Poslechněte si nereálný příběh odehrávající se v nereálné době, v nereálném městě, v nereálné tramvaji jedoucí za nereálných podmínek nereálně dlouho do nereálně daleké nekonečné stanice... I kdyby v tomto příběhu bylo všechno nereálné, tak jedna věc je jistě skutečná - lidé, jejich činy a jejich vlastnosti. Řekl bych dokonce, že lidé jsou vždy až neskutečně skuteční. Zvláštní.

* * *

Na první pohled se Petrovi zdálo, že si v tramvaji nikde nesedne. Prodral se davem ve směru jízdy o pár kroků dál a malou skulinou spatřil jedno volné sedadlo. Prodíral se tedy dál. Připadalo mu velice zvláštní, že čím více se k volnému místu přibližuje, tím méně stojících lidí potkává. Ale pak to ucítil. Zatajil dech a pohlédl pod tu volnou sedačku. Zvratky. Okamžitě odvrátil hlavu a vracel se zpět k posledním dveřím, kterými na další stanici vystoupil.

Čas běžel, stojící lidé postupně vystupovali a v tramvaji zůstali pouze sedící. Všechna místa, až na to jedno zmiňované, byla obsazena. Jakousi podivnou náhodou se věk všech cestujících pohyboval okolo sedmdesáti a ještě ke všemu to většinou všechno byly ženy.

Sotva se tramvaj zase jednou zastavila, nastoupil do ní prvními dveřmi jeden starší pán. S velkou námahou se dobelhal k prvnímu invalidnímu sedadlu (celkem jich je tam šest) a na stařenku, která na sedadlu doposud seděla, vytáhl invalidní průkaz. Stařenka se na něj otočila, zamžourala skrz své tlusté brýle a řekla: "Počkejte, prosím, moment.“ Otevřela svou hnědou ošuntělou kabelu a začala v ní něco hledat. Po dlouhé chvíli z ní vyndala béžové pouzdro a z něj pak své druhé brýle, které si vzápětí nasadila. Pán stojící nad ní ji netrpělivě pozoroval a nepříjemně funěl. Stařenka mu třesoucí rukou vzala průkaz z ruky a začala si ho číst. Za chvilku mu ho zase vrátila, vyměnila si opět brýle a zeptala se: "Vy chcete pustit sednout?“

"Jistě! Mám přece průkaz!“ odpověděl ostře pán. Stařenka zesmutněla, chopila se své hole a opatrně vstala. Paní sedící naproti jejího sedadla využila situace a uvolněně si natáhla nohy. Pán si tedy musel sednout s nohama do uličky.

Na další stanici nastoupila zadními dveřmi paní s bílým šátkem kolem krku, která se opírala o hůl. Záměrně zamířila k sedadlu hned proti dveřím, kde seděla poměrně mladě vyhlížející paní v modrých šatech. O hůl se co nejvíce opírala, aby ji paní v modrém určitě pustila sednout. Ta však překvapivě hbitě oznámila: "Támhle vepředu,“ vyklonila se a ukázal prstem směrem k poblité sedačce, "je volné místo, tak si tam běžte.“ Paní s bílým šátkem to zarazilo, nic méně šla, jak jí paní v modrém poradila. Když dorazila na místo, rychle se zase obrátila a šla se chytit k prostředním dveřím. Paní v modrém se zatím hlavou otočila kolmo k oknu a zahleděla se někam ven, aby už o nikoho náhodou pohledem nezavadila a aby mu pak mohla klidně předstírat, že si ho nevšimla.

Stařenka s tlustými brýlemi přešla uličku a chytila se tyče hned za řidičovou kabinou. Tramvaj vjela do zatáčky a paní s bílým šátkem upadla hůl a skutálela se až k nohám stařenky. Ta se pokusila pro ni sehnout, ale její stařecká záda jí to nedovolily.