Venku udeřil blesk. Přestože se schylovalo k druhé hodině odpolední, byla tma jak v noci. Studený vítr se vší silou opíral do oken, která se nelibozvučně rozechvívala. Jedno okno v posledním patře se prudce rozletělo a dítě spící hned u něj se dalo do pláče. Vítr ustal. Temnotu náhle prořízl světelný paprsek a posvítil dítěti na čelo. Vznášející se UFO, ze kterého paprsek vycházel, se sneslo blíže k oknu. Paprsek se postupně měnil v mohutný světelný kotouč, až ozářil celé dítě. Přestalo plakat a začalo se blaženě usmívat. Záhadná bytost, která se obrysem podobala člověku a hmotou mlhovině, se objevila před vesmírným korábem a kotoučem se pomalu přemísťovala k dítěti, až s ním splynula v jeden celek. Světelný kotouč se pak změnil v úzký paprsek, který vzápětí zanikl. UFO se vzneslo k obloze a z lidského dohledu se ztratilo mezi milióny hvězd.

 

Dva patnáctiletí kamarádi se vracejí pozdě večer z taneční školy.

„Už jsem ti říkal, že mi táta koupil to štěně?“ řekl nadšeně Tom.

„Vážně? To je skvělý! Jakou rasu?“ řekl trochu závistivě Jim.

„Vlčáka, jak jsem si přál.“

„Jak se jmenuje?“

„Filip, to je dobrý méno, ne?“

„Jo, de to. - Co s ním budeš dělat?“

„Co bych s ním měl dělat? - Budou z nás výborní přátelé.“ řekl a usmál se.

„Taky bych chtěl mít psa. - Aspoň bych měl komu poroučet.“

Konečně dorazili do ulice, kde oba bydleli. Byla již tma, pouliční hodiny ukazovaly za pět minut jedenáct. Tu se Jim rozběhl o pár metrů dopředu, aby si důkladněji prohlédl skupinu lidí, která se podezřele pohybovala kolem auta jeho otce. Když zjistil, že auto je násilím otevřené, vykřikl.

„Hej, co děláte s tím autem? To je mýho táty! Nechte ho bejt!“ Jeden muž ze skupiny k němu velmi rychle doběhl a prudce ho srazil k zemi. Jim nešťastnou náhodou spadl hlavou přímo na obrubník chodníku. Když muž spatřil, jak Jimova hlava rychle rudne krví, zavolal cosi na ostatní ze své party a dali se na útěk. Tom, který celou tu nehodu z povzdálí sledoval, přikráčel k Jimovi a jemně s ním zacloumal. Jimovo bezvládné tělo nevykazovalo žádné známky života. Přejel mu prsty po víčkách, aby tak zmírnil vyjevený výraz jeho obličeje. Ruka mu při tom sjela až k ústům, odkud se stále řinula ta sytě červená kapalina. Prudce s rukou ucukl a natočil ji na světlo. Vlažná krev, která se leskla na jeho dlani ve svitu pouličních lamp, se začala pomalu srážet a způsobovala mu nepříjemný a na duši bolestný pocit. Uchopil Jima za jeho stále teplou ruku a ze srdce si přál, aby se skutečnost změnila v zlý sen, aby se na chvíli vrátil čas, aby jeho kamarád mohl zase žít.

Tu nějaká neznámá mimozemská síla dala vznik ohromnému svazku energie, který se Tomem prohnal jako blesk a přes jeho ruku se přemístil na Jimovo mrtvé tělo. Tom se zachvěl. Jimova krev se mu rychle ztrácela před očima, mizela v místech, odkud předtím vytékala. Když se všechna krev vrátila do žil a cév, začaly se rány zacelovat, až po nich nezbyla ani jediná stopa. Vesmírná energie dokončila své dílo; lidský organismus znovu procitl k životu. Tom s úžasem pozoroval, jak Jim otevírá oči a zvedá se ze země.

„Co se stalo? Co dělám na zemi?“ pohlédl na Tomovu pravou ruku, „a co sis to, proboha, udělal s rukou?“ Tom se podíval na svou pravičku a s hrůzou zjistil, že jako jediná zůstala zakrvácená. Pak rozrušeně pronesl: „Nic, to je jen škrábnutí, to bude dobrý...“

„Tak jo.“ Chvíli tápal v paměti. „Teď už si vzpomínám; někdo chtěl ukrást tátovo auto a pak... a pak... pak už nevím.“

„Jeden z nich tě strčil na zem a tys -“ zarazil se.

„Co sem?“ vyhrkl Jim. Tom chvíli váhal, co má odpovědět. „A tys ztratil vědomí,“ řekl nakonec.

„Musím zavolat policii nebo aspoň tátu!“ Přistoupil k autu a pokusil se ho zavřít. Nešlo to.

„Nejde to zavřít! Je to zničený!“ Pohlédl na Toma. Ten ho ani trochu nevnímal, jen užasle stál, upřeně se díval do oslnivého světla jedné z těch lamp a přemýšlel, co se to jen před chvílí stalo. Uvědomil si, že se ta energie vytvořila v něm a že právě on to má celé na svědomí.

„Hej, Tome, vnímáš mě vůbec?“ zavolal na něj Jim poněkud hlasitěji. Když se mu nedostalo odpovědi, popošel k Tomovi a rukou mu několikrát mávl před očima. Tom se ani nepohnul. Jim rychle přemýšlel, jak by znovu začal řeč.

„Proč jsi mně vlastně nešel pomoct? Musel jsi vidět, že jich na mě bylo moc! Mohli mě zabít!“ Teď sebou Tom škubl, vzápětí se podíval Jimovi do očí, aby z nich vyčetl, co chce slyšet, a pak tiše promluvil.

„Měl bych ti asi něco říct,“ zvedl svou pravičku do výše Jimových očí a zvýšeným tónem dodal: „Tohle, Jime,“ z hluboka se nadechl, „tohle je tvoje krev, víš?!“ Chvíli mlčel a zvažoval, jestli mělo smysl mu to vůbec říkat.

„A teď jdu domů, tak čau!“ Jeho slova Jima natolik zaskočila, že se s ním vůbec nerozloučil, jen stál a němě zíral, jak Tom pomalu odcházel, až mu úplně zmizel z dohledu.

Tom byl velmi rozrušený, doma se rychle svlékl, umyl a zalezl do postele. Dlouho nemohl usnout a když se mu to konečně podařilo, zdál se mu podivný sen. Zjevila se mu zvláštní, člověku podobná bytost, která s ním hned začala komunikovat.

„Vítej u mě na palubě! Jsem Vládce energie - druhá část tvého já - tvůj spolubydlící, rozumíš mi, ne?“ Tom zadumaně kroutil hlavou.

„Zkrátka jsme spolu na jedné lodi, jen ty a já. - Jak jsi dnes poznal, obdařuji tě schopností oživovat mrtvé, ale ne zemřelé! ...to je u mě rozdíl. Je sice fakt, že když někdo zemře, tak je pak mrtvý, ...ale dávej pozor, já se ti to pokusím vysvětlit. Mrtvý je u mě ten, kdo byl zabit a nebo se nějakým způsobem zabil sám; ať už nešťastnou náhodou nebo úmyslně. A zemřelý je u mě každý ten, kdo podlehne nějaké nemoci, a nebo zemře přirozeně - ten má prostě smůlu, je navždy vyřazen ze hry. ...“

„Ze hry?“ přerušil ho nechápavě.

„No ze života. To snad je hra, nebo ne? - Může nastat situace, kdy nerozeznáš, kdo je mrtvý a kdo zemřelý. Pak ti nezbývá, než to zkusit. Buď se ti dotyčného podaří oživit, a nebo ne. - Tak, to je asi tak všechno, co jsem ti chtěl pro začátek říct,“ řekl trochu vyčerpaně a přemýšlel, jak se rozloučit.

„Vídat mě budeš vždy jen ve snu,“ pokračoval nakonec, „a teď ti musím dát sbohem; uvidíme se nejdřív za pět let,“ skončil Vládce energie a Tom se vzápětí probudil.

 

Před dvěma roky dostal Tom od rodičů rodinný domek, kam se vzápětí nastěhoval. Nyní tam žije se svou ženou Lilianou a svým věrným psem Filipem.

Jednoho dne večer se Tom s Jimem společně vraceli domů. Procházeli dlouhými ulicemi, z obou stran obklopenými vysokými věžovými domy. Jen ojediněle tudy projelo auto nebo sem zabloudil nějaký osamělý chodec. V ulicích panoval večerní klid. Světla v oknech postupně pohasínávala a ani Tom ani Jim by si nepomysleli, že se může ještě něco stát. Z omylu je vyvedla polohlasitá rána rychle padajícího předmětu. Jejich pohledy vzápětí strnuly na zdeformovaném těle chlapce, který právě dokončil tu neskutečně krátkou a nikdy neopakovatelnou cestu vzduchem. Tom od něj prudce odvrátil hlavu. Očima se vyšplhal až na vrchol domu, odkud chlapec spadl, a pak lítostně konstatoval.

„To nemohl přežít, i kdyby chtěl.“ Sklonil se k chlapci a zadíval se do jeho dětského výrazu očí. „Vždyť je to ještě kluk, docela malý kluk! Tak proč -“ z očí se mu vyronily slzy. Vzápětí si je utřel do rukávu, aby Jim nic neviděl.

„Nevím,“ řekl s naprostým klidem Jim.

„Třeba to byla nehoda, třeba to nechtěl udělat.“

„To je blbost. Byl to sebevrah. - A teď pojď,“ chytil ho za rameno, „zmizíme odsud.“ Tom sebou cukl a Jimovu ruku ze sebe shodil.

„Tak si běž! Já tady zůstanu.“ K chlapci poklekl a uchopil ho za ruku. Jim chtěl něco říct, ale pak jen nechápavě zakroutil hlavou a pomalu odcházel. Neušel ani deset metrů, když se otočil, a s pocitem, že asi zešílel, spatřil, jak se mrtvý chlapec sám od sebe zvedá ze země. Rychle doběhl zpět k Tomovi a neschopen cokoliv říct otevřel pusu a vyvalil oči.

„Kde sou? Kam šli?“ promluvil teď vyděšeně chlapec. „Ať už mě, proboha, nechaj být! Vždyť jsem jim nic neudělal! - Co vlastně dělám na zemi? Byli jsem přece na střeše!?“ Tom rychle reagoval.

„Kdo kam šli? O kom to mluvíš?“

„No kluci! Utekl jsem jim na střechu, ale oni mě našli. Stále jsem ustupoval, když - musel jsem asi ztratit vědomí nebo co.“

„Proč tě honili?“

„Chtěli mě zmlátit,“ řekl poníženě.

„Proč?“ ptal se stále Tom, přičemž se mu snažil ulevit.

„Jen tak. Nezamlouval jsem se jim,“ řekl chlapec a oči se mu rázem proměnily v dvě velká jezera plná slz. Tom ho k sobě pevně přitiskl, jako by to byl jeho vlastní syn, chvíli počkal, až se zklidní, a pak pravil: „Kdepak bydlíš? ...doprovodíme tě domů.“ Podíval se na Jima, který hned přikývl, že půjde s ním. Chlapec ukázal směrem do centra, a tak šli.

Po necelé čtvrt hodině dorazili na místo. Matka byla velmi rozhořčená nad synovým pozdím příchodem. Nebýt Toma s Jimem, kteří doposud stáli přede dveřmi, matka by se určitě neovládla a dítě by nějakým způsobem fyzicky potrestala. Tom s Jimem se rychle rozloučili a hned, jak se zavřely dveře, Jim spustil:

„Jak to že žije? Byl přece mrtvý - celý krvavý! Oba jsme to viděli!“

„Oživil jsem ho.“

„Cože? Tys ho oživil?“

„Jo, oživil,“ odpovídal stále se stejným klidem Tom.

„Jaks to udělal? Máš snad schopnost vracet lidi do života?“

„Jak jsi viděl, prostě to dokážu,“ řekl lhostejně.

„No to je neuvěřitelný!“ nadšeně zvolal Jim. „Mohl bys být milionář! Víš, kolik bys mohl chtít za jedno zachránění? Třeba až milión! Nebo rovnou dva ...nebo tři! Je to nedocenitelný! - Mohl bych být tvůj parťák - dohazoval bych ti kšefty a ty bys mi dal takových třicet procent, to by mi bohatě stačilo. - Nebo by nám ty lidi museli sloužit až do smrti, jako se to dělalo kdysi, když někdo někomu zachránil život! Dokážeš si to vůbec představit? Co na to říkáš?“ Jeho řeč a nadšená intonace Toma velice rozladily. Vyčítavě se mu zadíval do očí, jako by ho takto chtěl svým pohledem probodnout, a pak uvolněně odvětil: „Abys mi dal milión - nebo vlastně rovnou tři!“

„Co? Proč bych ti měl já dávat milión? Jak to myslíš?“

„Měl by sis víc vážit života, víš?! - Jak tě vůbec něco takového mohlo napadnout? - A teď mě nech jít, chci být sám,“ zrychlil krok a s Jimem se rozešel. Levou rukou, kterou měl doposud strčenou v kapse, vytáhl kapesník, aby se vysmrkal. S hrůzou ho upustil na zem hned poté, co zjistil, že jeho levička je celá potřísněna krví.

V noci se mu opět zdál ten divný sen.

„Ahoj, rád tě zase vidím,“ začal Vládce energie. „To bylo od tebe moc hezké, že jsi zachránil toho chlapce. Sám jsem to s tebou prožíval. - Je na čase, abych ti řekl něco víc o tvé schopnosti. Měl bys vědět, že jen desetkrát můžeš někoho zachránit. Pak tvá schopnost zmizí a staneš se obyčejným člověkem. To číslo si dobře zapamatuj! Deset! - Nyní ale již jen osm!“

„Osum? Proč osum?“

„Protože už jsi dvakrát někoho zachránil. - Zdá se ti snad osm málo?“

„Ne, ne, já nevím. Mám z toho všeho jen takový zvláštní pocit, něco jako... strach!“

„Strach? Z čeho?“

„Bojím se - je to přece jen hrozně divné; připadám si jak... jako bůh. Nebo ta moje ruka - vždy zůstane krvavá, hrozně mě to vyděsilo...“

„Dokud jsi u mě na palubě, nemusíš se ničeho bát - loď se nemůže potopit,“ řekl Vládce energie a Tom se probudil.

 

Tom se ve městě sešel s Jimem. Jim mu začal vyprávět o své přítelkyni, s kterou se nedávno seznámil, a začal mu ji barvitě popisovat. Jeho povídání však náhle přerušilo prudké zaskřípění brzd a děsivý výkřik, který se ozval z vedlejší ulice. Rychle tam oba doběhli. Uprostřed silnice leželo malé dítě, obklopeno kaluží vlastní krve, která se rychle mísila s potoky slz klečící maminky. O kus dál stál vyděšený šedovlasý řidič, a za ním se rýsoval černý Volkswagen, který měl jen nepatrnou proláklinu na předním blatníku.

„Je mi to moc líto, nevím jak se to jen mohlo stát! Vběhl mi tam z ničeho nic. Já za to nemohu, věřte mi!“ promluvil řidič. Psychicky zničená matka se na něj otočila, několikrát kývla hlavou, aby věděl, že mu věří, a rozechvěně pronesla: „Zavolejte někdo sanitku.“

„Ne, nevolejte,“ zavolal Jim a pohlédl na Toma. Ten zrudl, protože nenáviděl, když někdo rozhodoval za něj, i když chtěl říct právě to samé. Svůj vztek potlačil a klekl si doprostřed silnice k dítěti. Matka zprvu nechápala jeho počínání, ale když se dítě začalo hýbat, nevěřila svým očím.

„Děkuju ti bože,“ řekla matka a podívala se vzhůru k nebesům. Stará paní, která stála spolu s ostatními „diváky“ opodál, si jednou nohou klekla a pomodlila se. Její zrak však při tom nesměřoval vzhůru, ale přímo na Toma. Toho to velmi znepokojilo. Nedal to ale na sobě nijak znát, popošel zpět k Jimovi a společně odešli. Matka dítěte na Toma ještě něco volala, ale ten ji už nevnímal.

„Řekni mi o tom něco víc,“ začal cestou Jim.

„O čem?“ odsekl Tom.

„Vždyť víš, o té tvé schopnosti.“

„Co ti mám ještě říkat? Měl jsem snad tu nebohou matku požádat o milión?“

„Ne, já to tak kdysi nemyslel. Zapomeň na to. Bylo to spontánní, neuvědomoval jsem si význam svých slov.“ Tom zvažoval, jestli může jeho slovům plně důvěřovat.

„Tak dobře, poslouchej: Dvakrát se mi už zjevil ve snu jeden tvor, ...“ začal vyprávět Tom a sdělil Jimovi téměř vše, co mu Vládce energie řekl.

Když Tom večer dorazil domů, přivítal ho jako obvykle svým oblizováním Filip. Lil mu přichystala večeři a společně si popovídali. Tom Lil prozradil vše o své schopnosti i o jeho snech. Lil se tomu nejdříve divila, ale pak to již brala docela normálně. Ve snu se Tom opět setkal s Vládcem energie.

„Měl bych ti říct další pravidlo: tvá schopnost se neomezuje jen na lidi; můžeš oživit i kterékoliv zvíře, kteréhokoliv živočicha. Dej si tedy pozor, ať omylem neoživíš třeba takovou obyčejnou mouchu. Stačilo by ji vzít do ruky a přát si, aby procitla k životu - a v tu chvíli by se tak stalo a ty bys přišel o jednu ze svých sedmi zbylých možností někoho zachránit.“ Upřeně se dívali jeden druhému do očí. Oba při tom mlčeli. Tom to dlouho nevydržel, odvrátil pohled někam do neurčita.

„Nevím, čím to je, ale mám čím dál tím větší strach. Dnes se jedna žena ke mně pomodlila. Jsem sice nevěřící, ale co kdyby přece jen byl bůh? Bojím, že je, a kdyby byl, tak - chápeš, co tím chci říct?“

„Ano. Bojíš se, že bys mu lezl do zelí, viď?“ Tom přikývl.

„To ale není opravdový důvod pro strach,“ pokračoval Vládce energie. „Vždyť se ještě nic nestalo. To všechno teprve přijde.“

„Co přijde? Co se má stát?“ vyhrkl téměř okamžitě Tom.

„Nesmím předbíhat čas. - Každopádně měj ale stále na paměti, že dokud jsi u mě na palubě, tak se ti nemůže nic stát. Do té doby je i bůh na tebe krátký. Ale on neexistuje, to mi věř. A i kdyby náhodou byl, přidal by se určitě na tvou stranu.“

„Na mou stranu? Copak já proti někomu válčím, že mám nějakou stranu? A co tím pořád myslíš - dokud jsem u tebe na palubě?“ Odpověď na tyto otázky již nedostal, protože se probudil.

Vlčák Filip vyskočil pootevřeným oknem na zahradu, doběhl k vratům, do své tlamy popadl právě přinesené noviny a vrátil se zpět dovnitř.

„Díky, Filipe. Co bych si bez tebe jen počal, ty kluku,“ usmál se Tom, vzal mu noviny a podrbal ho za ušima. Letmo přeletěl očima titulní stránku a zarazil se hned na prvním titulu, který říkal Posel boží nebo náhoda? - čtěte na str. 2. Rychle nalistoval druhou stránku a začetl se do příslušného článku. Sotva ho dočetl, noviny roztrhal a hodil do koše.

„Ne! To nemůže být pravda! Jak to jen mohl udělat!“ křičel zoufale. Do pokoje přišla Lil.

„Co je lásko, co se stalo?“

„Ach Lil, jsem v novinách! Stojí tam všechno, docela všechno. Jim mě udal,“ naříkal Tom.

„To mě mrzí. Ukaž, kde jsou ty noviny?“ snažila se mluvit co nejklidněji Lil.

„V koši, roztrhal jsem je. - Řeknu ti to sám. Je tam o tom včerejším dítěti, svědectví jeho matky a něco o Vládci energie. Dál je tam naše adresa... to je konec - konec našeho soukromí,“ padl vyčerpaně do křesla a snažil se uklidnit. Když Filip viděl, jak je nešťastný, rychle na něj skočil a začal ho oblizovat.

„Nedělej si s tím starosti. Můžeš to přece jednoduše popřít. Řekneš, že to není pravda a je to,“ uklidňovala ho Lil.

„Jak bych mohl? Vždyť to je pravda. Nemůžeš po mě chtít, abych lhal. - Vždyť bych nemohl dál zachraňovat! Co kdyby mě někdo viděl, jako včera? Co potom?“

„Musel bys toho nechat, to je jasné.“

„Cože? Nechat oživování? Víš ty vůbec, co to je, někomu zachránit život?“

„Musí to být něco krásného...“

„To teda je, asi jako když se narodí dítě. To ale není to hlavní. Kdybych totiž někoho neoživil, přestože by to šlo, připadal bych si asi jako vrah. Je to asi stejný, jako když někdo visí nad propastí a ty mu nepodáš ruku, nebo ho dokonce pustíš, když už ho držíš.“ Jejich rozhovor přerušilo drnčení dveřního zvonku. Společně vyšli ven na zahradu. Za vrátky je vyhlížel neznámý mladý muž v černém obleku, bílé košili a pestrobarevné kravatě. V levé ruce křečovitě svíral šedý kufřík.

„Vy jste pan Tomáš Hammer?“ Tom přikývl. „Četl jsem o vás v novinách. Je to pravda?“ Tom si ho očima důkladně prohlížel a pokoušel se odhadnout, co od něj může chtít. Nakonec dospěl k názoru, že je důvěryhodný, docela sympatický, a tak se nebál odpovědět.

„Ano, je to tak.“ Lil se na něj prudce otočila a údivem nad jeho odpovědí mírně vyvalila oči.

„Jsem od televize,“ pokračoval neznámý muž a Toma zalil horký pot. „Chtěl bych vás jménem televize 'Start' pozvat do velkého sálu Svítilny, kde bude zítra v šest hodin natáčen zábavný pořad 'Neznámo objeveno'.“

„Jako diváka?“ zeptal se Tom, ačkoliv si byl téměř jist odpovědí.

„Ne, jako účinkujícího samozřejmě. - Náš moderátor by vám položil několik zajímavých otázek, na kterých by se vámi předem dohodl, a pak byste zodpovídal některé dotazy diváků. Dostanete za to dva tisíce korun. Tak co, přijímáte moji nabídku?“

„Ještě nevím. Víte, já si nemyslím, že bych byl nějak divácky atraktivní. Také se mi nezdá, že bych se hodil zrovna do zábavného pořadu. ... Smrt a znovuzrození člověka - to není nějaká velká legrace, to se snad ani do televize nehodí.“

„Pokud ale existuje člověk s vašimi schopnostmi, pak by snad o něm široká veřejnost měla vědět, nemyslíte? Takový člověk je ve světě nesmírně důležitý - v lékařství, ve válce, při živelných pohromách, pro policii a pro...“ podrbal se na hlavě, tápal v paměti a ne a ne si vzpomenout, co chtěl ještě jmenovat. Tom ve své mysli zatím dokončil jeho větu slovem zločin. S pomyšlením nad důsledky jeho schopností v této části světa mu vzplanul hněvem obličej a na čele mu vystoupil pot.

„Já to beru,“ řekl sebejistě a téměř neslyšitelně dodal: „...musím varovat lidstvo.“ Muže z televize to zjevně nadchlo, podali si ruce a společně odešli k jeho autu. Tam spolu sepsali jakousi smlouvu a Tom dostal několik dalších informací ohledně zítřka. Pak muž odjel.

„Zbláznil ses? Seš normální?“ vyhrkla Lil. „Tak tobě nestačí, že už jsi v novinách? ...ne, ty musíš být ještě v televizi! Copak už jsi zapomněl, co jsi říkal před půl hodinou?“

„Uklidni se, Lil, já ti to vysvětlím.“ Společně odcházeli dovnitř a Tom pokračoval.

„Pamatuješ si, jak jsem ti povídal o tom klukovi, kterého jsem zachránil? Ten jak skočil z toho domu?“ Lil přikyvovala. „To nebyla sebevražda, ale vražda v podstatě! Nějací kluci ho k tomu donutili. A víš, co jsem udělal já?“ Tom sám nad sebou kroutil zoufale hlavou.

„Já jsem je dočista zbavil viny! - Totéž bylo i s Jimem před pěti lety. Ty vykrádače aut nakonec chytli, ale víš kolik dostali? Jen dva roky! Nikdo jim totiž nemohl přišít vraždu, protože Jim byl naživu. ... A za to všechno můžu já! Já vlastně kryju veškerý zločin. Lidé se nebudou bát vraždit, protože existuje někdo, kdo jim oběti zase oživí. Háček je ovšem v tom, že mi už zbývá jen sedm zachránění ... a proto chci jít do televize a říct jim to.“ Lil vyjeveně sledovala jeho temperamentní projev a pohyby rukou.

„Bojím se, aby ses nezklamal,“ řekla zamyšleně.

 

Dav diváků konečně ztichl. Jako na povel se rozsvítily reflektory, kamery začaly natáčet a zazněla úvodní hudba. Vychytralí lidé využili této situace pro bleskové přemístění do prvních řad, kde při troše štěstí našli volná sedadla. Lidé na balkónech, především děti, rychle seběhly do vstupní uličky a snažily se urvat místo k stání hned u kraje balkónu. Někteří se nakláněli přes okraj tak, že div z balkónu nevypadli. A to už se opět rozhostilo to naprosté ticho a na pódium přišli dva moderátoři. Sál se zaplavil ohromným tleskotem. Znovu ticho.

„Vítám vás vážení hosté, milé dámy a pánové,“ pohlédl do kamery, „a samozřejmě i vás, vážení diváci u televizních obrazovek  na našem sedmém pokračování zábavného pořadu Neznámo objeveno!“ Odmlčel se. Představil svého kolegu a ten pak jeho.

„Mám tu čest mezi nás dnes přivítat našeho prvního hosta, pana Tomáše Hammera, který jako jediný na světě dokáže oživovat zesnulé!“ otočil se vpravo a napřáhl ruku. Světlo reflektoru se zaměřilo na boční vchod, odkud svižným krokem vyrazil Tom, celý nervózní a zpocený. Potlesk.

Lil doma u televize si omylem ukousla kus nehtu, jak si nervózně cucala prsty. Levou rukou Tomovi pevně držela palec a ze srdce si přála, aby vše dobře dopadlo.

„Dál bych chtěl přivítat paní Johanu Rottovou se svým čtyřletým synem Honzíkem, který byl předevčírem zde přítomným panem Hammerem oživen poté, co ho nešťastnou náhodou srazilo auto. A nakonec zde vítám pana Miloše Hausera, samotného řidiče auta.“ Jeho monolog provázel přerušovaný potlesk. Všichni přítomní si sedli do půlkruhu.

„Paní Rottová, co byste nám řekla tady o panu Hammerovi, jaký je to, podle vás, člověk?“ zeptal se moderátor.

„To nejde vyjádřit slovy, ...snad jen jedním, je to bůh!“ Sálem zavládl šum. Když ustal, moderátor se otočil na Toma.

„Věříte v boha?“

„Ne,“ odpověděl Tom a v hlavě se mu začal rychle odvíjet jeho poslední rozhovor s Vládcem energie.

„Myslíte si, že jste posel boží - něco jako druhý Kristus?“ pokračoval moderátor. Tom prudce vstal ze židle, jakoby ho do zadku něco píchlo, a podíval se vzhůru ke stropu.

„Ne, já nevěřím v boha, a tak s ním taky nemůžu mít něco společného,“ podíval se na diváky, „ale kdyby přece jen byl, přidal by se určitě na mou stranu!“ Posadil se. Moderátor byl jeho odpovědí zaskočen.

„Na vaší stranu? Jak jste to myslel?“

„To bych taky rád věděl, jak to on myslel,“ odpověděl spontánně sám pro sebe, přičemž si uvědomil, že to řekl zároveň nahlas. Moc rád by znal odpověď na tuto otázku, ale Vládce energie mu ji zatajil. Pohlédl nejprve na prvního moderátora, který byl ještě ve větších rozpacích než předtím, a pak na druhého, který celou dobu jen mlčky seděl a díval se kamsi na druhý balkón, jakoby se tam promítal nějaký film. První moderátor se znovu ujal řeči, otočil se na pana Hausera a začal na nové téma.

„Jak si teď připadáte, pane Hauser? Jaké to je, někoho zabít a při tom ne usmrtit?“ Pan Hauser měl narozdíl od Toma velmi dobrou náladu a široce se usmíval.

„Je to báječný pocit, ...báječný pocit neviny, připadám si jak v pohádce s kouzelným dědečkem. Cha cha.“ Jak se jen může ten chlap takhle smát? Jak si z toho jen může dělat legraci? Vždyť včera zabil dítě! I když možná omylem! Tom tomu nerozuměl. Cítil divný pocit viny - za to, že to dítě oživil, za to, že porušil přírodní zákony, za to, že... Jeho uvažování mu překazila ostře mířená otázka.

„Proč si myslíte, že máte tu schopnost? Proč zrovna vy? Proč ne třeba já?“ Začal se smát, jako kdyby právě dopověděl nějaký výborný vtip, a chtěl, aby se publikum jeho smíchem nakazilo. Nikdo se nezasmál, všichni netrpělivě očekávali Tomovu odpověď.

„Řekl jste to docela správně. Existují skutečně dvě otázky, na které bych chtěl slyšet odpovědi tak jako teď vy. Proč právě já a Proč vůbec někdo z téhle planety. Snad se to jednou dozvíme.“ Kdesi v hloubi jeho duše se ozvalo slabounké „Ty ne“.

Šum, lidé byli nespokojení s programem pořadu. Očekávali zábavu, nějakou show. Zklamání. Po pár vteřinách se sál záhadně ztišil, jako kdyby lidé tušili, co se stane.

Tom postupně střídal pohledy na oba moderátory. Ten, s kterým doposud mluvil, byl značně unavený, a ten druhý se stále upřeně díval někam do tmy na druhý balkón. Ten teď také velmi nenápadně přikývl, aby to nikdo nezpozoroval. Snad jedině Tom a osoba, které bylo znamení určené, si toho dobře všimli. Tu se z druhého balkónu ozvalo dětské „né!“, vzduchem cosi proletělo a mohutný dopad se po sále rozlehl s děsivou ozvěnou. Na tvrdé zemi leželo nehybné tělo mladého chlapce, kolem kterého se vzápětí seběhlo několik pořadatelů. Bleskurychle se ho chopili a donesli na pódium. Tomův zrak zatím spočíval na druhém balkóně, odkud chlapec vypadl, a snažil se vypátrat příčinu neštěstí. V té černé tmě se tam mihotal stále menší a menší proužek světla z chodby, jak se dveře dohoupávaly sem-tam, sem-tam. Někdo odtamtud musel odejít.

Diváky tato nehoda zprvu velmi otřásla. Rychle však odhalili, co mají moderátoři s mrtvým chlapcem v úmyslu, a tak se jejich lítost postupně měnila v touhu a neuvěřitelnou chtivost po něčem vzrušujícím. Po pár minutách již nikdo nebyl zklamán, nikdo chlapce nelitoval, nikdo by pro něj neuronil slzičku. Všichni se nemohli dočkat, až Tom chlapce oživí. Ano, teď se to teprve začíná rozjíždět! Teď to nabírá ty správné obrátky! Teď je to teprve opravdová show!

Tomovi se dělalo špatně z představy, že celá ta „nehoda“ byla do posledního bodu připravená, předem naplánovaná. Bylo mu jasné, že chlapci musel někdo k pádu pomoc. A to vše jen kvůli němu - kvůli jeho schopnosti. Hrůzou mu tuhla krev v žilách. Kéž by býval poslechl Lil. Kéž by sem býval nejezdil. Teď, když již bylo pozdě udělat krok zpět, si to uvědomoval.

„Chtěl bych vyjádřit upřímnou lítost nad tím, co se právě stalo,“ začal moderátor. „ALE zajisté vám nebude nikomu vadit, když požádám pana Hammera, aby nešťastného chlapce oživil. Nebo je snad někdo proti?“ Rozhlédl se po sále. Naprosté ticho mu bylo odpovědí. Otočil se na Toma a pohledem mu naznačil, že je řada na něm.

Tom přistoupil k chlapci, klekl si a uchopil ho za ruku. Diváci v sále a tisíce dalších u televizních obrazovek zatajili dech. Napětí.

„Panebože, on není mrtvý! Ještě žije!“ vykřikl Tom. „Nic se s ním neděje, to znamená, že je naživu! Je tu někde lékař?“ Moderátoři se zděsili. S touto situací nepočítali. Podle plánu měl být chlapec mrtvý. Čára přes rozpočet. Co teď? Mají snad zavolat záchranku? Ne, to nejde. Nemůžou přece zklamat tu spoustu diváků!

Něco cvaklo, reflektory zhasly a sál zaplavila hluboká tma. Televizním divákům se na obrazovkách objevila reklama. Sálem zavládla panika.

„Vážení diváci, prosím omluvte na okamžik malou technickou poruchu, co nevidět budeme pokračovat,“ ozvalo se z pódia. Někdo chytil Toma zezadu pevně za rameno, donutil ho vstát a popojít o kus dál. Chvíli se zdánlivě nic nedělo. Toma opět někdo popadl za ruku a přiměl ho zpět pokleknout k chlapci, jak byl původně. Cvak, pódium se osvětlilo a televizní reklama skončila.

„Milí diváci,“ začal zase moderátor, „je mou nemilou povinností vám oznámit, že během naší technické závady nám chlapec pod rukou lékaře, kterého jsme okamžitě přivolali, zemřel. Nyní bych poprosil pana Hammera, aby chlapce oživil.“ Sál ztichl.

Tom se snažil zachovat chladnou hlavu, přestože mu celá hořela. Nevěřil, že by chlapec sám od sebe zemřel. Než dal pokyn Vládci energie, rychle a důkladně si chlapce prohlížel. Všiml si, že má vykasané triko. Opatrně a docela nenápadně pod něj rukou zajel. Prsty mu přejížděl po břiše. V srdeční krajině nahmatal vlhký složený kapesník, který zakrýval krvácející bodnou ránu. Rychle ruku vytáhl a s hrůzou se na ni podíval. Krev. Bože, jak nenáviděl ten pohled!

„Ne!“ vykřikl dlouze, „vy vrazi!“ Poddal se tomu zdrcujícímu zármutku a nenávisti a začal si vylévat srdce.

„Já toho kluka teď oživím, protože mi ho je upřímně líto, ale proč musel zemřít?! Proč?! Když už se stal obětí téhleté zdařilé show a díkybohu to přežil, tak proč jste ho museli dorazit?! Proč?!“ Šum, diváci nechápou, o čem to mluví.

„Já ho teď oživím, ...zničím důkazy, ...vymažu z existence dvojnásobnou vraždu, ale víte vy, co tím obětuju? Ne? Život někoho z nás, život někoho, kdo nešťastnou náhodou umře, a já už nebudu moci mu pomoc, protože nebudu mít žádné zachránění, protože bude konec mé zázračné schopnosti,“ otočil se na moderátory. „Tak, to je všechno, co jsem vám chtěl říct.“ Odmlčel se. „A teď do toho, Vládče energie, oživ, prosím, toho chlapce!“ Nadpřirozená síla na sebe nenechala dlouho čekat, vnesla život do toho zbytečně mrtvého těla a chlapec ožil. Sál se rozezvučel ohromným potleskem. Všichni nadšeně tleskali a jásali, jako kdyby právě skončilo nějaké zdařilé divadelní představení s velkým happy endem.

Jak se jen můžou takhle smát? Jak jen můžou mít takovou radost? Vždyť je to všechno k pláči! S lidským životem by se přece nemělo takhle hrát! I když vlastně život je hra, nebo není? Vládce energie to říkal, jakpak to asi myslel?... Tom se doslova topil v záplavě takovýchto myšlenek, a tak si málem ani nevšiml, že chlapec vstal a začal vyplašeně volat:

„Co se děje? Co dělám tady na pódiu?“ Tom mu chtěl odpovědět, ale moderátor ho předstihl.

„Nic, jen jsi zemřel a my tě oživili.“ My? Jak to my? Byl jsem to přece já! Rozčiloval se v duchu Tom. Chlapec moderátora nevnímal a pokračoval ve svých otázkách:

„A kde jsou Oni? Kam se poděli? Proč zmizeli?“

„Kdo? O kom to mluvíš?“ připojil se Tom.

„No přece ti milí mužíčkové! Ani se se mnou nerozloučili!“

„Kde byli? Kde jsi je viděl?“ naléhal dál.

„Já nevím - všude kolem mě. Bylo tu krásně jasno! A ten ohromný prostor!“ Tom tomu začínal pomalu rozumět. Chlapec se musel v době, kdy zdánlivě ležel mrtvý na pódiu, již nacházet někde za hranicí života, ale jeho tělo zůstalo stále živé, prodělávalo klinickou smrt. Proto si teď pamatoval vše, co v tom posmrtném světě viděl. Tomovy úvahy přerušil sotva slyšitelný výkřik někoho z publika: „To musím také zažít!“ Tom zaměřil pohled někam do míst, odkud se výkřik ozval. Mladá žena tam vstávala ze sedadla a drala se směrem do uličky. Ale kdo to tam sedí vedle ní? Jaká to povědomá osoba. Tom se snažil zaostřit svůj zrak. Ano, teď to viděl docela zřetelně, nemůže se plést, je to Jim.

Mladá žena teď dokráčela až na pódium. Poměrně rychle si všimla, že se stala středem pozornosti, a tak pronesla:

„Lidi slyšte! Jsem první člověk na světě, který se jde dobrovolně vydat na expedici do říše mrtvých!“ otočila se na Toma a polohlasně dodala:

„Doufám, že se na vás můžu spolehnout!“ Pak otevřela kabelku, vyndala z ní malou pistoli, přiložila si ji k hlavě a než kdokoliv stačil něco říct, ozval se výstřel.

„Né!“ zařval Tom a něco hnusně lepkavého se mu rozprsklo na tváři a zbarvilo ji do červena. Krev. Tom sebou prudce škubl a krev ze sebe částečně setřel. Pak si tvář otřel do bílého kapesníku - krev se rychle rozpíjela a Tomovi běžel studený mráz po zádech. Už to nemohl dál vydržet, ten nesnesitelný nátlak mu ucpával cévy a špatně se mu dýchalo. Psychicky se hroutil, opřel se o židli, aby udržel rovnováhu, a zdrcujícím hlasem pravil:

„Vy nejste lidi! Vy jste šílenci! - Myslíte si, že ji teď zachráním? NE! Kašlu na ni! Je mrtvá a mě je to úplně jedno! Prostě je změna v plánu - expedice se prodlužuje navždy!“ Rukama si přejel po zpocených vlasech.

„Copak jste to stále ještě nepochopili?! Už mi zbývá jen šest možností někoho zachránit! - A proto kašlu na ni a kašlu i na vás! A teď mi vlezte všichni na záda, jdu pryč!“ Schválně si vybral cestu přes tu sebevražedkyni, velkým krokem ji překročil a zmizel v bočním vchodu. Cestou ještě utrousil pod zuby: „A ty prachy si můžete nechat, budou se vám hodit na pohřeb!“ Moderátoři se okamžitě rozběhli za ním, ale nikdo ho již nedostihl. Tom odjel ve své bordó Felícii a tma se rozprostřela nad městem.

Tomova zkažená nálada se doma velmi rychle přenesla i na Lil. Při večeři na sebe jen tak koukali, Lil se ho neodvážila na něco zeptat. Před spaním se Tom dokonce odmítl milovat, přestože to byla jejich společná každodenní záliba.

„Vrahu,“ oslovil Toma ironicky ve snu Vládce energie, „copak si nevzpomínáš na svá slova? Zapomněl jsi snad, co jsi před nedávnem řekl?“ Jakousi zvláštní schopností dokázal přesně zreprodukovat Tomův hlas:

„...kdybych totiž někoho neoživil, přestože by to šlo, připadal bych si asi jako vrah. Je to asi stejný, jako když někdo visí nad propastí a ty mu nepodáš ruku, nebo ho dokonce pustíš, když už ho držíš...“

„Vím, co jsem říkal. A jestli ti to udělá dobře, tak mi klidně říkej „vrahu“ !“ řekl podrážděně Tom.

„Já jen žertoval. Já ti tak říkat nebudu, ale oni tě za něj považují.“ Tom se zarazil.

„Ale vždyť já nikoho nezabil! Jsem nevinný!“

„To si myslíš ty. Oni si to vykládají jinak - přesně podle tvých dřívějších slov. Na to ale konec konců přijdeš časem sám. - Teď bych ti měl říct předposlední pravidlo, které se týká tvé schopnosti. Někoho oživit můžeš jen do tří dnů od doby úmrtí. Po uplynutí dvaasedmdesáti hodin s ním nepohneš, i kdyby ses na hlavu stavěl. Rozumíš mi?“

„Jo, jo. A co poslední pravidlo - to mi neřekneš?“

„Všechno má svůj čas. - A nezapomeň, nic se ti nemůže stát, dokud jsi u mě na palubě! Naše loď je zatím nepotopitelná!“ Vládce energie zmizel.

Břink, okenní tabule v kuchyni se roztříštila na nesčetný počet kousků a na zem přistál kámen. Tom se probudil, celý rozespalý vstal, poodhrnul v ložnici záclonu a zamžoural oknem ven. Venku stál dav asi padesáti lidí, kteří vydávali nesnesitelný hluk. Vpředu Tom rozeznal Jima, který skupinu zřejmě vedl. Když se pořádně rozkoukal, zjistil, že má poničený plot. A to už vzduchem zasvištěl další kámen a okno vedle něj se vysypalo. Rychle se oblékl a vyšel ven na zahradu. Vstupní dveře zůstaly pootevřené. Lil, která se právě také oblékala, ho s obavami sledovala. Dav Toma již očekával.

„Nechte toho! Co ode mě, k čertu, chcete? A co tu děláš zrovna ty, Jime?“ rozčiloval se.

„Vrahu!“ vykřikl Jim a dav mu byl ozvěnou. „Víš, kdo byla ta včerejší žena? - To byla moje holka! A teď ji koukej voživit, nebo zapomenu na svý slušný chování! Hoši, přineste ji!“

„Slušné chování?! Slyšel jsem dobře? Dvě rozbitá okna považuješ za slušné chování?!“ Davem se vytvořila cestička, kterou dva siláci nesli černé pouzdro v lidské velikosti.

„Tak tady je! Máš na to minutu, abys ji přivedl k sobě, jinak si mě nepřej!“

„Ani náhodou! Copak jsi mi včera dostatečně nerozuměl?“ Ve dveřích domu se objevil Filip.

„Tak ty ji teda nevoživíš?“

„Ne! Nikdy! To mě radši rovnou na místě zabij!“ Jim vyndal odněkud pistoli a namířil mu ji mezi oči. Lil se rychle chopila telefonu.

„Sám sis o to řek! Tak, a teď se tě naposled ptám - voživíš ji nebo ne?“

„Hele Jime, neblázni - to byla jen legrace - jsme přece bývalí přátelé - no tak, schovej tu pistoli,“ vystrašeně ze sebe soukal Tom.

„Jak vidíš, tak už jsme nepřátelé,“ řekl naštvaně Jim, obličej mu zrudl a ukazováček na spoušti se mu začal mírně cukat. V tu chvíli ode dveří vyběhl Filip a ohromným skokem se vrhl po Jimově pravičce, která stále křečovitě svírala nabitou zbraň. Než se však stačil do ruky zakousnout, ozval se výstřel. Pes padl mrtev na měkký trávník. Tomovi vyhrkly v očích potoky slz. K svému věrnému druhovi poklekl a začal ho hladit po stále teplé, krví nasáklé srsti. S odporem se přes rameno podíval na Jima. Na chvíli se myšlenkami uchýlil do krásných dávných časů, kdy spolu ještě táhli za jeden provaz. Pak svou pozornost opět věnoval Filipovi a podvědomě pokynul Vládci energie, aby ho oživil.

Filip otevřel oči a vyčerpaně se kolem sebe rozhlédl. Jim zuřil. Obracel oči v sloup a jeho obličej přešel za sekundu asi tak dvaceti různými úšklebky.

„Ty... ty...“ vůbec se nemohl vymáčknout, „ty jedna stvůro! Co vlastně jsi? Jsi ty vůbec člověk? Ne, ty jsi zrůda! Odporná zrůda! ...protože jenom ta by dokázala upřednostnit psí život před životem lidským! Ty jsi ďábel!“ Dav jednohlasně souhlasil. V dáli se ozvala postupně se přibližující policejní siréna. Jim zneklidněl.

„My teď půjdem,“ vysvětloval dál Tomovi, „ale neboj se, mně neunikneš! Osobně se postarám o to, aby se tahle dnešní událost dostala na veřejnost. Všichni se přidají na mou stranu! A pak už bude stačit málo, a je s tebou konec!“ Domluvil a dav se rozprchl.

Všichni se přidají na mou stranu - tato vyhlídka na budoucnost nebo spíš hrozba zůstala Tomovi ještě dlouho na paměti. Vzpomněl si, jak se před časem při rozhovoru s Vládcem energie divil nad tím, že existuje nějaká jeho strana, na kterou by se dokonce přidal i bůh, kdyby byl. Teď to vše viděl jasně před očima; vznikají právě dvě strany - na jedné stojí on a na druhé, jak mu to připadalo, celý svět. Hřejivý pocit, že válku nezačal, mu dodával sebejistotu. Nebo se mýlí? Zavinil ji on? A jak tahle válka skončí? Bude poražen? Ne, dokud se svět řídí zákony, nemůže se mu nic stát. Ale co když se zákony změní? Pak je tu přece ještě Vládce energie! Ačkoliv tomu sám nerozuměl, věřil, že dokud je nějakým způsobem u něj na palubě, je v bezpečí.

 

Tom si s nechutí přečetl z titulní stránky dnešních novin článek nazvaný Raději oživil psa než člověka. S hrůzou a žalem si uvědomil, že právě definitivně prohrál ve všech srdcích těch, kteří k němu doposud byli nakloněni a plně mu důvěřovali. Snad jen pár lidí mu zůstalo stále věrných - jeho rodiče a Lil a samozřejmě pes Filip.

Hned od rána Tomovi volaly tisíce lidí. Telefon si téměř neodpočinul; sotva Tom sluchátko položil, už volal zase někdo další. Někteří volající Toma ostře kritizovali, jiní po něm chtěli, aby někoho oživil, a vůbec při tom nebrali v úvahu pravidla, kterými se jeho schopnost řídila. Takže například chtěli oživit někoho, kdo zemřel přirozenou smrtí nebo kdo byl po smrti třeba už týden, a nebo dokonce chtěli, aby někoho jen uzdravil. Tomovi z toho šla hlava kolem, a tak se rozhodl telefon vyvěsit, což také posléze udělal.

„Nedělej to,“ napomenula ho Lil. „Co když ti bude někdo chtít něco důležitého?“

„Kdo?“ opáčil chladně Tom.

„Někdo z tvých přátel přece!“

„Já nemám žádné přátelé,“ řekl bezcitně.

Neuplynula ani hodina, když před domem zastavilo houkající policejní auto. Vystoupili z něj dva ostře vyhlížející policisté a několikrát dlouze zazvonili. Tom jim ochotně šel vstříc.

„Pojedete s námi!“ rozkázal policista na uvítání.

„Co se děje?“ dotázal se Tom, který neměl ani ponětí, proč přijeli.

„Však vy víte moc dobře, co se děje! - A teď mi podejte ruce.“ Tom s nechutí poslechl a policista mu nasadil pouta.

„Upozorňuji vás, že to bude nějaký omyl - já nic neprovedl,“ bránil se Tom a doprovázen oběma policisty pomalu nasedl do auta.

„Jste Tomáš Hammer? Jste! Tak jakýpak omyl!“ odsekl policista a auto se rozjelo.

„Řekněte mi, prosím vás, co jsem udělal. Opravdu nechápu, oč vám jde,“ pokračoval Tom.

„Proč jste nepřijel, jak jsme vám říkali? Zvedl jste sluchátko, ale schválně jste dělal, že neslyšíte! Říkali jsme vám jasně, abyste se tam dostavil do osmé. A teď je už skoro devět!“

Tomovi se konečně rozsvítilo.

„Já nevěděl, že mi voláte zrovna vy. Odložil jsem sluchátko, hned jak jsem ho zvedl. Žádné z vašich přání jsem neslyšel. - Položil jsem ho, protože už mě nebavilo odpovídat na ty nesmysly! A teď mi konečně řekněte, kam mě to vezete a co jste po mě chtěli. A sundejte mi ty blbý pouta, nejsem přece nějaký zločinec!“ Rozhlédl se skrz okénko do ulice. Venku lidé křičeli radostí. Už ho vezou! Už ho vezou! Toma se zmocnil strach.

„Jedeme za prezidentem,“ pověděl policista.

„Za prezidentem?“ vyhrkl udiveně Tom. „Co mi chce?“

„Je mrtvý. Dnes brzo ráno na něj byl spáchán atentát. - A vy ho musíte oživit,“ odpověděl chladně.

„Musím?! Kdo to říká?“

„To vás nemusí zajímat. Prostě ho oživíte.“

„A co když ne? Co když odmítnu?“

„To bych vám nedoporučoval. Odsoudili by vás jako vraha - jako spolupachatele.“

„To nemůžou přece udělat! Nemají proti mně žádné obvinění!“

„Můžou. Podle nového zákona ano. Když nebudete chtít prezidenta oživit, znamená to, že jste proti němu, ...že jste jeden z atentátníků. Rozumíte?“ Tomovi přejel studený mráz po zádech a začal se značně potit. Nic proti prezidentovi neměl, ale odmítal ho oživit hned z několika důvodů. Zaprvé nenáviděl, když ho někdo nebo něco do oživování nutí. Zadruhé je prezident člověk jako každý jiný a nemá nějaké výsadní právo na život. A za další se kvůli jeho nadpřirozené schopnosti přece nemůžou vytvářet nové zákony, to je absurdní!

Auto zastavilo před budovou vlády, kde již čekalo tisíce volajících lidí. Zavřete ho do klece! Je to zvíře! Dejte ho psům! Nechyběli ani lidé od televize a novináři. Tom si rychle strčil ruce mezi nohy, aby pouta nebyla vidět. Pak tiše promluvil k policistovi.

„Sundejte mi ty pouta! Odmítám vystoupit, pokud mi je nesundáte!“

„Máme příkaz vám je nechat. Když nevystoupíte dobrovolně, budu nucen vás z auta dostat násilím. Tak co?“ odpověděl mu stejně tichým hlasem.

„Dobře, půjdu sám. Ale nikdo z téhle planety mě nedonutí oživit prezidenta, to mi věřte!“

„To se ještě uvidí,“ utrousil pod zuby policista, z auta vystoupil a otevřel zadní dveře. Tom s pouty na rukou se propadal studem a poníženě vylezl.

Ohromné kamery vše natáčely a záblesky fotoaparátů tvořily pro oči nesnesitelnou světelnou zónu. Všichni se chtěli se svými přístroji dostat dovnitř, ale vstup jim byl z neznámého důvodu zakázán.

Tom byl doveden do velké místnosti. Uprostřed ležela černá rakev, a v ní prezidentova mrtvola s prostřelenou hlavou. K Tomovi přistoupil ministerský předseda a pronesl:

„Pane Hammere, chtěl bych vás jménem vlády poprosit o oživení pana prezidenta. Buďte tak laskav.“ Z výrazu jeho řeči byl poznat osobní odpor k Tomovi.

„Poprosit? Teď? Teď, když mě považujete za zločince? Teď, když mám na sobě pouta? Už je pozdě! Budete si muset najít někoho jiného!“ dopálil se Tom. Ministerský předseda včetně ostatních přítomných diplomatů z místnosti odešli. Cestou u vchodu ještě předseda pronesl: „Je váš.“ Nastalo ticho. Jeden z policistů hbitě vytáhl pistoli a namířil ji na Toma.

„Pane Hammere, nerozuměl jste snad žádosti pana předsedy?“

„Myslíte si, že se vás bojím?“ vyjekl Tom. „Ne! Nemůžete mě zastřelit! A vy to dobře víte! Nikdo by už pak prezidenta neoživil!“ Tak, teď jim to nandal, pomyslel si.

„Máte znamenitý postřeh, pane Hammere. - Ale co byste řekl takové docela malé rodinné schůzce?“ V tu chvíli dva policisté přivedli do místnosti oba Tomovy rodiče. Toma to vyloženě zaskočilo. S touto situací rozhodně nepočítal.

„Tome!“ zvolala matka a objala ho kolem krku. „Jak ráda tě zase vidím! - Pověz mi, proč ho nechceš oživit? A proč jsi včera neoživil tu slečnu? Co ti ty lidé udělali, že jsi na ně tak zlý?“ Tom matku od sebe odstrčil, její slova mu naháněla děs a hrůzu. Pojal ho prudký hněv nad tím, že i jeho vlastní matka je proti němu, že se přidala na druhou stranu. Policista namířil svou zbraň na Tomova otce a s vlastním zaujetím pronesl:

„Myslím, že máte rád svého otce, nebo ne? - Pan prezident čeká...“ Tom zběsile vykřikl:

„Ne! To přece nemůžete udělat! To je vražda!“ Tichý výstřel mu byl odpovědí a jeho otec se bezmocně svalil na zem. Policista se mírně otočil tak, že jeho zbraň směřovala na matku. Stupňující se psychický nátlak Toma doháněl k šílenství. Chtělo se mu křičet, ale dokázal své pudy potlačit a částečně se uklidnit.

„Spletl jsem se, když jsem si myslel, že máte svého otce rád,“ pokračoval policista. „Snad máte aspoň rád svou matku, nebo že bych se opět mýlil? - Pan prezident čeká...“ Tom podlehl strachu ze smrti své matky, poznal, že nemá žádnou šanci a rozhodl se vyhovět jejich požadavkům.

„Dobře, vyhráli jste - oživím ho! Nechte mou matku být! - A sundejte mi, proboha, ty pouta!“

Policista zandal pistoli do pouzdra, přistoupil k Tomovi a pouta mu sundal. Tom si konečně připadal volný a svobodný. Blaženě se uvolnil.

Dotkl se prezidentovi chladné ruky a ten posléze procitl k životu. Pak přistoupil ke svému mrtvému otci, kterého zatím policisté přemístili do vedlejší místnosti, a udělal totéž. Uvědomil si při tom, že ze světa vymazává další vraždu, a z vraha tak činní nevinnou, zločinem neposkvrněnou osobu.

Prezident byl v rozpacích a dlouho mu trvalo, než si vše v hlavě pořádně uspořádal. Tom se svými rodiči byli propuštěni.

Domů dorazil kolem poledne. Dům byl prázdný, Lil i auto někam zmizely. Unavený padl do křesla, doufal, že už mu dají všichni pokoj, a při této domněnce také usnul.

„Vidíš,“ pověděl mu ve snu Vládce energie, „lidské zlo je stále silnější a ty bezmocnější!“

„Já vím,“ řekl smutně Tom, „je to paradoxní. Já, který mám díky tobě takovou moc, ...a při tom jsem úplně bezmocný! - K čemu mi to je vůbec dobrý? K čemu mám mít takovou schopnost, když mi přináší jen samé potíže?! Kéž bych byl obyčejný člověk! - Lidi jsou šílení! Vůbec nechápou smysl života. Dělaj, jako kdybych těch chránění měl nekonečno! A při tom mi jich zbývá už jen,“ chvíli počítal, „tři! To je děs! - Například dneska, jak zabili mého otce - to bylo od nich nesmírně vypočítaný! Mohli si to klidně dovolit, protože věděli, že ho zase oživím! Jde mi z toho hlava kolem, zdá se mi, že už to dlouho nevydržím.“ Tom se na Vládce upřeně podíval a očekával nějakou jeho reakci. Vládce věděl, co říct, ale nemohl, protože by mu příliš prozradil o jeho budoucnosti, a to nechtěl. A tak začal na jiné téma.

„Jak sis možná všiml, parlament dnes schválil nový zákon. Týká se tvé schopnosti. Podle něj jsi povinen oživit každého, kdo ti přijde pod ruku. A když to neuděláš, půjdeš sedět za vraždu. Hrozné, viď?“

„Už mě to ani nevzrušuje. Já už stejně nečekám od nikoho nic dobrého!“ Zase se na sebe jen tak chvíli dívali, a pak Tom pokračoval.

„Proč jsi zrovna ve mně? Proč jsem to já? A kdo vlastně jsi?“

„Jsem mimozemšťan. To je všechno, co ti můžu říct.“

„Mimozemšťan? Něco jako byl E.T.?“

„Ano. - Teď se ale musím rozloučit a ty si pořádně odpočiň, čeká tě psychicky náročný úkol. - A nezapomeň, už máš jenom tři možnosti někoho zachránit!“

„Počkej, jaký úkol? Co mě čeká?“ Vládce energie zmizel.

Za půl hodiny Toma vzbudilo drnčení dveřního zvonku. Než se k vratům rozespale dobelhal, ozval se zvonek ještě třikrát. Venku ho vyhlížel asi pětadvacetiletý černovlasý muž, jehož tvář mu byla značně povědomá.

„Co je? To už chce zase někdo oživit, nebo co?“ zeptal se otráveně Tom a snažil si vzpomenout, kde toho muže jenom viděl.

„Jdu ohledně vaší ženy. Patří vám Felicia značky ABB-85-88?“ řekl neznámý muž za vraty.

„Ano. A jak to souvisí s mou ženou?“

„Měla nehodu.“

„Panebože, co se stalo? A kde je teď?“ vyhrkl.

„Nasedněte si, zavezu vás k ní,“ řekl neznámý muž, nasedl do vozu, kterým přijel, a Tom ho následoval. Auto se rozjelo.

„Nerad vám to říkám, ale auto i s vaší ženou explodovalo.“ Tom se zděsil. Vzápětí si ale uvědomil, že svou schopností vše napraví, a tak se uklidnil.

„Jak se to stalo? Bomba?“

„Ne, auto spadlo do Čertovy rokle.“

„Do Čertovy rokle? To je divné, moje žena po té silnici zásadně nejezdí, právě kvůli těm nehodám, co se tam už staly. Kam vlastně asi tak jela? Nic mi předtím neřekla.“

„Můžete se jí pak zeptat.“

„Kdy se to stalo?“

„Asi tak před hodinou.“

„A co policie - objevila něco zajímavého?“

„Nikdo ji zatím nevolal.“

„Cože? Chcete říct, že o tom policie vůbec neví?“

„Ne, neví. Bál jsem se, aby jejich vyšetřování jaksi nepoškodilo pozůstatky vaší ženy.“

„Co z ní zbylo?“ zeptal se spontánně a hned nato si uvědomil, že ani nechce slyšet odpověď.

„Nechtějte po mně, abych vám to popisoval.“ Dlouho mlčeli, němě sledovali rychle se odvíjející silnici. Pak Tom znovu promluvil.

„Jak vás vlastně napadlo pro mě jet? Je to od vás velmi laskavé, ale očekával bych to spíš od policie. A jak jste přišel na to, že Felicie značky ABB-85-88 patří zrovna mně?“ Muž váhal, co má odpovědět. Tom si ho zatím zkoumavě prohlížel, ne a ne přijít na to, kde se s ním už setkal.

„Už jsme tady,“ řekl nakonec neznámý muž, odbočil na štěrkovou cestu, kde zastavil. Oba vystoupili. Tom se kolem sebe důkladně rozhlížel, poznával jemu dosud neznámé okolí. Všude dokola se rozpínal hustý, smíšený les. Pěšky se vydali po cestě dolů, někam k samotnému jádru rokle.

Les postupně řídl, až došli na otevřené prostranství, z jedné strany obklopené vysokou, silně zvětralou skálou a z druhé nízkými zelenými porosty. Uprostřed se nalézalo zdeformované auto, černé jak uhel, z kterého se slabě kouřilo. Až na druhý pohled mohl člověk prohlásit, že se jednalo o Felicii. Zeshora sem doléhaly tlumené zvuky aut, jinak bylo docela ticho.

Tom ohořelé auto obešel dvakrát dokola, aby se přesvědčil, že se je to skutečně jeho vůz. Pak opatrně přistoupil k autu blíž a nakoukl skrz rozbité okno dovnitř. Nevydržitelný zápach lidských pozůstatků ho donutil rychle se vzdálit.

„Bože, to je hrůza!“ zvolal tiše do nebe. Vyndal z kapsy pěkně složený kapesník, z hluboka se nadechl a přiložil si ho na obličej tak, aby zakrýval nos i ústa. Pak se vrátil k autu a pozorně si prohlédl vše, co z nebohé lidské bytosti zůstalo. Kostra, sem tam kusy připečeného masa. Na kostěném prostředníčku pravé ruky se v závanu větru pohupoval zlatý, matně očouzený svatební prsten. Na krku, z kterého zbyly jen obratle, vysel zlatý náhrdelník. Šperky osobu spolehlivě identifikovaly. Tom s lítostí, bez jediných pochybností shledal, že mrtvou je jeho žena.

Napřáhl ke kostře pokrčenou ruku, chtěl se jí dotknout a využít své schopnosti k dalšímu porušení přírodních zákonů. Představa toho, co bude následovat, ho vyděsila. Ještě nikdy neoživoval někoho, kdo byl upálen; někoho, z koho zbyla jen kostra; někoho, kdo mu byl obzvlášť tak blízký. Bude vůbec schopen Lil ještě milovat? Bude ji moc mít rád poté, co viděl její spálenou kostru? Nevybaví se mu pokaždé, kdy na ni pohlédne, tento odporný výjev? Ne, musí na všechno zapomenout, tak do toho! Zavřel oči. Ruku, kterou měl doposud napřaženou, začal pomalu napínat. Špičkami prstů se dotkl ještě teplé kostry. Otřásl se odporem a hrůzou. Pokynul Vládci energie.

Kostra začala blednout, nabírala krásnou bílošedou barvu. Kosti se obalovaly živými tkáněmi, vše se začalo nádherně červenat. Vzniklá stvůra se rychle formovala do tvaru člověka, v hrudní oblasti vystoupla ňadra. Tkáně se začaly pokrývat kůží, z které vzápětí vyrážely chlupy a vlasy. V očních jamkách se objevily oči a na prstech nehty. Nahá ženská postava procitla k životu.

Výkřik, následovalo hysterické pištění. Tom prudce otevřel oči. V autě se krčila nějaká cizí žena, nikoliv Lil, jak předpokládal. Podíval se jí do obličeje a s hrůzou rozpoznal tvář sebevražedkyně, která se předevčírem zastřelila v tom zábavném pořadu. Zachvátil ho děs a rázem vzplanul hněvem. Jak se rychle dovtípil, stal se obětí podvodu. Otočil se na muže, který ho sem zavedl. Jeho škodolibý úsměv ho silně dráždil.

Odkudsi z lesa vyrazila skupina mladistvých. Vpředu šel Jim, za ním dva muži, kteří vedli svázanou Lil, a za nimi ještě pět dalších. Několik metrů před Tomem se zastavili, Lil rozvázali, vyndali jí z pusy roubík a sundali šátek z očí.

„Tome!“ vykřikla nadšeně, rozběhla se a padla s pláčem Tomovi kolem krku.

„Lil!“ vykřikl současně Tom, pevně ji k sobě přitiskl a několikrát políbil.

„Je mi líto, že jsem zničil tvoje auto,“ začal Jim ironicky, „ale sám jsi mě k tomu donutil! Kdybys ji byl oživil už včera, nic se dnes nemuselo stát.“

„Ty... ty... ty ničemo!“ rozhořčil se Tom. „Je mi z tebe na nic! - Víš, co jsem prožíval? Víš, jaké to pro mě bylo, vidět kostru mé ženy? To si vůbec nedokážeš představit!“

„Že ne? Myslíš si snad, že pro mě bylo příjemné sdílet dvě noci se svou mrtvou holkou?! Málem jsem z toho zešílel!“

„To byl tvůj problém! Měl jsi ji nechat pohřebákům! - Měla být teď mrtvá! Jednou zemřela, a proto teď má být mrtvá! Bože, jak já nenávidím tu mou schopnost! Máš štěstí, že u sebe nemám žádnou zbraň! Jinak bych ji zabil, to mi věř!“

„Ty a zabít? Ale di! Vždyť ty bys nezabil ani blbou mouchu!“ začal se smát Jim a Toma se zmocňovalo šílenství.

„Jime!“ ozvalo se z auta, „pomoz mi ven!“ Jim došel k autu, násilím otevřel dveře a opatrně pomohl své dívce dostat se z auta ven. Pak si sundal bundu a dívce ji navlékl.

„Jime, já ničemu nerozumím! Proč nejsme na pódiu? Co se stalo?“ ptala se dívka nechápavě.

„To je složitý, víš. Tom, ta hnusná lidská zrůda, tě krutě odmítl oživit, a tak jsem ho k tomu musel donutit. Unesl jsem jeho ženu i s jeho autem. Navlékl jsem ti její šperky, posadil tě do auta, a to jsem pak svrhl se skály. Nárazem auto vybouchlo a tys shořela. Když plameny ustaly, nechal jsem zavolat Toma. Ten tě pak v domění, že jsi jeho žena, oživil. Dobře vykoumaný, ne?“ Dívka přikývla a hodila na Toma vražedný pohled.

Toma se znovu zmocnil strach a hrůza. Ta bolestná pravda, kterou Jim právě dovyprávěl, ho děsila. ,Tak to bylo poslední oživení! Poslední! Už žádné další! Ať mě třeba zavřou za vraždu! To je jedno!' Se zdrcujícím pocitem nenávisti vůči celému světu se uzavřel sám do sebe, svěsil hlavu a společně s Lil odešel.

 

„Proč jsi mě nevaroval? Vím, že jsi to věděl! Ty totiž vždycky víš, co se stane! Mohl jsem ušetřit jedno zachránění!“ spustil hned rázně Tom.

„Bohužel jsem nemohl. Já tě nemůžu předem informovat o tom, co se stane. To nejde, věř mi.“

„Proč to nejde? Vždyť je to tak jednoduché!“

„Není mi to shora dovoleno. A už se mě neptej. Nemůžu ti přece vyprávět o tvé budoucnosti. Když bych ti o ní něco prozradil, mohl bys ji změnit, a to nejde.“

„Já ji změním i bez toho, uvidíš! Zítra udělám něco, co určitě není v souladu s mou budoucností!“

„Ale je. Všechno, co děláš, je v souladu s tvou budoucností.“

„Řekni mi poslední pravidlo, které se týká mé schopnosti.“

„Ještě nepřišel ten správný čas.“

„Jak to? Vždyť už mi zbývají poslední dvě zachránění! To čekáš, až nebudu mít žádné?“

„Sám to pravidlo odhalíš, tak nebuď netrpělivý.“

„Pověz mi tedy aspoň něco o sobě? Jaké to je tam na vaší planetě?“

„Je to tam úplně jiné. Všichni se mají dobře, všichni jsou na sebe hodní, ne jako tady...  Ach, jak se  mi stýská po domově! Už aby si pro mě přijeli!“

„Oni si pro tebe přijedou?“

„Ano, už brzy.“

„No to je perfektní!“ nadšeně zvolal Tom. „Aspoň tě uvidím ve skutečnosti! A kdy to bude?“

„Netěš se na to.“

„Proč? Proč se nemám těšit?“

„Nechtěj znát důvod.“

„Proč ne? Nerozumím tomu! - Tak mi aspoň řekni kdy!“ Vládce energie chvíli váhal, jestli má odpovědět.

„Pozítří,“ řekl nakonec a zmizel.

 

Ráno Lil odjela do práce a Tom zůstal doma sám. Šel ven na zahradu, sedl si na lavičku, přivřel před sluncem oči a přemýšlel. Jeho mysl se stala velkým promítacím plátnem a paměť promítačkou, která postupně zobrazovala jedno jeho zachraňování za druhým. Film, který se v jeho hlavě odehrál během několika minut, začínal Jimem; poprvé tehdy zjistil, jakou má moc. Vidí ho jako malého patnáctilétého chlapce, jako kamaráda z dětství, kterého by nyní z filmu nejraději úplně vystříhal. Pak se na plátně objeví malý kluk - ten, co spadl se střechy paneláku - který mu je symbolem nevinnosti a lidského bezpráví. Dále následuje malé děcko, oběť autonehody, a u něj modlící se stařenka - to byl okamžik, kdy poprvé začal uvažovat o existenci boha. Teď už o tom rozhodně nepochybuje, bůh není.

Pak jako kdyby se přetrhl film, nic se nedělo. Když obraz zase naskočil, je záběr na chlapce - na toho, co vypadl z balkónu ve Svítilně - má krvavou bodnou ránu na prsou, leží tam bezmocně uprostřed pódia a stovky lidí kolem se radují. Zbytečná smrt, předem plánovaná, jejíž viník kalkuloval s oživením. Chlapec dokonce mohl žít i bez jeho pomoci, ale touha lidí po něčem vzrušujícím, ta ohromná síla, která je věrnou služebnicí lidského zla, mu znovu vzala život.

„Zastavte ten film!“ ozval se jediný divák. Film přesto běží dál. Na plátně je vidět mrtvý Filip, inteligentní myslící tvor, který naštěstí není člověk, ale pes. Pocit, že je to jen zvíře, že nepatří mezi ty ohavné bytosti, co si říkají lidé, mu dodával sebedůvěru. ,Můžou být i psi zlí? Ne, jen když je to lidé naučí.' Blik, obraz psa je vystřídán rakví s prezidentem - oběť atentátu. A kus vedle leží mrtvé tělo jeho otce. Proč ten musel zemřít? Copak je možné někoho donutit k zachraňování dalším zachraňováním? Copak jsou lidé tak zlí? Ano. Je to další zbytečná smrt, jejíž viník jednoznačně počítal s oživením.

„Proboha, zastavte ten film!“ prosí znovu jediný divák. Film běží dál. Vidí spálenou lidskou kostru. Je to odporný pohled a ještě děsivější představa, že žena, která spáchala vypočítanou sebevraždu s tím, že bude oživena, byla bezcitně podvržena místo jeho vlastní ženy. Teď se zdá, že film končí, ale ve skutečnosti se jen mění promítačky - paměť je nahrazována fantazií. Film běží dál.

Je vidět malý červený flek, který se pomalu zvětšuje. Je to nějaký mrtvý okřídlený hmyz; docela obyčejný komár. Podle množství krve se dá soudit, že ho někdo rozmázl v okamžiku, kdy už byl své oběti nasycen a chystal se odlétnout. Komár náhle mizí, je pohled na mrtvolu muže středního věku s černým plnovousem. Kdo je ten muž? Divák neví. Následuje obraz ženy zastřelené zezadu. Proboha, vždyť je to Lil! Na řadu přichází poslední záběr filmu; je tma a bouřka. Muž se zakrvácenou hlavou leží na chodníku obličejem k zemi, jeho krev se rychle mísí s kalužemi dešťové vody. Není mu vidět do tváře, jeho vlasy jsou zbarveny do červena. Kdo to jen může být? Divák neví. Po jeho boku klečí Lil, pevně svírá jeho ruku a pláče a pláče. Kdo to jen může být? Divák tuší.

Cvak, promítačka se zastavila, plátno zmizelo, film definitivně skončil. Tom otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Náhle ucítil na levém předloktí palčivou bolest. Rychle se podíval na svou levičku. Uviděl pěkně nasátého komára, kterého okamžitě nemilosrdně zaplácl. Na ruce mu po něm zůstal krvavý flek, přesně takový, jaký viděl ve své fantazii. Trochu ho to zaskočilo. Chtěl si ruku otřít do kalhot, pak si to ale rozmyslel a začal si komára důkladně prohlížet.

Chtěl se stát zase obyčejným člověkem, být jako všichni ostatní. Už měl po krk té své zatracené schopnosti! Lidé ho kvůli ní jen nenáviděli a zneužívali! Dokonce si znepřátelil i svého nejlepšího kamaráda, Jima. Už nechtěl žádné další oživování! Už žádné porušování přírodních zákonů! Rozhodl se zbavit se své nadpřirozené schopnosti a nikdo mu v tom již nemohl zabránit; ani Vládce energie.

Ukazováčkem pravé ruky se dotkl mrtvého komára a daroval mu život. Komár zabzučel a odlétl. Tom ho dlouho sledoval, dokud mu úplně nesplynul s jasně modrou oblohou. Už mu zbývá jen jedno jediné zachránění. Musí se ho také zbavit, a to co nejdříve. A nebo ne? Má si ho snad nechat pro případ nouze? Co když ho někdo z jeho blízkých bude potřebovat? Třeba Lil! Nebo jeho děti! Hrozně rád by měl s Lil děti. Ano, musí jí říct, že si pořídí dítě; a to ještě dnes! Vstal z lavičky, šel do domu a usedl ke svému pracovnímu stolu. Před sebe si položil stolní kalendář, do pravé ruky vzal pero a úhledným písmem napsal: Večer - udělat syna! Dvakrát to podtrhl a kalendář vrátil na původní místo.

Ze zásuvky vyndal smetanově bílý papír, na kterém si zaznamenával svoje zachraňování. Napočítal devátou čárku a několikrát ji přeškrtl. Desátou, poslední čárku, která zůstala jako jediná nepřeškrtnutá, zakroužkoval. Znovu začal váhat, co udělá se svým posledním zachráněním. Nakonec si vzpomněl na vidinu, kterou měl venku na lavičce - zjevení zavražděné Lil. Padl na něj strach a s obavami začal hledět na budoucnost. Už zítra si přijedou pro Vládce energie. Nemá se na to těšit. Proč? Musí existovat nějaký důvod. Bude to snad pro něj bolestivé? Nebo ho dokonce ti mimozemšťané zabijou? Ne, to neudělají, Vládce energie přece říkal, že jsou hodní. Vezmou ho snad tedy s sebou na jejich planetu? Ne, na to by se totiž rozhodně těšil.

Ještě existuje poslední pravidlo, které se týká jeho schopnosti, co to jen může být? Prý na to přijde sám. Ano, musí na to přijít a to teď hned! Třeba těch zachránění nemá deset ale nekonečně mnoho. Ne, Vládce energie zítra odjíždí a krom toho by mu přece nelhal. Už ví - bude to určitě souviset s tou palubou, o které Vládce energie vždycky mluví. „Zatím se mu nemůže nic stát.“ to byla věta, kterou od něj slyšel už několikrát. Ale vždyť to není pravda! Vždyť už se mu toho stalo tolik! Co je myšleno tím slovem nic? Co se mu nemůže stát? Nemůžou ho zabít? Je snad nesmrtelný? A kdo byl ten muž, kterého Lil v jeho vizi oplakávala? On sám? Pokud ano, tak... Ne, byl to jen přelud, žádná skutečnost.

Jeho myšlenky zabloudily kamsi do neznáma, do prostoru samých otázek, na něž neexistují odpovědi. Podíval se na hodinky - půl dvanácté, měl by si něco přichystat k obědu. Povzdychl si, vstal, odebral se do kuchyně a pustil si televizi.

A nyní, vážení diváci, máme pro vás radostnou zprávu. Naše policie dnes ráno podnikla úspěšný zátah na gangsterskou organizaci, která se podílela na prezidentově atentátu.

Zesílil zvuk.

Dva gangstery se podařilo zadržet, jeden byl v přestřelce zabit. Jeho tělo však záhadně zmizelo.

Toma zamrazilo. K čemu tak asi někomu bude mrtvé gangsterovo tělo? Jedině k tomu, aby ho někdo oživil. Zděsil se. Musí se okamžitě zbavit posledního zachránění! Už se nesmí stát další neštěstí! Vzal ze stolu ostrý, dlouhý nůž a rychle přemýšlel, koho použije jako oběť. Do místnosti vešel Filip. Chvíli zaváhal, a pak se sám nad sebou zhrozil. Bože, jak ho něco takového mohlo jen napadnout? Přece by nezabil svého vlastního psa! „Promiň, Filipe,“ omluvil se mu v duchu a s nožem v ruce vyšel ven na zahradu.

Neměl by zavolat do márnice? Třeba tam budou mít někoho, koho by mohl oživit. Měl by to poslední zachránění přece využít nějak rozumně! Ne, to neudělá, trvalo by to hrozně dlouho. Stejně už neměl náladu dívat se na něčí mrtvolu.

Šel se podívat do kůlny, jestli se náhodou nechytla nějaká myš. Všechny pastičky však zely prázdnotou. Vyšel tedy zase ven a odklopil jeden z velkých kamenů u ohniště. Půda byla krásně vlhká, pro drobný hmyz jak dělaná. V jedné, z části odkryté chodbičce lezla žížala, v jiné nějaká stonožka a všude kolem se hemžili mravenci a různí brouci. Teprve teď si uvědomil, jaký to byl pošetilý nápad jít na hmyz s nožem. Stačí přece, aby šlápl, a bude mít hned velký výběr. Už chtěl na ty němé tvory šlápnout, když tu se náhle zarazil.

Ne! Nemůže to udělat! Nezáleželo mu na životech toho hmyzu, ale šlo mu o princip. Nesmí být přece jako oni! Nesmí zabíjet jen kvůli tomu, aby pak zase oživoval! Nemůže se dopustit stejného zločinu, jako ta druhá strana. I když jde jen o obyčejný hmyz!

Snažil se nějakým způsobem překonat tuto vnitřní zábranu, ale nedokázal to. Snad bude nakonec lepší, když si to poslední zachránění nechá. S tímto rozhodnutím se vrátil do kuchyně a udělal si něco k jídlu. Po obědě se pustil do své každodenní práce, dělal na počítači program pro firmu Megasoft, u které byl zaměstnán.

Za tři hodiny zazvonil telefon. Neznámý mužský hlas výhružným tónem pravil:

„Dostav se dnes v šest hodin do Knižní ulice, poslední budova po pravé straně směrem od centra města. Závisí na tom život tvé ženy. Samozřejmě buď sám, jinak ji ani její tělo už nikdy neuvidíš.“ Anonym zavěsil. Tom položil sluchátko. Zůstal sedět jak přimrazený. Ledový mráz mu přejel po zádech. Krve by se v něm nedořezal.

„It's four o'clock,“ ozvalo se z počítače. Zbývají dvě hodiny. Jak se tam ale dostane? Vždyť nemá auto! Nevadí, půjčí si od souseda.

 

 

Tom otevřel kovové dveře a vešel dovnitř. Neviděl na krok, byla hrůzyplná tma. Tiše a opatrně našlapával. Ruce měl napřažené před sebou, snažil se něco nahmatat. Především se ale bál, aby do něčeho nenarazil. Vzduch byl zkažený, silně načichlý nějakou smradlavou chemikálií. Kus ode dveří se zastavil a promluvil.

„Je tu někdo?“ Ozval se kmitavý zvuk zářivek a místnost se rázem osvětlila. Tom zjistil, že se nachází ve velké, takřka prázdné hale, pravděpodobně se jednalo o nějakou starou, opuštěnou továrnu, a že má poměrně početnou společnost. Pár metrů od něj stálo pět mužů a další jeden ležel nehybně na zemi. Podle krve a mdlého výrazu obličeje Tom usoudil, že je mrtvý. Všiml si i jeho černého plnovousu.

„S tím oživením prezidenta jsi to dost přehnal!“ řekl vyčítavě jeden z gangsterů.

„Ale já...“ chtěl se obhajovat, ale gangster ho přerušil.

„Budeš si to muset odpracovat. Našeho kámoše dneska ráno zastřelili. Určitě uhodneš, co od tebe chceme.“ Pohlédl na mrtvolu.

„To ode mě nemůžete chtít! Já už nechci zachraňovat pro někoho! Už nikdy!“ vyhrkl zoufale.

„Asi jsi zapomněl, že máme tvoji ženu,“ ušklíbl se.

„Kde je? Chci ji vidět!“

„Dobře,“ otočil se za sebe a zavolal: „Gigoni, přiveď sem tu holku!“ Chvíli se nic nedělo. Pak se otevřely zadní dveře a do haly vešel Gigoň. Ve své svalnaté ruce pevně svíral Lil, která se marně pokoušela vymknout se z jeho sevření.

„Tome!“ vykřikla.

„Lil! Jsi v pořádku? Neudělali ti nic?“

„Ne, je mi fajn. - Udělej, prosím tě, co chtějí! Vím, jak je to pro tebe těžké, ale zbyde ti ještě jedno zachránění!“ řekla Lil stále pod tlakem křečovitého sevření. Tom přemýšlel. Jak to, že mu zbyde ještě jedno zachránění? Vždyť už má teď poslední! Pak si ale uvědomil, že Lil vlastně neví o tom komárovi. Už ji chtěl opravit, když si to najednou rozmyslel. Nemůže jí přece o tom říct! Co by mu na to asi řekla, kdyby jí oznámil, že vyplýtval jedno zachránění na obyčejného komára? Bál se jí přiznat pravdu, bál se, že by ho za to nenáviděla - tak jako ho nenávidí všichni ostatní!

„Samozřejmě, že to udělám. Mám přece ještě jedno zachránění, jak říkáš.“ Popošel k mrtvému muži, shýbl se a oživil ho.

„A teď ji pusťte!“ řekl ostře. Hlavní gangster kývl na Gigoně. Lil byla rázem volná, nadšeně se rozběhla za Tomem. Padli si do náručí, objímali se a líbali. Chvíli se jejich pohledy soustřeďovaly jeden na druhého, a pak Tom vzhlédl. Stál čelem ke gangsterům, jeho zrak spatřil velkou ničivou zbraň, jejíž hlaveň mířila na Lilininy záda. Než stačil cokoliv udělat, ozval se výstřel. Tělem mu projela prudká bolest, zachvěl se hrůzou a kdesi za ním se roztříštila skleněná tabule. Lil mu rázem v jeho silných rukou ztěžkla, lehce z nich vyklouzla a sesunula se na zem.

„Neee!“ vykřikl dlouze a oči se mu rázem zaplavily. „Vy vrazi! Panebože, proč?“

„Abys už nemohl znovu oživit prezidenta,“ řekl hlavní gangster a spolu se svou partou zmizeli zadním vchodem.

Tom poklekl, vzal do ruky teplou Lilininu ruku a přál si, aby ožila. Žalem se mu sevřelo srdce, když se nic nestalo. Zkoušel to znovu a znovu. Pokaždé bezvýsledně. Lil zůstala mrtvá, jeho zázračná schopnost přestala navždy působit. Políbil ji na čelo. Doufal, že jejich vzájemná láska ji zachrání. Bohužel se mýlil.

Proč? Proč to muselo takhle skončit? Proč jen oživil toho komára? Kdyby tak byl neučinil, mohla by teď Lil žít. Prokletej komár! Prokletá jeho schopnost! Prokletej celej tenhle svět! Má vůbec smysl žít? Chvíli váhal, jak si má odpovědět. Ne, teď už nemá!

Byl definitivně rozhodnut, že si vezme život. Vstal a vydal se ke dveřím. Cestou pohledem zavadil o střepiny skla. Došel k nim a zkoumavě si je prohlížel. Jeho zrak náhle spočinul na krvavé kulce, zaryté ve zdi, o kterou byla skleněná tabule původně opřená. Pokusil se ji vyndat, ale nešlo to. Pohlédl na své prsty. Krev byla čerstvá, ještě vlažná. Nepochybně to byla ta kulka, která usmrtila Lil. Ale jak se tam dostala? Jestliže proletěla Lil, tak potom musela proletět i jím samým! Vždyť stáli nalepeni na sobě! Musí být tedy nesmrtelný, jinak to není možné! Zděsil se. Je nesmrtelný a při tom už nechce žít! Hrůza!

Musí se spojit s Vládcem energie! Ten je jeho poslední záchrana! Snad mu poradí, jak Lil oživit. Musí to přece nějak jít! Musí existovat nějaký způsob, jak zvítězit nad zlem!

Šel se poohlédnout po nějakém hadru, do kterého by mohl Lil zabalit. Našel velký igelit, Lil do něj zabalil a v nepozorovaném okamžiku odnesl do auta. Doma ji umístil na zem do kuchyně. Sedl si do křesla a snažil se usnout. Dlouho se mu to nedařilo, ale nakonec to přece jen dokázal.

„Oživ ji, prosím. Vím, že to dokážeš,“ žádal ve snu Vládce energie.

„Dokážu to, ale nesmím. - Byl to její osud.“

„Nebyl! Zemřela kvůli mně - kvůli mé schopnosti, a tu mám díky tobě, takže je to i tvá vina!“

„Není to má vina, ani tvá. Lidské zlo jí vzalo život.“ Chvíli mlčeli, a pak Vládce energie pokračoval.

„Je na čase, abych ti řekl poslední pravidlo, které se týká tvé schopnosti,“ řekl zarmouceně.

„Já vím, co to je,“ skočil mu do řeči. „Jsem nesmrtelný!“

„Ano, jsi nesmrtelný, ale to není to pravidlo. Poslední pravidlo ti totiž dovoluje zříct se své nesmrtelnosti a místo ní získat ještě jedno další zachránění.“ Tomovi spadl kámen ze srdce.

„No to je úžasné! To je perfektní! Rád toho hned využiju.“

„Věděl jsem, že to řekneš. Víš ale vůbec, co děláš, když se chceš vzdát nesmrtelnosti? Lidské zlo je ze dne na den silnější, kdykoliv tě může někdo zabít. Uvědomuješ si to?“

„K čemu mám žít navěky, když nechci žít ani jednou? Copak sis nevšiml, že jsem chtěl spáchat sebevraždu?“

„Vím o tom. - A teď poslouchej, musím ti říct něco o tvé budoucnosti. Policii se zítra donese, že jsi oživil toho gangstera, po kterém oni tak dlouho pásli. Oficiálně tě za to zavřou na doživotí, i když to nebude v souladu se zákonem, který pro tebe nedávno ustanovili. A neoficiálně, tak jako tě neoficiálně donutili k oživení prezidenta, tě budou chtít zabít.“ Toma se zmocnil strach.

„To ne! To nemůžou udělat! Tím by překročili veškeré meze lidskosti!“

„Můžou všechno, lidské zlo totiž nemá žádné hranice.“ Tom chvíli přemýšlel.

„Proč jsi mi o tom vlastně řekl? Říkal jsi přece, že mi o budoucnosti nesmíš vyprávět, protože to nemáš shora dovoleno! Proč ti tak záleží na mém životě?“

„To ti nesmím říct. Ale věř mi, že já budu ten poslední, komu bude vadit, že jsi umřel.“

„Proboha, proč mi pořád něco tajíš? Na co si to vlastně se mnou hraješ?“

„Na život a na smrt. Život je přece hra, nebo ne?“

„Teď ti nerozumím, ale to nevadí. - Přeji si, abys učinil to, co mi dovoluje poslední pravidlo!“

„Jsi si určitě jist svým rozhodnutím?“

„Ano. Pokusím se o mír. Kdybych byl nesmrtelný, tak by to nebylo fair play.“

„Dobře, nechť je tedy po tvém. Tvá nesmrtelnost je zrušena, máš poslední jedno zachránění. Od tohoto okamžiku jsem já u tebe na palubě, nikoliv ty u mě, jak tomu bylo doposud, a naše loď je lehce potopitelná. Teď už mi nezbývá než doufat, že nepřijdou žádné bouře. Tímto se s tebou navždy loučím. Sbohem!“ skončil Vládce energie a zmizel.

Tom se probudil. Šel do kuchyně k Lil a dotykem své ruky jí daroval život. Pomohl jí vstát. Lil se užasle podívala na ohromný igelit, do kterého byla předtím zabalena, pak si uvědomila, že neví, jak se sem dostala, a s hrůzostrašným pocitem se zeptala:

„Byla jsem mrtvá, viď?“ Tom přikývl, přivinul ji k sobě a políbil.

„Ale nemysli na to.“ Znovu ji políbil. V tu chvíli si uvědomil, že je konečně obyčejným člověkem a že už nemá žádnou nadpřirozenou moc. Pociťoval nesmírné blaho a spokojenost. Současně ale věděl, že tento pocit je otázkou jen několika malých okamžiků, protože v hloubi jeho duše vězel nepřemožitelný strach, který mu černě našeptával jeho budoucnost.

Netrvalo dlouho a Tom i Lil ulehli do postele, kde se začali vášnivě líbat. Jejich nahá těla se vzájemně dotýkala, vzrušení se stupňovalo, až společně vyvrcholili. Dvě pohlavní buňky splynuly a vznikl zárodek nového lidského organismu.

Druhého dne se Tom probudil se stejnou vidinou, jako měl včera. Bouřka; na mokrém chodníku leží mužská postava obličejem k zemi. Z hlavy se jí řinou potůčky krve, které spolu s dešťovou vodou stékají do velké rudé kaluže. Po boku postavy klečí Lil a trýznivě pláče. Tom znovu uvažoval o totožnosti toho mrtvého muže. Je to on sám? Snad ne. Koho jiného by ale mohla Lil takhle oplakávat? Musí to být on. Ale kdo mu to udělá? Kdo ho zabije? Policie?

Snažil se si namluvit, že to byl jen přelud - žádná skutečnost a že se mu nemůže nic stát; přesně tak, jak mu to říkával Vládce energie. Brzo tomu uvěřil a přestal si s tím nadále lámat hlavu.

K večeru se prudce ochladilo, zvedal se nepříjemný, studený vítr a hřmělo. Tom pracoval ve svém pokoji na počítači, když tu se ozval dveřní zvonek. Vstal, oblékl si bundu a vyšel ven. Kdesi v dálce udeřil blesk a spustil se prudký štiplavý déšť. Za vraty stál nějaký muž. Tom došel k vratům a otevřel je. S hrůzou spatřil Jimovu rozzlobenou tvář.

„Ty vrahu! Zabiju tě!“ zvolal Jim, vytáhl odněkud pistoli a namířil ji Tomovi mezi oči. „Vím, žes ji zabil! A proto teď zemřeš!“

„Proboha, ne!“ vykřikl vyděšeně Tom. „Nikoho jsem nazabil!“ Jim svraštil čelo.

„Ne? Tak kdo tedy? Kdo jiný by chtěl její smrt?“ ptal se vytočeně.

„Smrt koho? O kom to mluvíš?“ Jima tato otázka velmi pobouřila.

„Nedělej, že to nevíš! Zabils ji! Zabils mou holku! Za to zemřeš!“ pověděl vydrážděně a jeho ukazováček na spoušti se začal chvět.

„Panebože, Jime, ne! Nikdy bych nedokázal někoho zabít! A stále ještě věřím, že ani ty ne!“ Upřeně se díval na pohybující se spoušť. Dlouho to nevydržel, a tak zavřel oči.

„Je mi líto, ale to věříš špatně!“ řekl Jim a spoušť stiskl. Toma zasáhl šíp hrůzy. Krev mu ztuhla v žilách. Zatajil dech. Očekával probodnutí šípem bolesti a následně šípem smrti. Nic se nestalo. Otevřel oči a nadechl se. Pistole nebyla odjištěna. Oddychl si a zároveň se zděsil - Jim ho chtěl zabít! Pak si vzpomněl na Jimova poslední slova a řekl:

„Líto? Řekl jsi líto? Jestli něčeho lituješ, tak proč to děláš?“ Jim svou zbraň bleskově odjistil a jeho ukazováček na spoušti se znovu začal chvět. Tom pokračoval.

„Vzpomínáš si, jak jsme spolu chodili do tanečních?“ Jim v duchu přikyvoval. „Jednou, když jsme se vraceli domů, chtěl někdo tvému tátovi ukrást auto. Pamatuješ?“ Jim se zaposlouchal do jeho vyprávění, povolil ukazováček a spoušť se vrátila do bezpečné polohy. „Ten někdo tě smrtelně srazil k zemi. Byli jsme snad sami v celé ulici. Ležel jsi tam mrtvý, nevinný; já stál u tebe a bylo mi tě moc líto, tak jako je teď tobě v duchu líto mě. Oživil jsem tě, aniž bych předtím věděl, že to dokážu. Nikdy jsem ti to neřekl a doufal, že nebudu muset. Teď to tedy víš a teď mě také můžeš zabít.“ Jim se dotkl ukazováčkem spouště, chtěl s ní pohnout, ale neměl sílu. Upustil zbraň na zem, ruka mu klesla a začal se třást hrůzou. Co to chtěl jenom udělat? Copak může zabít člověka, který mu zachránil život?! Tom napřáhl ruku a zeptal se: „Přátelé?“ Jim se ruky chopil, pevně ji stiskl a tiše pronesl: „Přátelé.“

Dlouho na sebe jen tak koukali, než Tom začal znovu řeč.

„Kdo ti řekl, že jsem zabil tvou holku?“

„Policie. Řekli mi, že mají proti tobě evidentní důkazy.“ Tom se zděsil.

„Jak to mohli udělat? Vždyť to je sprostá lež!“

„Chtěli, abych tě zabil. Jinak si to nedokážu vysvětlit,“ pověděl Jim a Toma zalil studený pot. Svěsil hlavu a sledoval jednu velkou kaluži, jak do ní rychle padají dešťové kapky. Uvědomil si, že měl zemřít. Přesně jako viděl v té vizi. Znamenáto tedy, že se mu podařilo změnit svůj osud? Snad ano.

Uslyšel rychle se přibližující kroky. Otočil se. Běžela k němu nějaká žena. „Pane Hammer! Pane Hammer!“ volala, když již byla tak blízko, že jí viděl do tváře. „Pojďte rychle! Stalo se neštěstí! Snad můžete pomoct!“ Žena se obrátila a běžela zpět. Tom se za ní bez váhání rozběhl a Jim ho následoval. Cestou se ještě více rozpršelo.

Žena je zavedla na malý dvůr, plný nějakého kovového šrotu a dřevěných beden. Na zemi ležel chlapec, celý potlučený, s velkou krvavou ránou na hlavě. Šaty měl roztrhané, ruce plné modřin a škrábanců. Když ho Tom spatřil, přejel mu ledový mráz po zádech. Byl to právě ten kluk, kterému už jednou zachránil život, ten, co spadl se střechy. Ani se neptal, jak se to stalo. Lidé snad opravdu musí být nesmrtelní, aby unikli zlu, pomyslel si. Chtěl chlapce oživit, ale nemohl. Již neměl žádné zachránění, protože lidé ho nesmyslně a zbytečně donutili všechny vyplýtvat. V duchu znovu proklínal svět, svou schopnost, oživeného komára a nakonec i sám sebe.

Strhla se velká dešťová bouře, mraky se protrhly, začaly padat kroupy. Tom vyběhl ze dvora průchodem ven, Jim o chvíli za ním. Ozval se výstřel. Tom pocítil prudkou bolest, nohy se mu podlomily, dopadl na kolena a následně se svalil na břicho. Policisté, kteří kolem něj tvořili půlkruh, zandali zbraně a rozprchli se. Jim strnul.

„Lil,“ řekl skomírajícím hlasem Tom, „Jime, zavolej Lil, prosím.“ Jeho hlava klesla do kaluže dešťové vody, která se vzápětí zbarvila do červena. Jim poslechl, běžel, jak nejrychleji uměl. Za chvíli se vrátil s Lil. Ta padla k Tomovi na kolena a rozplakala se.

Přestože se Tom jevil mrtvý, jeho mozek ještě pracoval. Byl si vědom, že umírá, že končí jeho život - ta velká „zábavná“ hra s Vládcem energie. Ze začátku mu přišlo líto, že musí ze světa odejít, ale nakonec s tím byl spokojen. Věděl, že i on je vinen, že místo toho oživeného komára mohl teď někdo žít, třeba právě ten nešťastný kluk, kterého viděl před chvílí. Zdálo se mu tedy správné, že zemře, a svůj krutý trest snášel s hrdostí, ale i s nadějí, že jednou lidstvo naváže kontakt s planetou, odkud pochází Vládce energie, a že lidské zlo pak bude poraženo. S touto vysněnou myšlenkou v klidu skonal.

 

Déšť ustal, vítr se zklidnil. Z hvězdné oblohy se jako padající hvězda snesl vesmírný koráb a bez hnutí se vznášel několik metrů nad zemí. Paprsek světla, který z něj vyšel, se rychle měnil v mohutný světelný kotouč, až byl tak velký, že ozářil celé Tomovo mrtvé tělo. Z Tomova těla se oddělil Vládce energie, mlhovinový tvor podobající se člověku, a pomalu se světelným kotoučem pohyboval k vesmírnému korábu. Když byl asi v polovině své cesty, Lil zavolala:

„Haló, počkejte!“ Vládce energie se zastavil, otočil se a pohlédl dolů.

„Jste Vládce energie, viďte?“ Vládce energie přikývl. Chtěla se zeptat na tolik věcí, že vůbec nevěděla, čím začít. Vládce energie jí to vyčetl z uplakaných očí a pravil:

„Na vaši planetu se blíží velký meteorit. Nevyhnutelně dojde ke srážce a planeta Země se rozpadne na tisíce malých kousků. My, Dobroni, tomu s naší technikou můžeme zabránit. Je to ale velmi náročné, a tak jsme se chtěli přesvědčit, jestli lidstvo si opravdu zaslouží být zachráněno. Za tímto účelem jsme tvého manžela obdařili nadpřirozenými schopnosti. Ne náhodou mohl zachraňovat lidské životy; dělal přesně to, co jsme chtěli ve větším udělat my. On mohl zachránit životů jen deset, my jsme chtěli zachránit všechny. Jeho násilná smrt jednoznačně rozhodla o osudu lidstva. Lidstvo je zamořeno zlem, a proto ho nemá smysl zachraňovat, ba dokonce je nutno ho zničit, aby se lidské zlo nemohlo rozšířit i na jiné planety.“ Lil tato informace moc nevzrušila, zajímal ji jen Tom.

„Proč jste si na to vybrali právě mého muže? Měli jste si vzít někoho jiného! Kvůli vám je teď mrtvý!“ Vládce energie se v duchu zhrozil, protože si právě uvědomil, jak se lidské zlo rychle šíří.

„Byl jediným miminem na světě, u kterého se po narození neprojevovaly příznaky lidského zla. Všichni ostatní by později bývali své nadpřirozené schopnosti zneužili ve svůj prospěch.“

„Nemůžete ho nechat mrtvého! Nezaslouží si takový osud za to, co pro vás udělal! Oživte ho, prosím! Prosím!“

 

„To není rozumné. Lidské zlo by ho znovu dostalo a potkal by ho stejný osud jako teď.“ Odmlčel se. „Jediný, kdo ho možná bude moc zachránit, je naše dítě - dítě nás tří: tvoje, Tomovo a moje. Teď už musím jít. Sbohem! Sbohem planeto Země!“ Posunoval se směrem k vesmírnému korábu. Těsně před ním se teď objevila jemu podobná postava, rozpřáhla ruce a jakousi podivnou řečí na něj cosi zavolala. Vládce enrgie zrychlil, a když k postavě dorazil, objal ji a políbil. Nebylo pochyb, že dotyčnou je jeho Dobroňská žena. Lil to vše se zármutkem pozorovala a naposledy se pokusila Vládce energie přesvědčit:

„Prosím, oživte ho, já ho miluji! Copak to nechápete? Prosím!“ Vládce energie se podíval na mrtvého Toma a zoufalou Lil a lítostně zakroutil hlavou. Jeho žena mu opět něco řekla a vznikla kratičká hádka. Pak Vládce energie zmizel. Jeho žena napřáhla  svou ruku směrem k Tomovi. V tu chvíli vzduchem proletěl světelný paprsek a Tom procitl k životu.

„Děkuji,“ poděkovala Lil. Dobroňská žena si dala prst před pusu. „Pššš..“ řekla tiše, mrkla levým okem a též zmizela. Světelný kotouč se začal zmenšovat, až úplně zanikl. Vesmírný koráb se vznesl k tmavomodré obloze, kde se ztratil z lidského dohledu mezi milióny hvězd.

 

Láska je nepřemožitelná a je všude, kde existuje nějaký život. I na jiných planetách.