 otevřena

- přístup do čtvrté dimenze umožněn

- start za 10 nanosekund... 9,8,7...3..2..1... Mozul 1 vypuštěn,“ v tu chvíli Andělina duše proletěla D-bránou 3,4, která by se dala přirovnat k velkým zasunovacím dveřím vesmírné lodi, a zmizela někam ven, mimo lidský organismus. D-brána 3,4 se zavřela. Duše Anděly se dostala do světa duší, do tzv. čtvrté dimenze, kde přestala mít fyzický kontakt se svým tělem.

V tomto druhém, lidské civilizaci zatím neznámém světě, se vyskytují duše mrtvých i živých lidí, které se zde volně pohybují pomocí svých myšlenek. Jediným spojem mezi tímto a naším všedním světem je již zmíněná Dimenzionální brána, zkráceně D-brána, kterou má každý lidský organismus a jejíž dvě poslední číslice symbolizují, jakým směrem se duše pohybuje. Je-li číselná kombinace 3,4, pak se jedná o přesun do světa duší, je-li kombinace 4,3, pak jde o návrat do těla. Cestu do čtvrté dimenze duše podnikají neovlivnitelně během každého spánku a veškeré funkce, které ve stavu bdělém v těle zastávaly, za ně v tu dobu přebírá sekundární myšlenkové centrum Mozul 2.

Ze čtvrté dimenze je možno sledovat celý náš třírozměrný svět, a dokonce se i podívat na jakékoliv období z minulosti nebo budoucnosti naší planety. Pohyb v čase a v prostoru probíhá tak rychle, že přibližně za jednu tisícinu sekundy duše stihne oběhnout celou Zeměkouli a ještě se při tom posune o několik miliónů let do pravěku. Kromě toho, že se zde může setkat s jinou „živou“ duší, která sem musí též každý spánek absolvovat cestu, se může natrefit i na duši „mrtvou“, tedy pocházející z mrtvého těla, jíž se čtvrtá dimenze stala domovem jednou provždy.

V okamžiku, kdy vznikne podnět k probuzení těla, řídící komplex ihned vyšle ke své duši tzv. volací signál, ať se již nachází kdekoliv a kdykoliv. V tu chvíli se duše musí urychleně dostavit před D-bránu svého těla, identifikovat se svým číselným kódem a vrátit se zpět do mozku, kde se stane neodlučitelnou součástí primárního myšlenkového centra. Na celou tuto akci má předem stanovený čas, označovaný jako maximální  zdržení při návratu, o kterém je před přemístěním do čtvrté dimenze informována.

Vše by probíhalo v pořádku, kdyby ovšem při průchodu D-bránou 4,3 nedocházelo ke ztrátě a zkreslení většiny informací, které duše během pobytu ve čtvrté dimenzi získává. Je to tak od přírody zařízeno z toho důvodu, aby čtvrtá dimenze zůstala pro lidstvo neodhalená a aby na ni pokaždé zbyla jen nepatrná vzpomínka, tzv. Spánková Existenční Novina, zjednodušeně SEN. Informace si ovšem může každá duše před návratem do těla uložit do externí paměti a při příštím přesunu do čtvrté dimenze jí pak budou samy přiděleny. O celé této problematice se změnou informací pojednávají vždy první tři zprávy řídícího komplexu týkající se podmínek pro návrat lidské duše.

V okamžiku, kdy Anděla (nebo-li její duše) opouštěla poslední část svého těla, obdržela všechny informace, které si zde při poslední cestě uložila. Jakmile se ocitla kdesi v prostoru čtvrté dimenze, odkud mohla nádherně pozorovat sama sebe, jak spí ve své posteli, nestačila se kolem sebe ani rozhlédnout, když tu se vedle ní ocitla další, jí velice podobná duše a povídá:

„Andělo! Mé dítě! Jak ráda tě tady zase vidím! Těch 13 hodin mi připadalo jako celá věčnost.“

„Mami?“ podivila se Anděla, protože hlas své matky neslyšela již celých pět let. Její matka totiž zemřela v září roku 1989 při autonehodě.

„Ah, už zase sis zapomněla uložit informace o své jediné matce! Jak absurdní! Tohle mi už, prosím tě, víckrát nedělej,“ a přitiskla svou ruku k Andělině, čímž jí předala část svých informací. V tu chvíli se Anděle vyjasnilo a hned reagovala:

„No jo, promiň, já někdy zapomenu, vždyť víš, na co všechno musím myslet, a ještě ke všemu ta externí paměť má hrozně malou kapacitu. Jo mimochodem, už si se viděla dnes s tátou?“

„Ale kdepak, ten ještě nespí, má dnes chudák noční...“

„A co brácha? Ten už snad dorazil, ne?“

„Ale vždyť ho znáš, je v pravěku a zkoumá Stegosaurovo nově narozené dítě.“

„A-ha, a ty... jak... co vlastně pořád děláš?“

„Abych se přiznala, tak poslední dobou šmíruji tátu, jestli nechodí za jinou.“

„Ale mami, to bys neměla dělat, má přece na to nárok, vždyť mu bude teprve pětačtyřicet!“

„Já vím, já vím, ale... tak co mám dělat? Víš jaké mi tu je smutno? To si vůbec nedokážeš představit! Kdybych se tak mohla aspoň na den vrátit... Abych nezapomněla, jak se ti líbila ta svatba?“ začala již o něco veseleji.

„Jo, díky, bylo to skvělý,“ řekla trochu smutně Anděla a povzdychla si.

„Já vím, co tě trápí. Chtěla bys také mít nějakého chlapce, viď?“ Anděla přikývla.

„Tak nezoufej a pojď se mnou. Někoho ti ukážu.“ Anděla souhlasila, podala matce ruku a obě zmizely. Ocitly se v nějakém cizím bytě o čtyři dny později - ve středu 26. října. Matka ukázala na jednoho pohledného mládence a zeptala se:

„Tak co, jak se ti líbí?“ Anděla úžasem neodpověděla. Něco jí totiž říkalo, že se konečně splnil její věčný sen, že právě poznala toho jediného pravého, s kterým by mělo smysl žít. Nevěděla sice ještě jak, ale už teď jí bylo jasné, že se s ním musí setkat a říct mu do očí, že ho od první chvíle vroucně miluje. Po dlouhé chvíli se konečně zmohla na odpověď:

„Je fantastický!“ Matka se mile usmála, s dcerou se rozloučila a někam zmizela. Anděla by se na toho mládence vydržela koukat snad i celé hodiny, kdyby se ovšem nestala jedna následující událost.

Mladík zanedlouho poté, co ho Anděla poprvé spatřila, odjel na večírek ke svému spolužákovi, kde pak společně s ostatními pozvanými vesele oslavovali jeho narozeniny. Zábavná „party“ trvala až do půl jedné v noci. Většina účastníků se aspoň trochu společensky unavila, a tak vznikly problémy s jejich přepravou domů. Někteří se domů chtěli vrátit až ráno za denního světla, přenocovali tedy u oslavence, jiní se chtěli vrátit ještě v tu pozdní hodinu, protože to tak před odchodem z domova slíbili. Do této skupiny patřil i Andělin milý, Tomáš Handl, přezdívaný jako Tom klikař, který se rozhodl jet domů autem. Jeden z hostů se jemu a dalším dvěma totiž nabídl, že je sveze. A tak jeli. Naneštěstí byl ale řidič pod vlivem alkoholu, jeho spolujezdci snad ještě víc, a tak si nikdo neuvědomil, že tato jízda by mohla být jejich poslední. A pak se to stalo.

Tma je hustá, že by se dala krájet. Auto jede skoro stovkou. Blíží se křižovatka. Řidič chce odbočit vlevo, nedává však žádné znamení. Z černého lesa se vynoří náklaďák. Obě vozidla současně vjíždí na křižovatku. Náhlé zaskřípání brzd přerušuje děsivá rána. Na zem dopadají střepy skla a kapky krve. Ty se postupně mění v kaluže. Vyděšený řidič náklaďáku se opatrně vyprošťuje ven. Cestující z auta napasovaného do boku jeho vozu jsou na první pohled mrtví.

„Ne!“ vykřikla Anděla tak nahlas, že to bylo málem slyšet až v naší dimenzi. Pak se přemístila blíže k Tomovi, aby se s bolestí na srdci přesvědčila, že mu opravdu nelze nijak pomoci. Tu se vedle ní objevila její matka a zklamaně pověděla:

„Je mi líto, že to takhle dopadlo. To jsem opravdu nechtěla. Nemohla jsem tušit, že...“ Anděla ji objala kolem krku a rozplakala se.

„Ale, ale, tak strašné to zase není. Přece bys neplakala kvůli něčemu, co se ještě nestalo. Nezapomeň, že jsi v budoucnosti! Vždyť máš ještě tři noci času tomu všemu zabránit. Tak s chutí do toho!“ Anděla se pokoušela o úsměv, ale moc se jí to nedařilo.

„Ale jak tomu můžu zabránit ? Vždyť při průchodu D-bránou 4,3 dnes ztratím 98% všech informací a ještě ke všemu se z toho 10% zkreslí!“ opáčila Anděla.

„Neboj, mám svůj plán. Nejdřív musíš docílit toho, abys měla o té havárii dost živý sen. Je tedy nutné, aby ta havárie zabírala co největší procento tvé paměti. A pak budeš mít téměř jistotu, že ty zbylé dvě procenta informací, které si s sebou do těla odneseš, ji budou skutečně obsahovat. A proto se teď vrať zpět do minulosti a podívej se na tu bouračku ještě jednou. A tento děj opakuj znovu a znovu. Stále se vracej a zas se dívej, až si budeš pamatovat každičký detail. A pospěš si, čas je náš velký nepřítel, i když se to nezdá. Tvůj budík bude zvonit přesně za 34 minut, tak ať to stihneš aspoň dvacetkrát!“

„Dvacetkrát? Vždyť mi to utrhne srdce! Mě to stačilo jednou a málem jsem se nevzpamatovala! Kdepak, to já nikdy neudělám!“

„No dobře, jak myslíš. V tom případě mi nezbývá než se rozloučit a čekat, až nám sem za čtyři dny navždy přibude duše jednoho hezkého mladíka. Tak sbohem,“ řekla matka a zmizela.

„Ne, počkej, vrať se, já to tak nemyslela,“ křičela zoufalá Anděla, ale svou matku již nepřivolala.

S odporem a s nechutí pak přece jen plnila její instrukce. A když již viděla tu nehodu po dvacátépáté, zazvonil u hlavy jejího těla budík. Drnčení okamžitě zaznamenal řídící komplex a vyslal za Andělou do čtvrté dimenze volací signál. Ta se v tu chvíli dostavila před D-bránu 4,3, uložila si potřebné informace do externí paměti, identifikovala se svým kódem a přemístila se zpět do svého těla, do naší třetí dimenze.

„Přejete si změnit identifikační kód?“ zeptal se ještě řídící komplex. Andělina duše odmítla a vzápětí se stala součástí primárního myšlenkového centra. Mozul 2 se vypnul.

„Ááá!“ zívla Anděla a praštila vší silou do drnčícího budíku. Protřela si rozespalé oči a  podívala se na ciferník. Půl sedmé. Ach jo, zase do školy, pomyslela si. Líně vstala a odkráčela do vedlejšího pokoje, kde spal její bratr.

„Marku! Vstávej! Je půl sedmé!“ a mírně s ním zacloumala.

„Co je?! Takhle mě budit. A zrovna teď, když jsem měl Stegosaurovo dítě zachránit z drápů Pterodactyla. Takovej nádhernej sen,“ bručel Andělin bratr Marek.

„Já měla taky divný sen. Zdálo se mi o jedné havárii. Nějaké osobní auto se srazilo s náklaďákem a nikdo to nepřežil až na řidiče toho náklaďáku. A ten..., ten byl úplně okouzlující! Jak z pohádky princ. Ještě teď to všechno vidím před očima!“

Den utekl jako voda. Blížila se desátá hodina, Anděla si nařídila budíka jako vždy na půl sedmé a ulehla do postele. Usnula než bys řekl švec a její duše se opět ocitla ve čtvrté dimenzi, kde se setkala se svou matkou.

„Tak jsem si všimla, že nám to nakonec vyšlo. Přesně jak jsem chtěla. Sice se to mírně zkreslilo s tím řidičem toho náklaďáku, ale naštěstí to nijak neohrozilo můj plán,“ začala vesele Andělina matka.

„Jo, byl to dobrý nápad,“ souhlasila s ní Anděla a pokračovala: „A co uděláme dál?“

„Neukvapuj se. Nejdříve by bylo dobré, aby si to tomu mládenci oznámila. A klidně mu to celé ukaž. Bude to pro něj sice pěkná chuťovka, ale uvidíme!“ ušklíbla se matka.

„To bude dost kruté. Dokážeš si to vůbec představit ?“

„Až moc dobře. Stejně se na svojí smrt každý jednou podívá. To já jsem svou smrt viděla například třikrát, protože teprve napotřetí mi došlo, jakou chybu jsem při řízení udělala.“

„Nezapomeň ale, že toho času už jsi byla po smrti! Jenže jeho to ještě čeká! To by totiž dokázal každý, podívat se na svou smrt, když už ji má za sebou.“

„No dobře, dobře, jistěže to pro něj nebude nic příjemného, ale bez něj bychom té nehodě přece nikdy nemohli předejít!“

„Já vím, máš pravdu, musím mu to říct,“ rozhodla se Anděla, své myšlenky pak soustředila na jméno Tomáš Handl a zmizela.

Někde jinde a někdy jindy ve čtvrté dimenzi:

Tomáš Handl se vesele baví s jednou mladou dívkou, když tu se vedle nich objeví Anděla. Chvíli se na Toma okouzleně dívá, aby se krom jiného přesvědčila, že je to skutečně on, a pak rázně spustí:

„Ahoj, já jsem Anděla,“ a podává Tomovi ruku. Ten se ji chopí a udiveně povídá:

„Ahoj, těší mě. Mě říkají Tom.“

„Tom klikař, viď?“

„Odkud znáš moji přezdívku? Nepamatuji se, že bychom se už někdy viděli,“ vyhrkl Tom.

„To je teď vedlejší. Potřebuji si s tebou nutně promluvit.“

„No prosím, co máš na srdci?“ Anděla se ostře zadívala na dívku stojící vedle a nápadně jí tak naznačila, že její přítomnost ji silně znepokojuje. Dívka to poměrně rychle pochopila a hned reagovala:

„Já vás nebudu rušit,“ otočila se na Toma, „kdybys mě hledal, jsem u sebe v pokoji. Tak pa,“ políbila ho a zmizela.

„Kdo je to, ta holka?“ zeptala se zvědavě Anděla.

„Jestli mě chceš zpovídat, tak to můžeš rovnou jít zpátky, odkud jsi přišla.“

„Ne, ne, to ne. Věř mi, že to dělám skutečně nerada, ale musím ti říct, že za dvě noci se ti stane čtvrtá dimenze domovem jednou provždy.“

„Co? To jako, že bych... Ne! To nemůže být pravda, vždyť mi je teprve dvaadvacet. Komu si takhle naletěla?“

„To není legrace. Myslím to vážně.“ Tom vzápětí zvážněl.

„Pokud se cítíš dost psychicky silný,“ pokračovala Anděla, „tak se na to teď pojď se mnou podívat.“ Tom se dost vyděsil, protože konečně pochopil, že to Anděla myslí zcela vážně. Po chvíli ticha se zmohl na odpověď:

„Dobře; tak mi to tedy ukaž. Já bych ti stejně jinak nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči,“ podal Anděle ruku a společně zmizeli. Ocitli se o dva dny později, nedaleko té prokleté křižovatky, kde se celé to neštěstí teprve za pět minut odehraje.

„Vidíš se? Sedíš vpravo na zadním sedadle,“ řekla Anděla a ukázala na pod nimi jedoucí Favorit, který se šílenou rychlostí blížil na křižovatku.

„Jo, vidím,“ přikývl Tom.

Ani Anděla, ani on si však neuvědomili, že po celou dobu, co jsou ve čtvrté dimenzi, mají úzký kontakt se svým tělem. Každá lidská duše totiž nepřetržitě a neovlivnitelně vysílá svému tělu signál, kterým ho informuje o aktuálním psychickém stavu, především o náladě depresivní, sklíčené a zlostné. Pokud ovšem intenzita některé z těchto tří nálad překročí určitou mezní hranici, tělo okamžitě vyšle své duši volací signál jako prevenci proti možnému nebezpečí.

Zbývá několik sekund do srážky Favoritu s náklaďákem. Tom s Andělou vše s odporem pozorně sledují. Intenzita Tomovi skličující nálady rychle stoupá. Favorit naráží do boku náklaďáku, auto se deformuje a pozemský život všech tří cestujících končí.

„NE!!!“ křičí Tom v afektu šílenství a jeho intenzita skličující nálady překračuje mezní hranici. Anděla netuší, co se děje, a Tom, doposud stojící vedle ní, mizí - vrací se do těla.

„Ne!!!“ volá Tom a prudce se zvedá z postele. Srdce mu rychle tluče a tváře má rozpálené. Mne si rozespalé oči a dívá se na budík. Půl druhé v noci. Z vedlejší postele se ozývá Tomův šestnáctiletý bratr Petr:

„Co blbneš? Seš normální?! Takhle mě budit!“

„Jo, promiň, měl jsem hrozný sen. Jeli jsem Favoritem a srazili jsme se s nějakým náklaďákem; ...a nikdo z nás to nepřežil,“ zkroušeně vypráví Tom.

„Hm, spi dál,“ zabručel Petr a usnul než bys řekl švec. Tom se ještě dlouho poté pokoušel usnout, než se mu to podařilo.

Zatím Anděla ve čtvrté dimenzi opět navštívila svou matku a sdělila jí, co a jak se přihodilo.

„...musím ti říct jednu důležitou věc,“ řekla matka na závěr, „kterou jsem se, jako každý jiný, dozvěděla při posledním odchodu z těla, tedy v den mé smrti. Takže i tobě to jednou, a já doufám, že za dlouho, bude řečeno. A teď k věci. Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak každý má celkem dva životy. Jeden v těle a druhý tady, ve čtvrté dimenzi. Jenže ani tady není život tak docela věčný. Každé duši je přidělena schopnost zhmotnit svou životní energii, vyslat ji kamkoliv na cokoliv, třeba i do naší třetí dimenze a někdy tak učinit až zázrak. Tím se však duše navždy rozplyne. Většina duší této schopnosti využila, protože věčný život je nesmírně nudný. To ti můžu potvrdit z vlastní zkušenosti.“

„Proč mi to říkáš? Snad toho také nechceš využít?“

„Ne, zatím ne; ale chci tě na to každopádně připravit, že bych se s tebou musela někdy navždy rozloučit,“ na chvíli se odmlčela a pak dále pokračovala:

„Teď tě asi zklamu, ale náš plán pravděpodobně nevyjde.“

„Nevyjde? Jak to?“ zděsila se Anděla.

„Kdyby se nám to totiž podařilo, tak už by se to v budoucnosti promítlo, rozumíš?“

„Ne. Vůbec to nechápu.“

„Vem si, že existuje jakási časová kontinuita. Nejlepší bude, když ti to názorně ukážu. Pojď se teď se mnou znovu podívat na tu bouračku.“

„Cože? Už zase? Vždyť jsem ji naposledy viděla před pouhými pěti minutami.“

„Já vím. Ale ty sis tam něčeho důležitého nevšimla. Tak jdeme; podej mi ruku.“ Anděla ji poslechla a obě zmizely.

Objevily se na jim dobře známém místě asi 30 sekund po srážce obou vozidel.

„Teď se pozorně dívej,“ pověděla Andělina matka a ukázala směrem, odkud přijel náklaďák. V tu chvíli se v těch místech vynořil taxi a těsně před křižovatkou zastavil. Ze zadních dveří vyběhla Anděla a se slzami na očích se svalila na zem do trávy, kde propukla v hysterický pláč.

„To koukáš, co?“ pronesla Andělina matka.

„To teda zírám. Ale co tam vlastně dělám?“

„Ty tomu budeš chtít zabránit, ale přijdeš bohužel pozdě. ... Už to konečně chápeš, jak jsem to myslela s tou časovou kontinuitou?“

„Hm,“ smutně řekla Anděla, „myslím, že ano. Takže to teď můžeme zabalit a budiž mu holt země lehká... a já zůstanu zase na ocet!“

„Ne, neboj se, normálně pokračuj v plánu dál a detaily nech na mě. ... A teď mě omluv, mám schůzku s tátou,“ zmizela. Shodou náhod se ve stejném okamžiku vedle Anděly objevil Tom, který právě podruhé během této noci dorazil do čtvrté dimenze.

„Chtěl jsem ti jenom říct,“ spustil hned rázně, „že pokud jsi mi chtěla způsobit ten nejotřesnější zážitek, jaký jsi mohla, tak se ti to dokonale povedlo. Sice nechápu, co jsem ti udělal, ale jsem rád, že si se hezky pobavila, nebo snad ne? Sbohem!“ Než stačila zmatená Anděla cokoliv říct, Tom zmizel. Anděla se vydala okamžitě za ním. Když ho ale našla v objetí  jeho dívky, s kterou se vášnivě líbal, se slzami v očích ho bez zaváhání opustila a svůj úmysl vysvětlit mu celou pravdu neuskutečnila. Uchýlila se do svého pokojíku, kde se rozhodovala, co udělá dál. Měla velkou chuť se na všechno vykašlat, ale silné pouto lásky, které ji k němu stále vázalo, jí to nedovolovalo.

Nakonec se za ním přece jen vrátila.

„To jsi zase ty?“ osočil ji hned Tom, „Kde bereš tu drzost mi ještě lézt na oči?“

„Nebuď tak zlý. Abys totiž věděl, já tě chci před tvým nešťastným osudem zachránit,“ bránila se uražená Anděla, „protože... protože tě mám... protože tě miluji, víš?!“ Dívka, s kterou se Tom doposud objímal, se na Andělu výhružně podívala, čímž jí chtěla jemně naznačit, že jí leze do zelí. Vzápětí se otočila na Toma a tázavě mu pohlédla do očí. Ten nechápavě pokrčil rameny a rozrušeně odvětil: „Eh, to je od tebe moc hezké, ale jak bys to vlastně chtěla udělat? Snad bys kvůli mě nepoložila svůj život? Ale to by stejně nepomohlo. Vždyť jenom na to, abych přežil, by bylo zapotřebí energie 1000 joulů! A kdybych z toho měl vyváznout zdravý, tak to by stálo aspoň další dva tisíce. A jeden člověk má jen kolem 100. To znamená 30 lidí. Tolik bychom jich v životě nesehnali.“

„Teď jsi mě tedy zaskočil. Máma mi sice něco o té energii před chvílí říkala, ale já ji moc neposlouchala. Mám totiž jiný plán. Kdybychom...,“ nedořekla, protože jí Tomova dívka skočila do řeči: „Podívej se, holčičko, mařit nebo naopak zachraňovat životy lidí na Zemi není povoleno. Je to jeden z nepsaných zákonů čtvrté dimenze a ty to dobře víš. Krom toho by se ti to stejně nepovedlo. Takže zase hezky běž, odkud jsi přišla, a mě s Tomem nech na pokoji.“

„Ty, že mě miluješ?! Radši bys mě viděla chcípnout jako krysu!“ zasáhl Tom, „jen ji nech pěkně domluvit. Tak pokračuj, prosím tě: ...kdybychom udělali co?“ a otočil se na Andělu.

„Já odcházím. Ale ty si, Tome, dobře rozmysli, co děláš. Změnit svůj osud - to je jako postavit se na odpor matce přírodě! Sbohem!“ rozčílila se Tomova dívka a zmizela.

„Jen si běž!“ zavolal za ní ještě Tom a pak už jen pozorně naslouchal Anděle, která konečně pokračovala: „Kdybychom totiž...,“ opět nedopověděla, protože zaznamenala volací signál a byla nucena se vrátit do těla. Než tak ale učinila, stačila ještě říct: „Musím se rozloučit, tělo mě volá. Uvidíme se zítra. Tak ahoj!“

„Ahoj! ...a odpusť mi ty moje blbý kecy, který jsem předtím měl. To jsem totiž ještě nevěděl, že se mě snaží zachránit tak výjimečná holka, jako seš ty!“ dořekl a Anděla zmizela.

Anděla se probudila s divným pocitem, znovu se jí zdálo o té havárii. Když se pak s tím ve škole svěřila Anežce, Anežka pravila: „Bouračka a nějaký mladý fešák, který z toho vždycky vyvázne, říkáš? Bůhví, co to má znamenat. Pravděpodobně to bude varování před jeho smrtí, protože ty, jakožto lidský organismus, si vždy všechno předěláš na pozitivní, ale skutečnost je jiná. Možná je to jen takový hloupý sen, ale na druhou stranu, proč by se jinak opakoval dvakrát?“

„Ty se v tom nějak hodně vyznáš, viď?“

„Ani ne, jdu na to jen logicky. Ale můžu ti doporučit jednoho mého známého, který by na to šel vědecky. Chceš jeho adresu?“

„Ale kdepak, já to neberu moc vážně. To já jen, protože vím, že se o to někdy zajímáš. ... A nebo mi ji radši dej, kdybych si to náhodou ještě rozmyslela.“

„Tak si piš: Norbert Skřet, Na Otočce 4...“

Stejného dne, kolem šesté hodiny večer, v domě číslo 4, v ulici Na Otočce:

Anděla zvoní na dveře s nápisem „ RNDr. NORBERT SKŘET “. Dlouho nikdo neotvírá. Pak se dveře pootevřely a z nich vykoukl mladý muž s knírkem.

„Vy jste pan doktor Skřet?“ promluvila Anděla. Muž přikývl a Anděla pokračovala: „Mě posílá Anežka Gregorová, jdu vás poprosit o radu.“ Doktor Skřet ji bez váhání pustil dovnitř, kde se posadila do křesla. Poté, co si doktor vyposlechl její prosbu, uvedl ji do jakéhosi hypnotického stavu a začal ji klást všelijaké otázky. Anděla zprvu odpovídala nic neříkající slova, která se ovšem postupem času měnila ve smysluplné věty. Zatímco Anděla v křesle pohodlně odpočívala, její duše nevěděla, kam by šla dřív. Aniž by si toho byl totiž doktor Skřet vědom, celá jeho hypnóza se zakládala na principu neustálého kmitání Anděliny duše mezi třetí a čtvrtou dimenzí (což byl také jeden z důvodů, proč Anděla odešla úplně duševně vysílena a zeslabena). Doktor Skřet Andělu v podstatě stále uspával, v okamžiku, kdy se ocitla ve čtvrté dimenzi, opět probouzel, a po návratu do těla zase uspával. A tento interdimenzionální děj probíhal tak rychle, že se Dimenzionální brána nestíhala ani zavírat. Tímto postupem doktor Skřet dokázal z Anděly pomalu získávat informace z externí paměti, které jsou tělu za normálních okolností nepřístupné. Anděla pod vlivem hypnózy popsala doktorovi vše o případu Tomáš Handl včetně jeho jména a přezdívky. Když se pak zpověď blížila ke konci, začala se u doktora projevovat jeho velká slabost pro ženy. Doktor Skřet přímo chorobně toužil po každé ženě, která se dobrovolně nechala uvést do takovéhoto bezmocného stavu, a musel se s ní za každou cenu sexuálně uspokojit. Poprvé se mu však dnes přihodilo, že jeho oběť ze záhadných důvodů kladla odpor. Anděla se bránila zuby nehty a donutila doktora přestat. Hypnóza se ohromnou rychlostí řítila ke konci, aniž by se o to doktor jakkoliv přičinil, a na závěr mu Anděla vrazila pořádnou facku. Když se pak z hypnózy úplně probrala, poslední, co si pamatovala, bylo, jak se uvelebila v křesle.

„Jsem přesvědčen, že vše proběhlo v pořádku,“ řekl nejistě a rozrušeně doktor, když si za Andělinými zády zapínal poklopec u kalhot.

„Opravdu? To jsem ráda. A jaký je výsledek?“ pověděla na to Anděla. Tu si uvědomila, že jí chybí levá bota. „Neviděl jste mojí botu? Asi mi při tom spadla...“ Doktor se znepokojeně rozhlédl, došel téměř na druhý konec pokoje a botu jí přinesl. Anděla ho s údivem pozorovala a čekala od něj nějaké rozumné vysvětlení.

„To se tu někdy stává... já bych se teď vrátil k tomu výsledku, slečno Andělo, nebo snad paní?“

„Ne, ne, slečna.“ Doktor se v duchu zaradoval.

„Váš sen vypráví o jakémsi mladíkovi, o Tomášovi Handlovi, který zaviní v blízké budoucnosti nějakou havárii a sám vyvázne nezraněn. Z místa činu pak nevinně beze svědků odejde, neboť ti všichni zahynuli,“ schválně to zkreslil, aby si Anděla o Tomovi myslela jen to nejhorší, přestože věděl, že ho ve snu celým svým srdcem miluje. Chtěl se sám stát jejím milencem a Toma, pokud by mu v tom jakkoliv bránil, zneškodnit.

„Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal,“ pokračovala Anděla.

„Není zač, bylo mi potěšením... se setkat s takovou milou dámou, jako jste vy.“ Poté ji doktor vyprovodil. Anděla se vrátila domů, kde brzo upadla do hlubokého spánku.

Ve čtvrté dimenzi nejdříve vyhledala Toma.

„To je takovej zatracenej idiot, ten doktor Skřet, to bys v životě nevěřil! Překazil mi můj plán!“ vyprávěla rozčílená Anděla a pokračovala již o něco tišeji: „Proč to ale udělal? Jaký k tomu měl důvod?“

„Jaký? Pojď se se mnou za ním podívat a hned to zjistíš,“ odvětil Tom, podal Anděle ruku, načež vzápětí zmizeli. Objevili se asi o pět hodin dříve, v pokoji doktora Skřeta, který právě začínal Andělu hypnotizovat. Když pak Anděla ze čtvrté dimenze viděla, jakého nemravného počínání se doktor dopouštěl, překročila její zlostná nálada mezní hranici; v tu chvíli zaznamenala volací signál a byla nucena se vrátit do těla.

Za čtvrt hodiny již byla zase zpátky. Když se pak s Tomem opět shledala, Tom povídá: „Je mi líto, že jsem ti to musel ukázat. ...ale teď aspoň víš, o co mu jde. Chce se s tebou jednoduše vyspat, a proto mě morálně znemožnil, abys byla pro něj volná... aspoň si to takhle vykládám.“ Anděla zamyšleně přikyvovala.

„A teď mi už konečně, prosím tě, pověz, jakým způsobem chceš té mé havárii předejít,“ pokračoval dychtivě Tom.

„Původně jsem si myslela, že tomu zabráním sama. Domnívala jsem se, že mi doktor všechno popravdě poví, včetně tvojí adresy, což bych šla pak vzápětí říct tobě. Jenže se tak nestalo. Budeš tomu muset tedy zabránit ty sám.“

„Já?“

„Jo, poslouchej. Až se dneska budeš vracet do těla, tak mě vezmi s sebou. Hned jak překročíš práh D-brány 4,3, začnu na tebe křičet, abys v blízké budoucnosti nejezdil autem. Podle mé teorie se totiž tato informace již bude ukládat do vnitřní paměti, kterou používáš normálně v naší dimenzi. A máme vyhráno. Ráno se probudíš a bude ti jakoby hučet v uších. Nějaký hlas ti bude našeptávat, že nesmíš nikam jet za žádnou cenu autem...“

„Teď jenom zbývá takový maličký detail, jestli tomu šeptání uvěřím a jestli se toho skutečně budu řídit... nějak se mi to nezdá.“

„Neboj se, zopakujeme to celé ještě jednou, vždyť nám zbývá ještě jedna noc!“ snažila se Toma uklidnit Anděla. Dívali se upřeně jeden druhému do očí a pomalinku se k sobě přibližovali. Když si byli již tak blízko, že se nosy dotýkali, Tom Andělu obejmul, sladce políbil a v této činnosti pak oba dlouho pokračovali.

Náhle se vedle nich objevil šílený doktor Skřet doprovázený jedním starším mužem a chopil se Toma za ruku, kterou mu vzápětí bolestivě zkroutil za záda. Tom využil své schopnosti pohybovat se pomocí myšlenek, přemístil se těsně za doktora a udeřil ho do hlavy.

„Ty... ty mizero...,“ přidala se Anděla a kopla doktora přímo do čidla bolesti. Ten udělal dva kotrmelce vzad a pomstychtivě pronesl:

„A co uděláš teď, ty parchante?!“ a hlavou kývl na svého společníka, který v tom okamžiku zmizel. A pak tiše dodal: „Díky Frede, byl jsi mi dobrým přítelem,“ popošel k Tomovi, rozpřáhl se a čekal, co udělá. Tom se chtěl opět vhodně přemístit někam jinam a doktora tak nečekaně napadnout. Jako kdyby mu však někdo vypnul ústrojí pohybu, nemohl se hnout z místa.

„Chtěl bys uhnout, co? A nejde ti to, viď?“ ušklíbl se doktor a rozpřáhnutou rukou ho praštil do břicha.

„Bodejť by ti to taky šlo, když za to můj kámoš obětoval život!“ a vrazil mu další ránu. Intenzita Tomovy depresivní nálady pomalu stoupala.

„Kdyby tě náhodou zajímalo, jak dlouho tady budeš muset takhle tvrdnout, tak přibližně kolem patnácti minut.“ Tom obdržel další bolestnou ránu. Intenzita jeho depresivní nálady prudce stoupla.

„Ty nejseš člověk! Ty jsi šílenec! Vždyť mě zabiješ! Můj psychický stav se stále zhoršuje, dostanu volací signál a já se nebudu moci vrátit do těla!“ volal zoufale.

„Já vím. O co si myslíš, že mi také jde? Chci, abys jednou provždy pochopil, že Anděla je má a jenom má!“

„Tak moment,“ vmísila se do řeči Anděla, „já nejsem ničí majetek,“ a strčila do doktora, který se však stačil včas přemístit jinam, takže ránu vůbec nedostal. Za to Tom si mohl na svůj účet připsat rovnou další dvě. Fanatický doktor pokračoval ve svém plánu stůj co stůj a intenzita Tomovy depresivní nálady se blížila k mezní hranici, přestože se snažil zůstat klidným, jak nejvíce to šlo. Anděla rychle přemýšlela, jakým způsobem situaci zachránit.

„Skočím pro matku,“ navrhla a čekala na Tomovo schválení.

„Ne, nechci, abys jí do toho tahala... a krom toho by už mohlo být pozdě. Mám jiný nápad,“ reagoval Tom a pohledem jí naznačil, aby se k němu co nejvíc přiblížila. Anděla to hned pochopila a Tom jí pak cosi zašeptal. Když tu si toho všiml doktor, prudce Toma kopl do čidla bolesti, intenzita jeho depresivní nálady překročila mezní hranici a vzápětí zaznamenal volací signál. Jakoby na rozloučenou mu Anděla podala ruku, políbila ho a někam zmizela.

„Ale, ale, snad tě neopustila, když jsi teď mrtvý?“ smál se vítězoslavně doktor.

„Bůhví, kam šla. A i kdyby mě opustila, stejně ji pro sebe nikdy nezískáš!“

„Ale ano. A když ne dobrovolně, tak pod vlivem hypnózy, ty chudáku jeden!“

„Opravdu? No vidíš... já ji ani nebudu muset přesvědčovat a půjde se mnou třeba až na konec světa!“

„Tobě půjde tak leda na pohřeb, ty hlupáku!“

„Myslíš? Tak se teď podívej ke mně do pokoje a uvidíme, kdo komu půjde na pohřeb!“

„No ne, ty si snad ještě věříš, že žiješ! Škoda, že tě nemůžu zase zpohybnit, jinak by ses na vlastní oči přesvědčil, jak hluboce se mýlíš. Ale abych ti udělal radost, tak se tam teda kouknu,“ skončil doktor a přemístil se k Tomovi do pokoje. Když však s hrůzou zjistil, že Tom v reálném světě sedí na posteli živ a zdráv, vrátil se rozsupěně k Tomovi ze čtvrté dimenze a s maximální rozrušeností pravil:

„Tak teď mi něco honem vysvětli: Jak je možný, že jsi tady vedle mě ve čtvrté dimenzi a zároveň je tvoje tělo normálně vzhůru a žije? ... Mně už to dochází... Kam vlastně zmizela Anděla? Že ona to vzala za tebe?!“ Tom mlčel, schválně neodpovídal. Doktor si snadno ověřil, že se Anděla ve čtvrté dimenzi nenachází.

„Ta děvka! Předpokládám, že jste si vyměnili kódy.“

„Chytrá hlavička,“ smál se Tom.

„No dobře. Když se teda nemůžu pomstít tobě, tak to odnese ona!“ Rozpřáhl se, aby Toma znovu udeřil, protože se Tomův psychický stav při výměně kódů zklidnil na nulovou hodnotu. Než tak však učinil, Tom ho okřikl: „Zadrž, na něco si zapomněl!“

„Na co?“

„Že mi už vypršel čas,“ a pěstí mu vrazil mezi oči. Tom byl volný a začal se mstít. Doktor ani nepotřeboval dlouho váhat nad tím, co udělá, věděl, že by při souboji s Tomem neobstál, a tak mu utíkal v prostoru i v čase, jak jen mohl. Zanedlouho Tom zaznamenal volací signál z Andělina těla, protože vlastnil její kód, a do něj si pak také vlezl. Doktor též nezůstal dlouho ve čtvrté dimenzi, ve třičtvrtě na sedm musel zpět.

Anděla (v Tomově těle) seděla na posteli a hledala vypínač od lampy. Přišlo jí sice dost divné, že ho našla na jiném místě než obvykle, ale když pak rozsvítila, nestačila se divit. Všechno bylo pro ni nové, nic nepoznávala, dokonce nechápala, kdo je ten člověk vedle ní, který se vlivem světla právě probudil.

„Co je? To už se ti zase zdálo o té bouračce? Kolik je hodin?“

„Počkej, kde to vlastně jsem? A jak jsem se sem vůbec dostala?“ řekla na to Anděla, když tu si uvědomila, že mluví mužským hlasem, „... a co to mám za směšný hlas? ... a kde mám mou noční košili?“

„Seš normální? Co se ti to proboha zase zdálo?! Mlč a spi dál!“

„Ne, tady končí legrace, vždyť já tě vůbec neznám! Kdo ty vlastně seš?“

„No od jak živa  jsem tvůj brácha, copak už mě za něj nepovažuješ?“

„Můj bratr? Můj bratr Marek?“

„Ne, Petr přece...“

„To je zvláštní... Všechno tu je jiný, změněný! ... a kde je tady záchod? Nutně potřebuji...“

„Ty seš asi vážně švihlej! Nevím, jestli seš tak blbej, nebo to na mě jen tak hraješ, ale záchod jsou druhé dveře vpravo vzadu.“

„Díky,“ zvedla se a šla do dveří, jak jí „bratr“ poradil.

Krátkodobé ticho přerušil děsivý výkřik vycházející ze záchodu. Odtud teď vylezla vyděšená, od pasu dolů svlečená Anděla a zkoumavě si prohlížela své pánské přirození. A to už se kolem ní seběhl zbytek rodiny, který se křikem probudil, a matka hned starostlivě spustila:

„Co se děje? Nestalo se ti nic?“

„Ne, vůbec nic se nestalo,“ řekla ironicky, „pouze to, že jsem kluk! A nevím, jak se tady s tímhle zachází,“ a ukázala si na pohlavní orgán. Bylo toho na ni zkrátka moc.

„Musím jen zjistit, co se to se mnou stalo. Takže si o mě nedělejte, paní, žádné starosti, jsem naprosto v pořádku,“ řekla dál Anděla a zalezla zpět na záchod. Za chvíli opět vyšla ven. Matka se na svého syna nevěřícně podívala a šáhla mu na čelo, aby se přesvědčila, jestli nemá horečku. Když ale zjistila, že jeho teplota je normální, s úzkostí pravila: „Hochu, hochu, ty ses nám dočista pomátl. Já snad zavolám nějakého lékaře...“

„Spíš rovnou psychiatra,“ podotkl otec.

„Ne, nikoho nevolejte. Jsem úplně normální, jenom jsem ve špatném těle, lépe řečeno tady v hlavě,“ a ukázala si na hlavu, „je někdo jiný - ne váš syn. Teď mi zbývá už jen zjistit, koho tělo to je. Takže jak se jmenuje váš syn - vlastně já?“

„Moc tomu nerozumím, ale ty si přece můj Tomášek, můj milovaný syn...,“ rozvzlykala se matka.

„A příjmením?“

„Handl,“ odvětil zarmouceně otec.

„Cože? Tomáš Handl? Vždyť ten teď má někdy zavinit nějakou tu havárii... mě se o tom dvakrát zdálo... ještě tak, abych to za něj teď provedla já!“ zděsila se Anděla.

„Havárii? Nedej bože, to snad ne!... Takže ty tvrdíš, že ty nejsi ty. Tak dobře. V tom případě kdo tedy vlastně jsi?“

„Anděla - Anděla Vlková,“ a podala matce přátelsky ruku. Ta ji odmítla a kývla na otce, aby přece jen zavolal toho psychiatra. Když to Anděla zpozorovala, odešla do pokoje, kde se předtím probudila, převlékla se do šatů, které se válely vedle její postele, a chystala se k odchodu.

„Já odcházím, nemá cenu se s vámi hádat! Do noci jsem zpátky. Sbohem!“

„Počkej, co škola? To nepůjdeš vůbec do školy?“

„Ne.“

„A co ta schůzka se Zuzkou? Tam také nepůjdeš? Vždyť si to plánujete již celý týden!“

„Zuzka? Kdo je to?“

„Tvoje děvče přece! To už jsi taky zapomněl?“

„Kde s ní mám tu schůzku?“

„Asi u ní doma, ale to bys snad měl vědět ty sám, ne?“ Anděla neodpověděla, vrátila se k sobě do pokoje a zeptala se lstivě usínajícího bratra:

„Hej, brácho, potřebuji od tebe trochu informací... asi jsem utrpěl lehký otřes mozku a na nic si nevzpomínám... takže, kde mám dnes schůzku se Zuzkou? A jak se jmenuje příjmením?“ Bratr neochotně odpovídal a Anděle se tak podařilo na něm vyloudit všechny potřebné informace, které potřebovala k tomu, aby se dnes mohla se Zuzkou sejít. Když pak opouštěla místnost, bratr ještě prohodil:

„A nezapomeň si vzít kondomy...“

„Kondomy?“ přerušila ho Anděla a měla co dělat, aby se zděšením udržela na nohou.

„Jo, budou se ti dneska určitě hodit. A kdybys náhodou zapomněl, kde je máš, tak ve stole, ve třetím šupleti od shora. Nevadí ti, že ti je občas beru, viď?“

„Ne, klidně,“ řekla Anděla chvějícím hlasem, nervózně vysunula příslušnou zásuvku, vzala jednu krabičku a na chvíli se zastavila, aby se trochu uklidnila.

„Tak už běž, chci spát. ...a užij si to!“ řekl dál bratr.

„Díky za všechno, zatím čau,“ pověděla Anděla a z bytu odešla.

Venku byla tma a pouliční hodiny ukazovaly čtvrt na sedm. Chudák Anděla byla nesmírně zmatená. Připadala si jak vězeň v cizím těle, nespravedlivě odsouzená za něco, co neprovedla. Nevěděla, kam jít, co dělat. Jedno jí však bylo hned od začátku jasné, schůzku se Zuzkou si nechtěla nechat ujít. Do čtyř hodin, kdy se měla schůzka konat, jí ale zbývalo spoustu času, a tak se rozhodla vypátrat své opravdové tělo. Vydala se tedy na cestu domů.

Za hodinu a půl Anděla (v Tomově těle) dorazila k paneláku, kde bydlela, snadno se dostala dovnitř a zazvonila na příslušný dveřní zvonek. Přišel jí otevřít její otec. Anděla si musela dávat dobrý pozor na jazyk; bylo jí jasné, že se nemůže chovat přirozeně jako ke svému otci, ale jako cizí osoba.

„Dobrý den, já jdu za Andělou, je doma?“

„Není, někam odešla. Ale možná je to tak lepší, dnes s ní totiž nebyla vůbec rozumná řeč, chudák holka se dočista pomátla. Víte, co říkala? ... že je prý nějaký chlap, ...počkejte, jak on se jenom jmenoval?“

„Nebyl to náhodou Tomáš Handl?“

„No to je on! Jak to víte?“

„Ale... tak... zrovna mě to napadlo. Tak já se stavím později...“ chtěla se již rozloučit, ale otec ji nenechal domluvit:

„Mám jí něco vzkázat? Třeba, ať vám zavolá, nebo tak něco? Jak se vlastně jmenujete?“

„Já? Eh, ...no,“ rychle přemýšlela, co si vymyslet, „Viktor Janzík,“ řekla nakonec, protože ji nic lepšího nenapadlo, a dále pokračovala: „Ale nic jí neříkejte, já jí kdyžtak zavolám. Tak nashledanou.“

„Počkejte, máte naše telefonní číslo?“

„Ano, znám ho dokonce nazpaměť: 73 84 34, je to správně, ne?“ Otec udiveně přikyvoval.

„Ale teď už se vážně musím rozloučit, takže nashledanou.“

„Nashledanou,“ řekl otec a zabouchl.

Anděla odešla do blízkého parku, kde se usadila na lavičce, a přemýšlela, co udělá dál. Slunce jí svítilo nepříjemně do očí, a tak je zavřela. Netrvalo dlouho a usnula. Když se asi po půl hodině s křikem probudila, zdálo se jí o doktorovi Skřetovi, který ji ve snu znásilnil a brutálně zavraždil. Uvědomila si, že se jí o něčem podobném zdálo už dnes v noci a že se kvůli tomu také probudila. Dostala strach, že by něco z jejích nočních můr mohlo souviset s realitou. Napadlo ji doktora znovu navštívit, aby se o tom zvláštním člověku dozvěděla něco víc a aby zjistila souvislost mezi jejím snem a nynějším převtělením s Tomášem Handlem. Tento nápad uznala za rozumný, nemeškala časem, vypravila se do ulice Na Otočce, do domu číslo 4, do dveří se štítkem „RNDr. Norbert Skřet“.

„Mě posílá Anežka Gregorová,“ začala tradičně Anděla, když doktor otevřel, „trpím častými nočními můrami a vy byste mi prý dokázal pomoct, tak vás jdu poprosit o radu.“ Doktor dlouho váhal, jestli si má neznámého muže pustit k sobě dobytu, po chvilce uvažování ale Andělu přeci jen pozval dál a usadil ji do stejného křesla jako minule. Anděla se představila jako Viktor Janzík a chtěla po doktorovi, aby jí vysvětlil význam jejích snů. Následovala krátká hypnóza, během které Anděla líčila své noční zážitky, a když skončila, doktor poměrně rozrušeně řekl: „Vy jste velice ojedinělý případ, s kterým jsem se ještě za ta léta, co se této činnosti věnuju, vůbec nesetkal. Váš příběh, který jste mi právě odvyprávěl, je totiž úplně stejný jako příběh jedné dívky, která tady byla včera. Neznáte ji náhodou? Jmenuje se Anděla Vlková.“

„Ne, tu bohužel neznám,“ odpověděla neklidně Anděla a doktor pokračoval:

„Stejně je to zvláštní... oba máte totiž stejný způsob řeči a dokonce se mi i chvílemi zdálo, že mluvíte v ženském rodě... já se teď vrátím k tomu obsahu, takže: můžu vás potěšit, vaše sny jsou velmi pozitivní. Je to divné, ale ve snu vystupujete pravděpodobně jako žena milující muže jménem Tomáš Handl, který se stane jednoho z příštích dnů obětí autohavárie. Vy děláte ovšem vše proto, aby se tak nestalo, k čemuž vám oběma pomáhá vaše vzájemná láska. ... Zní to možná směšně, jako z pohádky, ale je to pravda, ...přesně jak jste mi to řekl.“

„A ta dívka, co tady byla včera, té se zdálo skutečně o tom samém?“

„No ano, ...sám jsem z toho jelen. Ledaže vy byste byl ten muž, ten Tomáš Handl, ...ale to by se vám muselo zdát o ní a ne o sám sobě! Počkejte, víte co? Já vám dám její adresu, třeba vám o tom poví něco sama,“ a odešel do vedlejšího pokoje. Za chvilku se vrátil a držel v ruce malou kartičku, z které začal číst údaje: „Tak si pište: Anděla Vlková, Zámotkova 17...“ Anděla snadno poznala svou identifikační kartu do školy a vyhrkla:

„Kde jste to vzal?“

„Co? Tu kartu? Asi si jí tu zapomněla...“

„Jo tak zapomněla? Dejte to sem,“ řekla naštvaně Anděla, vytrhla mu kartu z ruky a vrazila mu pořádnou ránu do obličeje. Trochu pozdě si uvědomila, že je v Tomově těle a že má tím pádem mnohem větší sílu, takže doktor Skřet se svalil na zem.

„A teď ještě jednu za to včerejší lhaní, ty bastarde!“ kopla ho do břicha a tiše odešla.

Čas plynul a schylovalo se ke čtvrté hodině odpolední. Anděla zazvonila na dveře Zuzky, Tomovy přítelkyně, a napjatě čekala, co se stane dál. Přišla otevřít rozzářená, v průsvitné blůzce oblečená dívka a s touhou po něčem vzrušujícím povídá:

„Pojď dál, už tě očekávám.“

„Ahoj,“ řekla nesměle Anděla a vstoupila dovnitř. Zuzka ji poté zavedla do velkého pokoje, sedla si na měkkou postel a nalila dvě plné sklenky vína. Jednu z nich pak podala Anděle, která se zatím pohodlně uvelebila v křesle, druhou zdvihla směrem vzhůru a pronesla:

„Tak na zdraví a na tento báječný večer!“

„Na zdraví,“ dodala Anděla a trochu se napila. Vzápětí se podívala na hodinky. Ukazovaly čtyři hodiny a pět minut. Mírně zneklidněla, protože čekala Toma každou chvíli přijít, ale on nikde. Zuzka teď odložila skleničku, na posteli se rozvalila a rozepnula si první knoflík u blůzy. Pohledem se snažila k sobě Andělu nalákat, ale ta ji k jejímu údivu ani nesledovala; prohlížela si vitrínku s hrníčky.

„Co je to s tebou? Neposlala jsem snad rodiče na chatu pro nic za nic, nebo jo?“ řekla trochu rozzlobeně a rozepnula si další knoflík.

„Ne, to víš že ne,“ odpověděla rozpačitě Anděla a přesunula se k Zuzce na postel, aby ji uklidnila. Pak se znovu podívala na hodinky. Čas běží, situace jde do tuhého a Tom stále nikde, pomyslela si a ještě více zneklidněla. Zuzka si sundala svou blůzku, a odhalila tak svá velká ňadra. Celá vyplašená Anděla hned reagovala:

„Eh, už si byla někdy v takové situaci, kdy něco chceš, a při tom vůbec nevíš, jak toho dosáhnout?“

„Ne, ale vím jak takovou situaci řešit!“ usmála se, převalila se na Andělu a začala ji vášnivě líbat. Anděla nasadila hrůzyplný obličej, jako by jí právě po těle lezl ten nejodpornější pavouk. Když to Zuzka spatřila, zvedla od ní hlavu a zklamaně pronesla: „Tak to nestálo za nic! Třeba se nám bude líp dařit tohle,“ a rozepnula Anděle kalhoty. V tu chvíli se ozvalo drnčení dveřního zvonku. Konečně, zajásala v duchu Anděla a šla otevřít. Cestou pro jistotu za sebou zavírala všechny dveře, aby se k Zuzce nic z případného rozhovoru nedoneslo. Za dveřmi, jak předpokládala, stál Tom (v těle Anděly). Chvíli na sebe vyjeveně koukali, protože sami sebe doposud viděli jen v zrcadle, a pak Tom začal řeč:

„Jak se to vlastně stalo? Proč jsem já v tobě a ty ve mě?“

„Nevím, ale muselo se to stát někdy v noci.“

„Hm, a co Zuzka? Jak s ní vycházíš?“

„Ani se neptej. Chtěla, abych se s ní milovala!“

„A milovali jste se?“

„Ne, naštěstí jsi akorát přišel.“

„Ach jo, měl to být náš první styk. Tolik jsme se na to oba dva těšili... a takhle to dopadlo!“

„To mi je moc líto...“

„Co já bych za to dal, kdybychom si to teď mohli zase zpátky prohodit! Všechno bych ještě stihl napravit...“

„Můžeme to zkusit. Já osobně se domnívám, že to půjde udělat z úst do úst jako při umělém dýchání. Představuji si to jako dvě duše, které si musíme prohodit, a to by právě mohlo jít tou pusou.“

„Ty jsi génius! To by mě fakt nenapadlo!“ skončil Tom, oba zavřeli oči a začali se líbat. Za chvíli se ústy od sebe oddálili a Anděla pověděla:

„Hm, stále jsem v tobě, někde nastala asi chyba, zkusíme to ještě jednou,“ a pokračovali v líbání. Oběma se tato činnost velmi zalíbila, a tak úplně zapomněli, že vzadu v pokoji netrpělivě čekala Zuzka. Té po chvíli došly nervy, vběhla do předsíně a s úzkostí na srdci spatřila, jak se její milenec líbá s nějakou cizí ženskou.

„Jak si jen mohl? Vždyť mi z toho praskne srdce!“ a vrazila Anděle (v Tomově těle) pořádnou facku.

„Zuzko, prosím tě, uklidni se, já ti to všechno vysvětlím,“ zasáhl Tom.

„Ty se do toho nepleť! To je jen mezi mnou a Tomem!“ odsekla Zuzka.

„Tak ti to teda vysvětlím já,“ připojila se Anděla, ale Zuzka jí hned skočila do řeči:

„Nechci nic slyšet! Nemá cenu se obhajovat, já to chápu až moc dobře! Teď, když už je náš vztah historií, tak ti totiž můžu něco říct. Já mám taky ještě jednoho přítele, víš?! Měla jsem vás oba moc ráda, tebe možná dokonce ještě trochu víc, ale v životě by mě nenapadlo si ho pozvat k tobě domů. Jak jsi jen mohl udělat takovou hloupost? Mohl to být takový krásný večer dneska,“ na chvíli se odmlčela, „a teď oba ven z mého bytu, nechci vás už nikdy vidět!“

„Když je to teda takhle, tak v tom případě nemám, co bych dodal. Pojď Andělo, jdeme!“ řekl Tom a odešli.

Namířili si to rovnou do parku.

„Je mi moc líto, co se stalo.“ začala cestou Anděla.

„Já toho ani nelituju. Měl jsem ji sice opravdu rád, ale když měla kromě mě ještě někoho jiného, tak nakonec je jenom dobře, že to takhle skončilo. Člověk bohužel nikdy neví, co mu kdy osud přichystá.“

„Když už mluvíš o tom osudu, tak ti musím něco říct. Mně už se o tobě asi dvakrát v noci zdálo a vždycky to skončilo bouračkou a tvou smrtí. Tak mě napadá, jestli to náhodou...“

„Ani to nevyslovuj! Mně už se o tom také jednou zdálo. Ani nevíš, jak jsi mě právě vyděsila. Přivádíš mě na hrůzné myšlenky. Kdybych bral v úvahu tu nejhorší možnost, že by to nemusel být jen obyčejný sen, ale pohled na mou neodvratitelnou budoucnost, tak... ne, ne, dál už to radši ani nebudu domýšlet. Už takhle je to dost strašné. A teď ještě tato nepochopitelná výměna těl, to určitě nebude samo sebou. Pravděpodobně s tím máš také něco společného. Třeba zemřeš se mnou... a nebo mě máš naopak varovat, kdoví?“

„Měla bych ti asi povědět o jednom člověku, o doktorovi Skřetovi. Je to...,“ a vyprávěla mu, co vše se jí s ním přihodilo a co jí o jejích snech řekl.

„Jednoho z příštích dnů? To snad, proboha, ne!“ zděsil se Tom, když se Anděla zmiňovala o době údajné havárie.

„Já nevím, tak mi to doktor povídal.“

„Stejně je to všechno divné. Já totiž ani nemám auto a taxíkem zásadně nejezdím... a stopem už vůbec ne! V příštích dnech se nikam cestovat nechystám, takže to vypadá nereálně.“

Po chvilce dorazili do parku.

„Co uděláme teď?“ zeptala se Anděla.

„Musíme si prohodit zpátky těla. Bojím se, abychom tak nezůstali na vždycky. Ty jsi říkala, že se to muselo stát v noci, a teď už je skoro tma. Tak co kdybychom si na chvíli lehli a spali?“

„Kde? Tady v parku na trávě?“

„Ne, u nás doma.“ Anděla to schválila a společně se pak vydali k Tomovi domů. Když vkročili do bytu, Tomovi rodiče je hned zasypali všelijakými otázky. Anděle dalo dost práce je uklidnit,přesvědčit, že už je normální, a vysvětlit, že Tom je její nová přítelkyně, protože se se Zuzkou právě rozešla. Rodiče se sice dost divili, ale nekladli jim žádný odpor. Tom s Andělou je ještě poprosili, aby je po delší dobu nerušili, odebrali se k sobě do pokoje, nařídili budík na čtvrt hodiny a šli spát.

Ve čtvrté dimenzi, kde se oba během deseti minut ocitli, si vyměnili zpět kódy a než si stačili cokoliv podstatného říct, zazvonil budík. Vrátili se tedy do svých těl, tentokrát ale již každý do svého.

„Funguje to! Já jsem zase já!“ volal nadšeně Tom, když se probudil. Podíval se na Andělu, která též jásala radostí, a okouzleně konstatoval:

„Ani jsem si nevšiml, že jsi tak hezká, když jsem byl v tobě.“ Anděla se začervenala.

„Oh, děkuju za poklonu. Teď jsem si vzpomněla, že jsem ti ještě něco neřekla. Ve snu tě totiž celým svým srdcem miluji.“ Tom se usmál a povídá:

„Kdybych si měl teď něco přát, tak bych bez váhání volil, aby se tato část snu stala skutečností. A pokud se mi doposud o tobě něco podobného ještě nezdálo, tak od teďka se tak stane každou noc, každý den, každou chvilku.“

„To je od tebe hezké. Já o tobě také nebudu snít jen v noci. Chci, abys věděl, že pro mě znamenáš hrozně moc. Změnil jsi můj život, od té chvíle, co tě znám, se mi zdá mnohem lepší, zajímavější.“

„Andělo, je mi smutno ti to říkat, ale měla bys už jít. Tvému otci jsem totiž slíbil, že přijdu na večeři domů, a je půl osmé.“

„Chudák táta, má o mě vždycky hrozný strach. Tak to já musím letět, zatím čau!“

„Čau! Doufám, že se nevidíme naposledy!“

„Ne, určitě ne,“ zavolala ještě za ním ve dveřích Anděla a odešla. Čas plynul hrozně rychle a blížila se jedenáctá hodina. Okna domů, paneláků, mrakodrapů a jiných budov zhasínala, všichni se ukládali ke spánku. Mezi ně patřili i Anděla a Tom, jejichž duše se už nemohli dočkat, až se setkají ve čtvrté dimenzi.

Ve čtvrté dimenzi:

„Líp se to snad ani stát nemohlo,“ oznámil Anděle Tom, když společně hodnotili prožitý den.

„To je fakt. Musím ti říct jednu úžasnou novinu! Zkus schválně hádat, jakou mám dneska při návratu do těla ztrátu obecných informací.“

„96%?“

„85! To je, co?“

„Jo, je to skvělý, ale moc nám to nepomůže, protože já mám jenom 97.“

„To nevadí. Uděláme vše podle plánu, jak jsme se minule dohodli, a musí to vyjít. Dokonce ani nebudeme potřebovat pomoc od někoho z mrtvých.“

„Já bych se teď radši šel na tu bouračku podívat a hned zjistíme, jak jsme na tom.“

„Ne, to ne. Nesmíme o tom pochybovat, musíme si věřit. Nebudeme si přece znepříjemňovat tuto nádhernou noc.“

„Asi máš pravdu. Nebudu klesat na mysli, prostě to dokážeme!“

„Určitě!“ pronesla sebejistě Anděla a Toma objala. Oba se pak dlouho dívali na krásnou tmavomodrou oblohu a ukazovali si navzájem jednotlivá souhvězdí. Dále si vyprávěli o svém dětství a o svých dětských láskách a touhách, které se jim podařilo či nepodařilo naplnit. Čas byl neúprosný, běžel rychleji, než se zdálo, a noc se chýlila ke konci.

Tom s Andělou již čekali v Tomově pokoji a sledovali display budíku, který měl každou chvíli zvonit.

„Chci abys věděl, že ať to dopadne jakkoliv, tak tě nikdy nepřestanu milovat. Stále tě budu mít ve svém srdci.“

„Já tebe taky,“ pověděl Tom a naposledy Andělu obejmul. Na rozloučenou se několikrát políbili a budík zazvonil.

„Drž mi palce, jdu na věc,“ řekl Tom s nuceným úsměvem.

„Budu,“ pravila Anděla, chytla se Toma za ruku a oba zmizeli. Objevili se před Tomovou D-bránou, Tom se identifikoval svým kódem a D-brána 4,3 se otevřela. Sotva vstoupil, Anděla za ním začala hned volat, aby tohoto dne v žádném případě nejezdil autem. Přestala až v okamžiku, kdy se D-brána 4,3 zavřela.

Tomovi to skutečně připadlo jako nějaký hlas, nějaká nadpřirozená bytost, která mu napovídá a radí, co má dělat. Vzhledem k těm záhadným snům si nechal říct a vážně se rozhodl autem nejezdit.

Když se probudila Anděla, měla živý sen o tom, že se ta havárie stane dnes. Rovnou ze školy se vydala za Tomem, aby ho včas varovala. Jeho rodiče jí ale sdělili, že ještě nepřišel a že mu tedy vzkážou, aby jí hned, jak se vrátí, zavolal.

Anděla seděla doma v křesle a četla si noviny. Každou chvíli se dívala na hodiny a netrpělivě očekávala, kdy jí Tom zavolá. Každá minuta jí připadala věčností a když telefon náhodou zazvonil, vrhla se po něm jako gepard po své kořisti. Bohužel to vždycky byl někdo jiný. V půl deváté jí již bylo jasné, že se na ní zapomnělo. Klížily se jí oči, a tak dlouho netrvalo a v pohodlném křesle usnula.

Ve čtvrté dimenzi se tentokrát s Tomem nesetkala, protože ten oslavoval na večírku a zdaleka se ještě nechystal spát. Anděla byla zoufalá, bála se, že se probudí až ráno, když už bude po všem. Dlouho přemýšlela, co udělá. Když v jedenáct zjistila, že její otec už šel také spát a že ji tedy nemá kdo vzbudit, navštívila svého bratrance Pavla a požádala ho:

„Potřebuji nutně zpátky do těla. Je to dost naléhavé. Tak jestli bys mě mohl trochu...“

„Předem promiň,“ řekl lítostně bratranec a párkrát Andělu udeřil do čidla bolesti. Intenzita její skličující nálady brzo překročila mezní hranici, vzápětí obdržela volací signál a vrátila se do těla.

Probudila se celá zpocená, rychle jí došlo, že musí zasáhnout, oblékla se a tiše odešla. Za třičtvrtě hodiny dorazila k Tomovi domů. Přišel otevřít rozespalý otec v pyžamu:

„Co je? Hoří nebo co? Víte vůbec, slečno, kolik je hodin? Za pět minut dvanáct!“

„Já se moc omlouvám, ale potřebuji nutně vědět, co je s Tomem.“

„Co by s ním bylo? Je na večírku u svých kamarádů...“

„Kde je to? Musím za ním jít!“

„Teď v noci? Venku v ulicích je nebezpečno a vy jste taková mladá...“

„O mě se nestarejte, tak kde to je? Hrozně spěchám!“ Otec jí tedy podrobně vyložil cestu, Anděla poděkovala a odešla.

Když dorazila na popsané místo, do jedné odlehlé části města, bylo třičtvrtě na jednu.

“Sháním Tomáše Handla, je tu?“ vyhrkla na osobu, která jí přišla vstříc.

„Ne, před chvílí odjel ...a byl pěkně zlitej.“

„Odjel? Autem?“

„No ano, jak jinak?“

„Pane bože, jak je to dlouho?“

„Asi pět minut.“

„A kam jeli?“

„K Bédovi domů, to znamená do Chvátova, myslím, že to vzali po hlavní.“

„Díky, ...taxi, taxi!“ začala volat a během minuty již seděla v taxíku.

„Jeďte, prosím, do Chvátova, potřebuji dohonit jeden vůz jedoucí pět minut před námi, držte se stále na hlavní,“ řekla Anděla řidiči a poté se rozjeli. Cestou řidič navrhl, že to vezme zkratkou a že se na hlavní zpět napojí těsně před Chvátovem. Anděla souhlasila, a tak odbočili.

Za chvíli není na krok vidět, padla hustá mlha. Anděla stále přikazuje řidiči, ať jede rychleji, ale ten je rozumně proti. Konečně se blíží k místu, kde se mají znovu napojit na hlavní silnici. Řidič před křižovatkou zpomaluje, když tu oba slyší děsivou ránu. Anděla po zastavení vybíhá z taxíku ven a s hrůzou vidí zdeformovaného Favorita vtlačeného do boku náklaďáku; přesně jako v tom snu. S chutí ukončit bez váhání svůj život se vrhá na zem do trávy, kde propukla v hysterický pláč. Řidič taxíku volá auto-telefonem záchrannou službu a jde pomoct vyprošťujícímu se řidiči náklaďáku.

Anděla po pár minutách zaznamenala, že se k ní blíží něčí kroky. Zvedla hlavu a asi pět metrů od ní zpozorovala mužskou siluetu. Na první pohled bylo poznat, že dotyčný je celý mokrý, na skrz promočený. Když se muž přiblížil natolik, že mu bylo vidět do tváře, podal Anděle ruku a jí známým hlasem pověděl:

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“ Anděla se chopila podané ruky, utřela si slzy a její uplakaný obličej se rázem rozveselil.

„Tome! Ty žiješ? Já myslela, že jsi jel tím autem...“

„Taky, že jel. Jenže jsem před křižovatkou vyskočil.“

„Vyskočil? Jak tě to napadlo? A proč jsi tak mokrý?“

„Ráno mně cosi říkalo, že nesmím dnes jezdit autem. Vzhledem k těm varovným snům jsem se rozhodl tomu hlasu uposlechnout. Na večírku jsem to ale trochu přehnal s pitím, a tak jsem vůbec nevěděl, kde mi hlava stojí, natož abych si vzpomněl, že nemám jet autem. Pak už jsem jenom uvítal, když se mi Lojza nabídl, že mě sveze domů. Cestou se mi hrozně motala hlava, vůbec se na nic nepamatuji. Pak jsem ale najednou během sekundy záhadně vystřízlivěl, všiml si, že Lojza jede místo přímočaře po jakési sinusovce, a tak jsem ho poprosil, aby zastavil. Ten mě ale vůbec nebral vážně a jel dál stejnou rychlostí. Pak jsem si vzpomněl na ty sny, a tak jsem se rozhodl za jízdy vyskočit. Protože tuto cestu dobře znám, tak jsem přesně věděl, v kterém místě pojedeme kolem rybníku. V okamžiku, když jsme jeli po hrázi, jsem tedy vyskočil, přistál ve vodě, vylezl a šel dál pěšky. No a pak už to znáš. Během chvíle se ozvalo skřípění brzd a náraz. A když jsem přišel blíž, uviděl jsem tu tebe. ... Co ty tu vlastně děláš?“

„Chtěla jsem tě varovat, protože se mi zdálo, že se to stane právě dnes. Mě spíš zajímá, jak to, že si tak najednou vystřízlivěl?“

„To bych také rád věděl. Ale nebýt toho, nebo stát se to o pět minut později, tak jsem teď mrtvej.“

„Asi zázrak,“ řekla Anděla a za chvilku dodala: „Vím, že se známe jenom den, ale musím ti říct, že jsi opravdu báječný kluk a že tě miluju.“

„Já tebe taky, protože ty jsi zase ta nejlepší holka, kterou znám.“ Stál proti ní, jemně jí k sobě přivinul a přitiskl své rty na její. Tu se odněkud ozval Anděle velice známý hlas:

„Bože, to je nádhera! Moc vám to spolu sluší. Tak ať vám to dlouho vydrží!“

„Mami? Jsi to ty?“ zeptala se Anděla, protože poznávala hlas své matky.

„Ano, mé dítě, jsem to já. A ještě něco: s tím vystřízlivěním to nebyl zázrak, to byla moje práce. Ale teď už musím jít...“

„Počkej ještě, kde jsi? Ukaž se!“ volala do neznáma Anděla.

„Ukázat se bohužel nemůžu a můžu ti jen říct, kde jsem. Žiju teď v páté dimenzi......“